ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.87.2002.2
sp. zn. 4 Tz 87/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., proti rozsudku bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, a podle ustanovení §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 3, §194 a §197 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v řízení předcházejícím v ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného M. S.
Napadený rozsudek se zrušuje ohledně obviněného M. S., a v tomtéž rozsahu se zrušuje i rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54.
Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného M. S. pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv mu byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby, tuto službu dne 19. 11. 1953 nenastoupil a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je svědek Jehovův, přičemž se do 5. 1. 1954 zdržoval na neznámém místě, v němž obžaloba spatřovala trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, byl obviněný M. S. společně s dalším obviněným G. E. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že ačkoliv mu byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní služby, tuto službu dne 19. 11. 1953 nenastoupil a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je svědek Jehovův, přičemž se zdržoval na neznámém místě až do 5. 1. 1954 a byl uvedeného dne zadržen orgány VB v S., okres R. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k náhradě poloviny nákladů trestního řízení a dále mu byla podle §43 zák. č. 86/1950 Sb. vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 zák. č. 86/1950 Sb. na dobu v trvání osmi let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. S. i obviněný G. E. odvolání, o němž rozhodoval Vyšší vojenský soud v Trenčíně. Ten rozsudkem ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, rozhodl tak, že se odvolání obviněných proti výroku o vině zamítá. Odvolání však bylo částečně vyhověno ve výroku o trestu, když výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen a oběma obviněným byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s tím, že ostatní části výroku o trestu nebyly dotčeny.
Ve věci obviněného M. S. proběhlo v letech 1991 – 1992 rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., ve kterém rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91 tak, že při nezměněném výroku o vině v rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušil výrok o trestu. Dále pak tento soud rozsudkem ze dne 8. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91, rozhodl tak, že obviněnému M. S. při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, trest z důvodů §227 tr. ř. neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. 7. 1992.
Proti rozsudku Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, podal ministr spravedlnosti podle §266. odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S., a to z toho důvodu, že obviněný byl již pro totožnou trestnou činnost v minulosti pravomocně odsouzen. Konkrétně se tak stalo rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1950, sp. zn. Vt 89/50, který byl potvrzen usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 69/50.
Podle názoru ministra spravedlnosti napadeným rozsudkem došlo k porušení zásady ne bis in idem, která i tehdy patřila k základním zásadám trestního řízení a znamenala, že nemůže být znovu stíhán ten, proti němuž dřívější trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Tuto zásadu bylo možno nepřímo vyvodit z řady ustanovení zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním a od jeho novelizace zákonem č. 67/1952 Sb. již tato zásada byla výslovně vyjádřena v ustanoveních §89 odst. 1 písm. g) a §166 odst. 1 písm. c) citovaného trestního řádu.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, byl v neprospěch obviněného M. S. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 a v řízení předcházejícím též v ustanoveních §2 odst. 1, odst. 2, a §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně a jemu předcházející rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91, a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání obviněného M. S. podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil.
Nejvyšší soud se především musel zabývat otázkou, zda v posuzované věci je oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu §13 tr. ř., neboť stížností pro porušení zákona je napadán rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, tedy rozhodnutí cizozemského soudu. Z článku II. bodu 1., který je obsažen v přechodných a zmocňovacích ustanoveních zákona č. 25/1993 Sb. vyplývá, že k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993) založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské federativní republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutí vyšších vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky. Protože v předmětné věci jako soud prvního stupně jednal a rozhodoval bývalý Nižší vojenský soud v Brně, je Nejvyšší soud České republiky oprávněn konat řízení podle hlavy osmnácté trestního řádu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, nikoliv však správnost řízení, které mu předcházelo, neboť předmětné trestní spisy neměl k dispozici, a dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem byl zákon porušen v neprospěch obviněného M. S., a to z důvodů a v těch směrech, které uvádí stížnost pro porušení zákona.
Podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle §194 zák. č. 87/1950 Sb. při rozhodování v odvolacím řízení přezkoumá soud správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.
Podle §197 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb. soud v odvolacím líčení rozhodne sám ve věci rozsudkem (§§161 až 164), přičemž zruší napadený rozsudek; jestliže je nesprávná jen část tohoto rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, může odvolací soud zrušit i jen tuto část. Zruší-li, byť i jen částečně, výrok o vině, zruší celý výrok o trestu a vyměří trest znovu.
Podle §181 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1950 Sb. soud zastaví trestní stíhání, nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo.
Podle §166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb. soud zastaví trestní stíhání, jestliže dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem zastaveno a nebyla povolena obnova.
Podle §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.
Uvedenými ustanoveními se Vyšší vojenský soud v Trenčíně při svém postupu důsledně neřídil. Z odůvodnění jeho rozsudku a předcházejícího rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně vyplývá, že v době rozhodování těchto soudů v roce 1954 byl obviněný M. S. za obdobné jednání již pravomocně odsouzen a potrestán. Tento poznatek je doložen rovněž usnesením vydaným v rehabilitačním řízení bývalým Vojenským obvodovým soudem v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 34/91, kterým byl ohledně M. S. podle §14 odst. 1 písm. e), f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1950, sp. zn. Vt 89/50, ve spojení s unesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. Vto 69/50, jímž byl tento obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §5 odst. 1, §270 odst. 1, 2 písm. a) zák. č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích pak následně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 34/91 tak, že obviněného M. S. uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 12. 10. 1950 dopoledne v Č. K. při slavnostním předávání zbraní odmítl před ostatními příslušníky své jednotky s odvoláním na svoje náboženské přesvědčení převzít zbraň a konat službu se zbraní, tedy úmyslně se vyhnul plnění služební povinnosti odvolávaje se na náboženské přesvědčení. Podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo upuštěno od potrestání obviněného.
Z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, lze zjistit, že obviněný M. S. nenastoupil dne 19. 11. 1953 vojenskou službu proto, že mu v jejím konání brání jeho náboženské přesvědčení, neboť je svědek Jehovův. Obviněný M. S. dal ale již v roce 1950 při prvním trestním stíhání zcela jednoznačně najevo úmysl trvale se vojenské službě vyhnout a tento úmysl potvrdil i svým dalším jednáním s tím, že jej pod žádným tlakem nehodlá změnit. Vzhledem k tomuto jednotícímu úmyslu je nutno jednání obviněného ze dne 12. 10. 1950 a ze dne 19. 11. 1953 ve vztahu k výkonu vojenské služby považovat za jeden skutek, byť jeho právní kvalifikace byla rozdílná. Tento právní závěr je rovněž konformní s ustálenou judikaturou Ústavního soudu České republiky, která hodnotí toto jednání jako týž skutek a tedy věc rozsouzenou, (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96).
V trestní věci M. S. vedené u bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp. zn. T 15/54 byla tudíž porušena zásada „ne bis in idem“, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a dále vyplývá z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky, publikované pod č. 2/1993 Sb. Toto pochybení soudu prvého stupně Vyšší vojenský soud v Trenčíně nenapravil a tudíž náležitě nedostál své přezkumné povinnosti, v důsledku čehož došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného M. S. Je třeba taktéž zdůraznit, že ustanovení §166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb. mělo tentýž význam, jako ustanovení §11 odst. 1 písm. f) nyní platného trestního řádu, které stanoví povinnost zastavit trestní stíhání, jestliže trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, a tento rozsudek nebyl v předepsaném řízení zrušen.
Se zřetelem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3, §194 a §197 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., a v řízení předcházejícím v ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného M. S. Vyšší vojenský soud v Trenčíně neměl zamítnout odvolání obviněného proti výroku o vině, nýbrž měl podle §181 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1950 Sb. trestní stíhání obviněného M. S. pro projednávaný skutek zastavit, protože jeho trestní stíhání pro tento skutek je nepřípustné, když se jedná o věc rozsouzenou. Měl tak již rozhodnout soud prvého stupně podle §166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb., popř. v přípravném řízení prokurátor podle §89 odst. 1 písm. g) téhož zákona.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, a to ve vztahu k obviněnému M. S. Dále zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91. Poté Nejvyšší soud podle §271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného M. S. pro skutek, který mu byl původní obžalobou kladen za vinu, zastavuje.
Ohledně návrhu obhájce obviněného M. S., aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §269 odst. 2 a §261 tr. ř. obdobným způsobem i ve vztahu k obviněnému G. E., neboť i jemu prospívá stejný důvod, je nutné konstatovat následující. Tomuto postupu zabránil nedostatečně konkrétní spisový materiál, který měl Nejvyšší soud v dané věci k dispozici. Jak bylo zdůrazněno výše, trestní spis bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, sp. zn. T 15/54, nemohl být k jednání předložen a z opisu soudních rozhodnutí nebylo porušení zásady ne bis in idem ve vztahu k obviněnému G. E. dostatečně spolehlivě potvrzeno. Nic ale nebrání tomu, aby po získání dostatečně průkazných podkladů byla v budoucnu podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch tohoto obviněného.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2002
JUDr. František H r a b e c
předseda senátu