ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.203.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 203/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. června 2002 dovolání obviněné JUDr. K. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 11 To 783/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 373/2001 a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. K. Ž. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 1 T 373/2001, byla obviněná JUDr. K. Ž. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a byla odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Proti tomuto rozsudku podala obviněná JUDr. K. Ž. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 11 To 783/2000, tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám nově rozhodl, že při nezměněném skutkovém základu uznal obviněnou JUDr. K. Ž. vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a uložil jí trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 obviněná spáchala tím, že za období od 1. 4. 2000 do 31. 1. 2001 jako státní zástupkyně pobírající pravidelné měsíční příjmy ze závislé činnosti přesahující zákonem stanovenou částku na osobní potřeby rodiče, neoprávněně přijímala rodičovský příspěvek vyplácený jí v částce 2 409 Kč měsíčně, když nesplnila zákonnou povinnost ohlásit do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na uvedenou dávku státní sociální podpory, čímž Okresnímu úřadu v Chrudimi způsobila škodu 24 090 Kč.
Obviněná JUDr. K. Ž. podala dne 19. 3. 2002 prostřednictvím svého obhájce k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí dovolání, jímž napadá výše uvedený rozsudek soudu druhého stupně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná uvedla, že skutek, kterého se dopustila, byl zcela formálně a mechanicky podřazen pod ustanovení §250 odst. 1 tr. zák., aniž by se soudy vypořádaly s její obhajobou, že po nástupu do zaměstnání pouze opomenula učinit předepsané oznámení plátci dávky státní sociální podpory. Obviněná nesouhlasila se zjištěním soudu, že byla o této povinnosti poučena a úmyslně zavinila protiprávní stav. Rovněž nebyla podle jejího názoru zkoumána motivace jednání, zejména zda sledovala vlastní obohacení. Namítla dále, že postupem soudu došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to práva na individuální posouzení věci, k porušení zásady přiměřenosti i k porušení práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, aniž by uvedla, v čem tato porušení lidských práv a základních svobod spočívají.
K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal na to, že obviněná pobírala rodičovský příspěvek i po té, co dne 1. 4. 2000 nastoupila do zaměstnání a měla nárok na mzdu. Obhajobu obviněné, že si neuvědomila pokračující příjem rodičovského příspěvku nelze podle jeho názoru akceptovat. Obviněná totiž svou nečinností, když trvala její oznamovací povinnost, vyvolala protiprávní stav, z něhož jí vznikl neoprávněný majetkový prospěch. Protože obhájce obviněné původně přesně nespecifikoval návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, státní zástupce navrhl, aby s dovoláním bylo naloženo podle §265h odst. 1 tr. ř. Pokud by se tak nestalo, nesplňovalo by předmětné podání náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl. V případě doplnění dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnutí dovolání podle §265j tr. ř., protože není důvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud„) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a zjistil, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou a proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, který rozhodl v druhém stupni. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písmenech a) až l) citovaného ustanovení trestního řádu, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné uvést i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), případně odst. 2 tr. řádu. Obviněná této povinnosti v dovolání formálně dostála, neboť v něm uvedla důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání není důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolatelka namítla v dovolání opomenutí z nedbalosti a nesprávné právní posouzení skutku, neboť podle jejího názoru byla nesprávně posouzena subjektivní stránka trestného činu.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Pachatel trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. zamlčí podstatné skutečnosti tehdy, jestliže při svém podvodném jednání neuvede takové skutečnosti, které jsou zásadní pro rozhodnutí poškozeného. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného čin. Zavinění je vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle §4 a §5 trestního zákona je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, a složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Okruh skutečností, které musí být složkami zavinění zahrnuty vyplývá z vymezení pojmu zavinění. Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem uvedeným v trestním zákoně. Vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se tedy vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 trestního zákona), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu ( srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Trestní zákon rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních, a to úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. a úmysl nepřímý podle §4 písm. b) trestního zákona. U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tomto zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. Teorie trestního práva dospěla k názoru, že „tam, kde pachatel pokládal následek za nutný, nezbytný, tam nejde o úmysl eventuální, ale o úmysl přímý.„ (srov. Solnař, V.: Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha 1972, s. 222). U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. „Srozumění„ pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním tak i cílem nezávadným. (srov. Šámal, P. – Púry, F. – Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck 1998, s. 41 – 46).
Dovolatelka byla napadeným rozsudkem uznána vinnou, že ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že zamlčela podstatné skutečnosti a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Krajský soud v Hradci Králové v této tzv. skutkové větě vyjádřil subjektivní znak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Shledal, že obviněná se dopustila trestného činu ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. a správně přitom (vzhledem k obhajobě obviněné) poukázal na §89 odst. 2 tr. zák., podle něhož se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Dovolatelka měla podle §61 odst. 1 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, jako příjemce dávky povinnost písemně ohlásit příslušnému okresnímu úřadu do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu. Ze spisu vyplývá, že dovolatelka tuto povinnost vzala na vědomí při podpisu žádosti o rodičovský příspěvek dne 20. 10. 1999 (č. l. 9), přičemž tato povinnost jí byla známa i z minulosti, o čemž svědčí to, že dne 2. 2. 1998 podávala žádost o rodičovský příspěvek na syna A. Ž. O této povinnosti byla ostatně opakovaně písemně poučována v řadě dalších písemností, které jí byly doručovány Okresním úřadem v Chrudimi, referátem státní sociální podpory, a to v oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 20. 10. 1999 na č. l. 10, v oznámení o výši dávky státní sociální podpory ze dne 29. 10. 1999 na č. l. 12, v oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne 13. 3. 2000 na č. l. 13, v rozhodnutí o vrácení přeplatku dávky státní sociální podpory ze dne 7. 3. 2001. V oznámeních ze dne 20. 10. 1999 a 29. 10. 1999 je dále uvedeno, že na výplatu dávky státní sociální podpory není nárok, jestliže příjemce dávky má příjem z výdělečné činnosti v České republice, která zakládá účast na nemocenském pojištění a nejedná se o činnost osoby samostatně výdělečně činné, který přesahuje částku na osobní potřeby oprávněné osoby a také to, že příspěvek je určen pro rodiče pečující celodenně a řádně alespoň o dítě do čtyř let věku nebo do sedmi let, jde-li o dítě, které je dlouhodobě zdravotně postižené nebo dlouhodobě těžce zdravotně postižené. O tom, že dovolatelka byla navíc poučena o povinnosti vyplývající z §61 odst. 1 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, svědčí i výpověď svědkyně A. B., pracovnice Okresního úřadu v Chrudimi, referátu státní sociální podpory, i svědkyně J. B., vedoucí referátu státní sociální podpory téhož okresního úřadu. Z výpovědi dovolatelky před soudem prvního stupně (č. l. 103) vyplývá, že na poradě na podzim v roce 2000 když se řešila problematika dokazování neoprávněně vyplacených dávek, dovolatelka vypověděla, že jako státní zástupkyně trestní stíhání v těchto věcech zastavovala podle §172 tr. řádu, protože setrvávala na názoru, že zpravidla tyto věci nelze stíhat pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu. I z této výpovědi dovolatelky u hlavního líčení dne 9. 10. 2001 je naprosto zřejmé, že její námitky ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. neobstojí, když rodičovský příspěvek pobírala za těchto okolností deset měsíců a byl jí zasílán poštovní poukázkou do vlastních rukou. Zavinění obviněné není možno vztahovat jen k okamžiku počátku k páchání trestné činnosti, respektive zamlčení podstatných skutečností, když obviněná páchala trestnou činnost od 1. 4. 2001 do 31. 1. 2001, tedy po dobu deseti měsíců. Nelze ani pominout okolnost, že od 1. 4. 2000 dovolatelka pobírala přídavky na svých pět dětí v celkové částce 2.633 Kč, jak vyplývá z oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne 13. 4. 2000 (č. l. 13) a vedle toho rodičovský příspěvek na dceru M. Ž. ve výši 2.409 Kč měsíčně, tedy téměř polovinu všech dávek státní sociální podpory, takže i tato okolnost svědčí o tom, že dovolatelka věděla o tom, že dávky státní sociální péče pobírala neoprávněně, nehledě k tomu, že v době od 1. 4. 2000 do 31. 1. 2001 její příjem neklesl. Námitka dovolatelky o tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je jen opakováním její obhajoby uplatněné v odvolání, s níž se Krajský soud v Hradci Králové v souladu se zákonem vypořádal ve svém rozhodnutí. Nelze akceptovat ani její obhajobu, že pracovníci Okresního úřadu v Chrudimi, referátu státní sociální podpory, věděli o tom, že nastoupila do zaměstnání. Zákon pro oznámení změn vyžaduje písemnou formou, touto formou proto musí být účiněn příslušný úkon příjemcem dávky, neboť jiný subjekt tuto povinnost ze zákona nemá. Krajský soud v Hradci Králové z výše rozvedených důvodů učinil správná skutková zjištění, na jejichž základě správně posoudil skutek obviněné jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Vzhledem k výše uvedeným obecným právním úvahám o zavinění i zmíněným důkazům Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněná musela vědět, že zamlčením podstatných skutečností (§250 odst. 1 tr. zák.) pro výplatu dávek státní sociální podpory nezbytně a nutně dojde k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a proto jde o úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., a nikoliv o ,,úmysl přinejmenším nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.‘‘, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové.
Obviněná K. Ž. namítla v dovolání, že postupem soudu došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud však neshledal, že by ve věci obviněné JUDr. K. Ž. došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který upravuje právo na tzv. spravedlivý proces, neboť v řízení bylo postupováno bez průtahů důsledně podle trestního řádu, trestní věc obviněné byla projednána veřejně a v přiměřené lhůtě k tomu věcně příslušným soudem, který rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění. Nedošlo ani k porušení práva obviněné na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné JUDr. K. Ž. podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 11 To 783/2000, podle §265j tr. ř. zamítl, neboť shledal, že dovolání není důvodné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek