ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.67.2002.1
sp. zn. 4 Tz 67/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. září 2002 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, č. j. 36 T 12/2000-1216, v neprospěch obviněných 1. L. R., 2. J. F. a 3. L. T., a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
U Krajského soudu v Ostravě probíhá pod spisovou zn. 36 T 12/2000 trestní řízení proti shora uvedeným obviněným na podkladě obžaloby Krajského státní státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 7. 2000 pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 a zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V průběhu tohoto řízení (po odročení hlavního líčení dne 6. 12. 2001 a čtyři dny před jeho dalším pokračováním) rozhodl předseda senátu Krajského soudu v Ostravě usnesením č. j. 36 T 12/2000-1216 ze dne 21. 1. 2002 podle §44 odst. 2 tr. ř. tak, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Své rozhodnutí, v jehož závěru uvedl, že proti němu není stížnost přípustná, odůvodnil tím, že s ohledem na počet útoků a počet poškozených osob, jakož i skutečnost, že tyto osoby se včas a řádně nevyjádřily před zahájením hlavního líčení o výši způsobené škody, by výkonem práv poškozených (zřejmě byl míněn jednotlivý výkon práv) mohlo být ohroženo rychlé projednání trestní věci obžalovaných.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. ledna 2002, č. j. 36 T 12/2000-1235, ve věci vynesl rozsudek, který u obviněných R. a T. nenabyl právní moci, protože proti němu podali odvolání. Věc se toho času nachází u Vrchního soudu v Olomouci, který o těchto odvoláních dosud nerozhodl, protože usoudil, že existence v úvodu cit. usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě brání odvolacímu soudu v procesním postupu, který by umožnil realizaci procesních práv poškozených. Dal proto ministru spravedlnosti podnět k podání stížnost pro porušení zákona, což tento akceptoval.
Ve stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných L. R., J. F. a L. T. ministr spravedlnosti usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě č. j. 36 T 12/2000-1216 ze dne 21. 1. 2002 vytýká, že jím byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 ve vztahu k ustanovení §44 odst. 2 tr. ř. V odůvodnění toho mimořádného opravného prostředku se uvádí, že poškození byli v přípravném řízení v souladu s trestním řádem poučeni o svých právech. K pochybení nedošlo ani při nařízení hlavního líčení, o němž byli vyrozuměni současně s doručením obžaloby. Další postup soudu prvního stupně však již podle stěžovatele neodpovídal požadavkům zákona (§206 odst. 2, věta druhá, resp. odst. 3, event. odst. 4 tr. ř.). V důsledku těchto pochybení došlo k tomu, že ve zmíněném rozsudku nebylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a rozsudek nebyl poškozeným doručen, což by zakládalo důvod k tomu, aby odvolací soud vrátil spisy soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, pokud by tomu nebránila existence napadeného usnesení. V dalším pak ministr spravedlnosti argumentuje zjevnou nesprávností názoru krajského soudu, že byly důvody pro postup podle §44 odst. 2 tr. ř., když poškozených bylo pouhých 11, což podle jeho názoru nelze považovat za počet mimořádně vysoký. V závěru potom navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, č. j. 36 T 12/2000-1216, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §44 odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněných L. R., J. F. a L. T.
Nejvyšší soud se podanou stížností pro porušení zákona nejdříve zabýval z hlediska její přípustnosti. Podle §266 odst. 1, věty první, tr. ř., proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona, není-li přípustná.
Ještě předtím, než bude přistoupeno k rozboru obou cit. ustanovení je nutno předznamenat, že ode dne 1. 1. 2002 zasáhly do koncepce stížnosti pro porušení zákona dvě významné skutečnosti. Nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001 byla zrušena ustanovení §272 a ustanovení §276 věty čtvrté tr. ř., umožňující (za splnění zákonem stanovených podmínek) zrušení pravomocného rozhodnutí i jen z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného. Novelizací trestního řádu provedenou zák. č. 265/2001 Sb. pak byl zaveden nový mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání a navíc některá rozhodnutí učiněná v přípravném řízení může přezkoumat a případně zrušit nejvyšší státní zástupce. Z těchto změn vyplývá celkové oslabení významu stížnosti pro porušení zákona pro nápravu vadných pravomocných rozhodnutí, a to zejména ve prospěch posílení dovolání jako opravného prostředku, který je k dispozici za stejných podmínek oběma proti sobě stojícím základním stranám trestního řízení.
Ze znění §266 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že stížnost pro porušení zákona vždy směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Právní moc se projevuje v nezměnitelnosti rozhodnutí (tzv. formální právní moc) a v závaznosti rozhodnutí (tzv. materiální právní moc). Vzhledem k tomu, že předmětem stížnosti pro porušení zákona je pravomocné rozhodnutí jak z hlediska formální stránky, tak i z hlediska materiální stránky, lze stížnost pro porušení zákona obecně podat i proti nezměnitelným rozhodnutím procesní povahy, které žádnou materiální otázku neřeší (např. určitá rozhodnutí ve vykonávacím řízení). Nelze však stížností pro porušení zákona napadat ta procesní rozhodnutí, u nichž se neprojevuje právní moc ani z hlediska procesní (formální) stránky, např. rozhodnutí, jimiž se upravuje průběh řízení, která nejsou nezměnitelná.
V projednávaném případě předseda senátu soudu prvního stupně napadeným usnesením podle §44 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Na tomto usnesení není vyznačena jeho právní moc. Budiž řečeno právem. Toto usnesení je totiž typickým rozhodnutím toho druhu, které nenabývá právní moci, protože se jím toliko upravuje průběh řízení bez jakýchkoli hmotně právních důsledků. Poškození mohou, bez ohledu na to, zda bylo důvodně či nedůvodně rozhodnuto tak, jak je výše uvedeno, uplatnit své právo na náhradu škody v občansko právním řízení. Za této situace podnět ke stížnosti pro porušení zákona podaný Vrchním soudem v Olomouci, místo toho, aby rozhodl o podaných odvoláních, nic neřeší. Vrchnímu soudu muselo být zřejmé, že ani v případě potvrzení správnosti jeho názoru o nezákonnosti napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšším soudem, se na procesním postavení poškozených nic nezmění, vzhledem k nemožnosti zrušit toto usnesení na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných. Za této situace je proto na vrchním soudu, aby po případném přezkoumání věci na podkladě podaných odvolání v rozsahu, který připouští současné znění §254 odst. 1 tr. ř. (nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolání podle §253 tr. ř.), rozhodl, zda napadený rozsudek je zatížen vadami uvedenými v ustanovení §258 odst. 1 tr. ř. a vyvodil z toho důsledky podle trestního řádu.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. a proto ji zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není, nestanoví-li zákon jinak, stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k