ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.49.2002.1
sp. zn. 4 Tz 49/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. B., bytem B. 32, D., proti pravomocnému výroku o trestu vyhoštění rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §57 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, v neprospěch obviněného A. B.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku o trestu vyhoštění.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kterého se podle výroku rozsudku dopustil tím, že dne 20. 1. 1994 v nočních hodinách rozbitím skleněné výplně okna se vloupal do mateřské školy v D., B. ulici, okr. T., odkud odcizil různé věci v celkové hodnotě 8.050,- Kč ke škodě J. K. – T. D., a tím, že dne 27. 1. 1994 v nočních hodinách se rozbitím skleněné výplně dveří vloupal do turistické ubytovny v obci B., okr. T., a odkud odcizil věci v hodnotě 7.624,- Kč ke škodě M. d. d. a m. T. Za to byl obviněnému A. B. uložen podle §247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle §57 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, uložen trest vyhoštění. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli M. d. d. a m. T. a J. K. – T. D. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, nabyl právní moci dne 26. 9. 1994.
Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §57 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti České republiky předně na to, že právo soudu uložit trest vyhoštění je omezeno mimo jiné i ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., podle kterého soud trest vyhoštění neuloží pachateli, který má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Soud při svém rozhodování nedostatečně zjišťoval, zda jsou splněny základní podmínky pro uložení trestu vyhoštění, ani dostatečně nevyhodnotil skutečnosti, které byly ze spisu patrny, pokud jde o vztah obviněného A. B. k České republice a dosavadní průběh jeho života. Podle stížnosti pro porušení zákona soud nevzal při ukládání trestu vyhoštění v úvahu, že obviněný A. B. po celý život pobýval na území našeho státu a měl tu trvalý pobyt. Z výpovědi obviněného A. B. v přípravném řízení, ze znaleckého posudku i zprávy Městského úřadu v D. bylo patrno, že se sice obviněný A. B. narodil v R. S., ale rodiče se přestěhovali v době, kdy mu byl 1 rok, do Č. Od 2 let byl umístěn trvale až do dospělosti v dětských domovech v Č., potom byl v podstatě trvale ve výkonu trestu odnětí svobody pro krádeže, byl celkem 11x odsouzen.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že výrokem o uložení trestu vyhoštění porušil Okresní soud v Teplicích zákon v neprospěch obviněného A. B. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §57 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadenou část tohoto rozsudku zrušil.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Nejvyšší soud se zabýval předně argumentem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že Okresní soud v Teplicích porušil zákon v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., když nerespektoval v tomto ustanovení uvedené zákonné omezení při ukládání trestu vyhoštění.
Podle §57 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, soud mohl uložit pachateli, který nebyl občanem České republiky nebo nebyl osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, pokud to vyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.
Zákonné omezení soudu při ukládání trestu vyhoštění stanovené v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., podle kterého soud trest vyhoštění neuloží pachateli, který má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, bylo do trestního zákona zařazeno až novelizací provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 1998. Z uvedeného vyplývá, že Okresní soud v Teplicích, který ve věci rozhodoval dne 2. 8. 1994, nebyl uvedeným zákonným omezením při ukládání trestu vyhoštění vázán a nemohl ani porušit zákon v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. v tehdy platném znění.
Přesto však podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že obviněný A. B. (ač se nejednalo o státního občana České republiky) po celý život pobýval na území našeho státu, měl tu povolen trvalý pobyt a rodinné vazby, byla i v době rozhodování Okresního soud v Teplicích významným hlediskem, které bylo nutno vzít v úvahu v případě ukládání trestu vyhoštění.
Okresní soud v Teplicích v rozsudku ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, odůvodnil uložení trestu vyhoštění tím, že obviněný nebyl po rozdělení státu občanem České republiky, nýbrž republiky Slovenské, a soustavně se dopouštěl majetkové trestné činnosti, takže bezpečnost majetku občanů proto vyžadovala, aby mu bylo v další trestné činnosti zabráněno. Vzhledem k tomu soud uložil obviněnému A. B. i trest vyhoštění za účelem znemožnění přístupu na území České republiky, přičemž uložení tohoto trestu, dle názoru soudu, nebránilo ani to, že obviněný A. B. má v České republice trvalý pobyt a případné příbuzenské vztahy.
Podle názoru Nejvyššího soudu i v době před účinností zákona č. 253/1997 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení §57 tr. zák., platilo, že trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, jež sice nejsou občany České republiky ani zde nemají postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k území České republiky, kde prožily převážnou část svého života. Trest vyhoštění proto i v této době bylo možno uložit jen v takových případech, když to osobní poměry obviněného, zejména jeho rodinné vztahy a osobní vazby k určitému místu v České republice, nevylučovaly. Jen tak bylo možné zajistit, aby uložený trest nebyl nepřiměřeným zásahem do jeho života a neodporoval zásadám vyjádřeným v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.), který zajišťuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (právě uvedené závěry jsou plně v souladu s publikovanou judikaturou - rozhodnutí publikované pod č. 13/1998 Sb. rozh. trest.).
Z uvedených zásad bylo nutno vycházet i v předmětném soudním řízení při ukládání trestu vyhoštění obviněnému A. B.
Jak vyplývá z důkazů, které byly v soudním řízení provedeny, zejm. z výpovědi obviněného A. B. v přípravném řízení i v hlavním líčení, ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. I. K. a MUDr. R. K. ze dne 5. 3. 1994, ze zprávy Městského úřadu D. ze dne 4. 3. 1994 a z opisu z rejstříku trestů, obviněný A. B. se sice narodil na Slovensku v R. S., ale rodiče se přestěhovali v době, kdy mu byl přibližně 1 rok, do Čech, kde byl následně trvale umístěn a vychováván až do dospělosti v několika dětských domovech v Čechách (mj. v B., v Ch., v H. M.), potom byl převážně ve výkonu trestu odnětí svobody pro majetkovou trestnou činnost (celkem byl 9x odsouzen), po celou tuto dobu se zdržoval výlučně na území České republiky, naopak na Slovensku od 1 roku věku nebyl. Obviněný A. B. má v Čechách příbuzné. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že jde o primitivní disociální osobnost s hraničně nízkými intelektovými schopnostmi.
V době rozhodování Okresního soudu v Teplicích nebyl obviněný A. B. českým státním občanem. Obviněný A. B. se stal českým státním občanem až dne 12. 1. 1998, kdy mu bylo podle §7 zákona č. 10/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, uděleno Ministerstvem vnitra ČR státní občanství České republiky.
Z výše uvedených důkazů podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že obviněný A. B. prožil celý svůj život (s nepatrnou výjimkou prvního roku života) v České republice, resp. na jejím území, v České republice měl také veškeré rodinné vztahy i osobní zázemí, měl zde i trvalý pobyt. K těmto skutečnostem přistupují i závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že obviněný A. B. je primitivní disociální osobností s hraničně nízkými intelektovými schopnostmi, z něhož lze dovodit, že je prakticky vyloučena jakákoli adaptace obviněného A. B. na cizí prostředí jiného státu, kde by obviněný A. B. navíc nikoho blíže neznal, takže by zde neměl ani elementární osobní či materiální zázemí nezbytné pro jeho další existenci.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uložení trestu vyhoštění podle §57 tr.zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, bylo v tomto případě vyloučeno, neboť znamenalo pro obviněného A. B. – s ohledem na jeho výše uvedené osobní poměry – zvlášť závažný zásah do jeho svobody pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 Listiny základních práv a svobod.
Stížnost pro porušení zákona byla podána pouze proti výroku o trestu vyhoštění rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94. Podle §266 odst. 2 tr. ř. proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Jak již bylo uvedeno a odůvodněno výše, v posuzovaném případě byl uložený trest vyhoštění ve zřejmém nepoměru k poměrům pachatele.
Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že výrokem o trestu vyhoštění rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, byl porušen zákon v ustanovení §57 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Zákon byl porušen v neprospěch obviněného A. B., neboť při správné aplikaci citovaného ustanovení mu trest vyhoštění neměl být vůbec uložen.
Nejvyšší soud proto podle §269 odst. 2 tr. ř. v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 4 T 59/94, zrušil výrok o uloženém trestu vyhoštění, zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po takovémto zrušení nebylo nutno učinit ve věci nové rozhodnutí (§270 odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l