ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.1020.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 1020/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2002 o dovolání, které podal obviněný M. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 2 To 157/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 11/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. O. byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 2 To 157/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že
1.ve dnech 29. 4. a 30. 4. 1992 v D., okr. O., v provozu s. p. S. O. jako soukromý podnikatel provozující obchodní činnost pod hlavičkou společnosti O., v. o. s., B., jejímž byl společníkem, na základě kupní smlouvy č. 045/04/92 ze dne 23. 4. 1992 odebral 80 000 lahví alkoholu zn. Tuzemský rum o obsahu 0,5 litru v celkové ceně 4 240 000,- Kč, ačkoli již při objednání tohoto zboží byl rozhodnut, že za ně výrobci zaplatí pouze částečně, což se i stalo, když ve smyslu uzavřené smlouvy před odběrem zboží zaplatil pouze částku ve výši 1 060 000,- Kč nutnou pro výdej dalšího zboží, po uplynutí lhůty splatnosti po urgencích a v souvislosti s dalším zamýšleným odběrem pak ze zbývající částky za odebrané zboží zaplatil až dne 1. 6. 1992 jen 3 180,- Kč, přičemž ale na dokladu o zaplacení této částky vystaveném Č. s., a. s., pobočkou B., připsal tři nuly, čímž v rozporu se skutečností předstíral úhradu celé kupní ceny, a poškozenému dlužnou částku ve výši 3 176 820,- Kč dosud nezaplatil;
2.dne 2. 6. 1992 v D., okr. O., v provozu společnosti S., a. s., O. jako soukromý podnikatel provozující obchodní činnost pod hlavičkou společnosti O., v. o. s., B., jejímž byl společníkem, na základě kupní smlouvy č. 045/04/92 ze dne 23. 4. 1992 se pokusil odebrat 20 000 lahví alkoholu zn. Tuzemský rum o obsahu 0,5 litru v ceně 1 060 000,- Kč, ačkoli již při objednání tohoto zboží byl rozhodnut, že za ně výrobci zaplatí pouze částečně, když prodávajícímu předložil vedle kopie příkazu k úhradě znějící původně na částku 3 180,- Kč a přepsané na částku 3 180 000,- Kč, osvědčující úhradu dřívějšího dluhu, též kopii příkazu k úhradě znějící původně na částku 1 060,- Kč a přepsané na částku 1 060 000,- Kč, kterou doložil úhradu kupní ceny v současnosti odebíraného alkoholu; přitom objednaný alkohol, přestože byl dne 3. 6. 1992 již připraven k odběru, nebyl vydán, neboť výrobcem bylo ověřeno, že k úhradě předchozího dluhu ani k úhradě kupní ceny nyní připraveného alkoholu nedošlo.
Za uvedený trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 1999, sp. zn. 2 T 3/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 To 119/99, a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 2 T 3/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 1 To 24/2000, byl obviněný M. O. podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 8 let. Dále byl tímto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 2 T 3/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 1 To 24/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný byl dále podle §228 odst. 1 tr. řádu uznán povinným zaplatit poškozené společnosti S., a. s., O. na náhradě škody částku 3 176 976,- Kč.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 2 To 157/2001, byl vydán z podnětu odvolání obviněného M. O. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 29 T 11/98, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaným stejně vymezeným skutkem, jak bylo uvedeno výše.
Opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci byl obviněnému doručen dne 27. 6. 2002, jeho obhájci dne 1. 7. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 6. 2002.
Dne 27. 8. 2002 napadl uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci obviněný M. O. dovoláním, které následně dne 15. 11. 2002 doplnil. Dovolání se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. V tomto podání obviněný především shrnuje časový průběh celé trestní věci. Předmětný trestný čin byl spáchán ve dnech 29. 4., 30. 4. a 2. 6. 1992. Bezprostředně na to bylo zahájeno trestní stíhání a obviněný byl dne 25. 6. 1992 usnesením Okresního soudu v Olomouci vzat do vazby. Dne 20. 12. 1993 byla krajským státním zastupitelstvím podána na obviněného obžaloba u Krajského soudu v Ostravě, který rozhodl tím způsobem, že předmětnou trestní věc usnesením ze dne 29. 11. 1995 postoupil Krajskému soudu v Brně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 1. 1996 rozhodl o spojení postoupené věci s jinou trestní věcí téhož obviněného. Dne 11. 9. 1997 potom tento soud usnesením ze dne 11. 9. 1997 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Usnesením vyšetřovatelky Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v B. ze dne 11. 2. 1998 byla následně předmětná trestní věc obviněného vyloučena ze společného řízení. Dne 10. 6. 1998 byla opět podána na obviněného M. O. ve věci citovaného skutku obžaloba, a to u Krajského soudu v Ostravě, přičemž o ní bylo rozhodnuto dne 24. 4. 2001 v hlavním líčení.
K tomu obviněný uvádí, že celková délka řízení v této jeho věci přesáhla dobu 9 let a 7 měsíců, z čehož dále dovozuje, že byla překročena přiměřená lhůta řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru obviněného toto překročení nelze přičítat složitosti projednávané věci ani jeho chování, ale důvod průtahů leží zcela na orgánech činných v trestním řízení. Obviněný upozorňuje, že se Vrchní soud v Olomouci otázkou překročení přiměřené lhůty řízení nezabýval, stejně tak ani otázkou porušení zmíněného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy ani tím, zda byl či nebyl naplněn důvod pro další trestní stíhání, případně zda bylo trestní stíhání nepřípustné. Jak dále obviněný uvádí, vzhledem k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo podle jeho přesvědčení trestní stíhání nepřípustné, neboť tak stanoví mezinárodní smlouva, a Vrchní soud v Olomouci měl proto aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a trestní stíhání zastavit.
Obviněný závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby podle §231 odst. 1 tr. řádu ve spojení s §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu předmětné trestní stíhání obviněného zastavil.
Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného M. O. uvedla, že důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu může být jen takové ustanovení mezinárodní smlouvy, které výslovně ukládá za specifikovaných okolností trestní stíhání zastavit. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je svou podstatou především směrnicí pro signatářské státy, aby v uvedeném smyslu zřídily a zabezpečily systém justičních orgánů. Z uvedeného ustanovení ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva však nevyplývá závěr, že by v případě porušení tohoto práva mělo následovat zastavení řízení. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukazuje i na obdobné závěry Ústavního soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, jímž byl obviněný M. O. uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. P., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 27. 8. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy na to, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Uplatněný dovolací důvod obviněný M. O. konkretizoval tím, že podle jeho názoru došlo v předmětném trestním řízení k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což mělo mít za následek zastavení trestního stíhání z důvodu podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť toto stíhání bylo nepřípustné. K tomu Nejvyšší soudu uvádí následující.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále též jen „Úmluva“) je mnohostrannou mezinárodní smlouvou, která stanovením práv a zákazů zajišťuje ochranu komplexu občanských a politických práv a svobod jednotlivců. Její postavení v českém právním řádu vyplývalo a vyplývá z čl. 10 Ústavy České republiky, podle kterého byly ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž byla Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem, resp. po účinnosti novely provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., tedy od 1. 6. 2002, jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právní řádu s tím, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Ustanovení čl. 6 Úmluvy zabezpečuje každému právo spravedlivý proces, tedy právo, aby jeho záležitost byla mimo jiné v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti trestního obvinění (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Dílčí součástí uvedeného práva je tedy i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož podstatou je v oblasti trestního práva zejména zajištění rychlosti a zároveň tak i účinnosti trestního postihu. Je zřejmé, že při déletrvajícím řízení dochází k postupnému snižování vypovídací hodnoty důkazů i jejich množství a v návaznosti na uvedené může dojít i k ovlivnění konečného rozhodnutí. Důležitým dopadem je i přetrvávající nejistota obviněného, v níž se během celého řízení nachází.
Otázka přesnějšího vymezení délky přiměřené lhůty, která zde není explicitně stanovena, byla již řešena v celé řadě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku, který v nich ustálil závěr, že tato lhůta musí být posuzována podle konkrétních okolností případu, zejména s ohledem na složitost věci, chování obviněného a chování příslušných státních orgánů. Není tedy jednoznačně určena žádná konkrétní doba, kterou by bylo možné považovat za obecně přiměřenou či naopak obecně nepřiměřenou.
Druhou otázkou je v dané souvislosti problematika následku, který může být nebo má být uplatněn v případě porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, tzn. v případě překročení lhůty, která lze v konkrétní věci považovat za přiměřenou. V obecné rovině je nutné především uvést, že jednou vzniklé průtahy již nelze jako takové následně v řízení zhojit nebo odstranit, neboť to není reálně možné, ale lze toliko zabránit dalším průtahům do budoucna. Následkem tudíž nemůže být obnovení předešlého stavu.
Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutích, v nichž řešil otázku porušení citovaného práva, konstatoval takové porušení, pokud je skutečně shledal, a případně ve smyslu čl. 41 Úmluvy přiznal stěžovateli, jehož právo bylo porušeno, peněžní náhradu jako spravedlivé zadostiučinění (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku z roku 1999, Iwanczuk proti Polsku z roku 2001, apod.). Uvedený postup Evropského soudu pro lidská práva vyplývá z pravomocí daných mu Úmluvou, neboť není oprávněn k uplatnění jiných sankcí. Úmluva sama v čl. 6, ale i v dalších ustanoveních, především vymezuje jednotlivá práva a svobody, avšak vyjma zmíněného čl. 41 bez úpravy následků pro státy jako signatáře Úmluvy a současně povinné subjekty.
Úmluva dále v ustanovení čl. 13 i s ohledem na právo na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoví, že každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, a to i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Konkrétní vymezení takových prostředků již Úmluva neobsahuje, avšak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že se může jednat zejména o ústavní stížnost či žalobu na náhradu škody. Existují i vnitrostátní úpravy, které vyvozují z překročení přiměřené lhůty důsledky pro rozhodnutí o trestu, např. ve formě jeho zmírnění. Všechny uvedené postupy jsou přitom tímto soudem považovány za dostatečné, přičemž naopak Evropský soud pro lidská práva nevyslovil požadavek na zakotvení určitého prostředku, a to ani v podobě povinnosti zastavit trestní stíhání, v jehož průběhu došlo k průtahům a k překročení přiměřené lhůty řízení.
Pokud jde o možný následek porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, který by spočíval v zastavení řízení vykazujícího průtahy, je nutné především konstatovat – jak vyplývá z výše uvedených skutečností – že Úmluva sama v žádném ustanovení takovou sankci nezakotvuje a ani nestanoví požadavek vůči signatářským státům, aby jako nezbytný důsledek porušení uvedeného práva zavedly do svého vnitrostátního právního řádu zákonnou možnost, resp. povinnost zastavení trestního řízení, které nesplňuje předpoklady čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejně tak Evropský soud pro lidská práva nevyslovil v žádném ze svých rozhodnutí, že by jako následek po zjištění porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mělo být zastaveno předmětné trestní stíhání. Přestože Evropský soud pro lidská práva poměrně často vyslovil porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ve své dosavadní judikatuře nijak nenutí signatářské státy, aby v uvedeném směru změnily svoji vnitrostátní právní úpravu a připustily možnost zastavení trestního stíhání, pokud jeho délka nevyhovuje požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě. Naznačený postup byl naopak vnímán jako použitelný toliko za zcela výjimečných okolností, přičemž je věcí každého státu, jak ve své vnitrostátní právní úpravě řeší důsledky nepřiměřených průtahů v řízení.
Obdobně přistupoval k předmětné problematice i Ústavní soud České republiky, který ve svých nálezech vyslovil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno a případně přikázání příslušnému orgánu, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci jednal (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, publikovaný pod č. 96 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 445/98, publikovaný pod č. 73 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu lze uvést, že obsahuje uzavřený výčet skutečností, jejichž existence má obligatorně za následek nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku proto buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Uvedený následek je bez zkoumání dalších okolností s určitou výjimkou podle §11 odst. 3 tr. řádu nutný a jediný možný. Ve vztahu k ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, které váže nepřípustnost trestního stíhání na stanovení takového pravidla vyhlášenou mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, se proto bude jednat o takové mezinárodní smlouvy, které za určitých okolností jednoznačně a výslovně stanoví povinnost nezahájit, zastavit nebo nepokračovat v trestním stíhání obviněného, tak jak činí např. Evropská úmluva o předávání trestního řízení, publikovaná pod č. 551/1992 Sb., ve svém čl. 35 (srov. dikci „osoba … nemůže být pro tentýž čin ani stíhána ani odsouzena“). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod přitom žádné obdobné explicitní vyjádření, jak bylo uvedeno výše, neobsahuje.
Na základě shora zmíněných skutečností lze jak v obecném smyslu, tak i ve vztahu k dovolání obviněného M. O. v předmětné trestní věci konstatovat následující. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a promítnuté i do vnitrostátní úpravy (srov. §2 odst. 4, §71 odst. 1 tr. řádu) tvoří jednu z významných součástí práva na spravedlivý proces. Jeho účelem je zajistit dostatečnou rychlost a tedy i účinnost trestního postihu. Současně je však třeba vzhledem k formulaci tohoto práva v Úmluvě i z konstrukce Úmluvy samotné dovodit, že se jedná především o instrukci pro signatářské státy, aby hledisko rychlosti řízení promítly do způsobu, jakým konstituují a dále organizují a řídí své justiční orgány, aby v řízeních, která vedou, nedocházelo k nedůvodným průtahům.
V případě porušení tohoto práva proto nelze obligatorně dovozovat nutnost zastavení trestního stíhání vyplývající z nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Toto ustanovení je použitelné pouze v případě, kdy některá vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, zmíněnou povinnost výslovně stanoví. V Úmluvě jakékoli vyjádření v naznačeném smyslu absentuje a Úmluva ve svém čl. 6 odst. 1 ani jinde nestanoví, že by bylo nepřípustné trestní stíhání, v němž došlo k průtahům v řízení. Ustanovení čl. 13 Úmluvy pouze předpokládá nutnost existence účinných právních prostředků nápravy před národním orgánem. Výklad tohoto obecněji formulovaného ustanovení byl již proveden zejména Evropským soudem pro lidská práva, avšak bez závěru, že by jeho podstatou bylo uložení povinnosti signatářským státům v tom smyslu, aby do svých vnitrostátních právních řádů zakotvily povinnost zastavení trestního stíhání v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Zastavení trestního stíhání požadované v dovolání obviněného M. O. lze proto považovat spíše za apel na zákonodárce, aby v některých velmi výjimečných a extrémních případech skutečně výrazného porušení předmětného práva výslovně v zákonné úpravě připustil možnost zastavení trestního stíhání, které vykazuje značné průtahy. Navíc trestní stíhání obviněného M. O. sice bylo skutečně vedeno téměř 10 let, avšak v této souvislosti je nutné zohlednit okolnost, že předmětem jeho trestního stíhání byl skutek právně hodnocený jako kvalifikovaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. a dále že trestná činnost obviněného byla rozsáhlejšího charakteru, když spáchal více kvalifikovaných trestných činů na více místech, za něž mu byl nakonec ukládán souhrnný trest. Proto byly zřejmě původně naplněny důvody pro vedení společného řízení s tím, že následně byl naopak dán důvod k postupu podle §23 tr. řádu a k vyloučení posuzované věci ze společného řízení. Soudy dříve činné v předmětné trestní věci obviněného M. O. tak bezpochyby mohly postupovat rychlejším či efektivnějším způsobem, avšak stejně tak se bezpochyby nedopustily výjimečných a extrémních neodůvodněných průtahů, jejichž následkem by měl být postup navrhovaný obviněným v podaném dovolání. Vrchní soud v Olomouci, který v této trestní rozhodoval jako soud odvolací, proto postupoval správně, když trestní stíhání obviněného nezastavil jako nepřípustné, ale rozhodl a žalovaném skutku, neboť důvod nepřípustnosti dán nebyl.
S dovolacími námitkami obviněného M. O. se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani v tom směru, pokud jimi obviněný vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci, že se nezabýval otázkou překročení přiměřené lhůty řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani možností zastavení trestního stíhání. Nehledě k neopodstatněnosti této námitky, jak již byla výše zdůvodněna, obviněný ve svém odvolání výhrady v tomto směru nevznesl, u odvolacího soudu se nedomáhal zastavení trestního stíhání, ale dovolání zaměřil v podstatě jen proti nepřiměřené přísnosti uloženého souhrnného trestu a navrhl zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a upuštění od uložení souhrnného trestu. Přitom Vrchní soud v Olomouci rozhodoval svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání obviněného, již poté, co dne 1. 1. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován trestní řád, a to mimo jiné i v ustanoveních týkajících se odvolacího řízení. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tedy byl vázán omezeným rozsahem přezkumné povinnosti vyplývajícím z ustanovení §254 tr. řádu ve znění citované novely. Proto odvolací soud v zásadě vycházel jen z toho rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden, a z uvedených důvodů, které proti němu ve svém odvolání obviněný uplatnil. Vrchní soud v Olomouci tudíž neměl důvod uvažovat o zastavení trestního stíhání, když zákonnou překážku podle §11 odst. 1 tr. řádu, která by bránila v jeho pokračování, oprávněně neshledal a obviněný ji v odvolání ani nenamítal.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného M. O. nebylo nepřípustné z důvodu existence překážky podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a nenaplnil se proto ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Konkrétní námitka uvedená v dovolání obviněného by však za jiných okolností a s poukazem na jiné okolnosti takovým dovolacím důvodem být mohla, Nejvyšší soud ji ovšem z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, proto nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tedy mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y