ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.467.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 467/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2002 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 4 To 129/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 21/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 48 T 21/2000, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spáchal jednáním, uvedeným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento trestný čin a dále za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 3 T 54/99, byl podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. K jeho výkonu byl obviněný J. R. zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 48 T 21/2000, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 4 To 129/2001, jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení byl obviněnému doručen dne 2. 1. 2002, jeho obhájci dne 22. 11. 2001.
Uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný dne 25. 2. 2002 prostřednictvím obhájce JUDr. J. P. dovoláním.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako dovolací soud (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že v posuzované věci není dovolání přípustné.
Dovolání bylo do trestního řádu zavedeno jako mimořádný opravný prostředek novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2002. Pro časovou působnost trestního řádu obecně platí, že procesní úkony se v průběhu trestního řízení provádějí podle znění zákona účinného v tom okamžiku, kdy má být určitý procesní úkon učiněn. Výjimku z uvedeného pravidla mohou v případě novelizace stanovit zejména příslušná přechodná zákonná ustanovení. Citovaná novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. ovšem neobsahuje žádná přechodná ustanovení, která by se týkala dovolání, ač v jiných směrech zde přechodná ustanovení existují, proto je nutné aplikovat zmíněnou obecnou zásadu o provádění úkonů trestního řízení. Z ní vyplývají následující skutečnosti:
Podle §265a odst. 1 tr. ř. je dovoláním možné napadnout pouze pravomocná rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jestliže to zákon připouští. Zmíněné ustanovení je ve smyslu výše uvedené zásady účinné do budoucna, to znamená, že druhostupňová rozhodnutí soudu ve věci samé, proti nimž zákon podání dovolání připouští, jsou pouze ta, která jsou nebo budou vydána a nabývají právní moci po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. po dni 1. 1. 2002. Ze závěrečných a přechodných ustanovení podle čl. II zákona č. 265/2001 Sb. totiž vyplývá, že zde není obsažena žádná výjimka, podle níž by bylo možno dovolání jako nově zavedený mimořádný opravný prostředek uplatnit i v případech, kdy rozhodnutí, jež jsou uvedena v nynějším ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., nabyla právní moci za účinnosti dřívějšího trestního řádu (tj. přede dnem 1. 1. 2002), a to ani za podmínky, že by od doručení takového rozhodnutí byla jinak zachována dvouměsíční dovolací lhůta (§265e tr. ř.). Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci, proti němuž dovolání obviněného J. R. směřuje, přitom bylo učiněno a nabylo právní moci dne 30. 10. 2001, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.
Nemožnost dosažení revize dřívějších meritorních rozhodnutí soudů druhého stupně prostřednictvím dovolání má význam mimo jiné i z důvodu garance právní jistoty obviněných. Je třeba totiž vycházet ze skutečnosti, že pravomocná rozhodnutí učiněná přede dnem 1. 1. 2002 byla vzhledem k předchozí úpravě zásadně nezměnitelná a napadnutelná jen omezeným okruhem mimořádných opravných prostředků. To zaručovalo obviněnému, že nebude-li výjimečně takový opravný prostředek důvodně podán, nemůže již dojít k dodatečné změně pravomocného rozhodnutí v jeho neprospěch. Institutem dovolání se však možnosti uvedené nepříznivé změny rozhodnutí dále rozšířily, protože dovolání může podat v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], což by znamenalo zhoršení postavení obviněného novou právní úpravou. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek přitom na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona důsledně respektuje rovnost stran, proto nelze novou právní úpravu vykládat tak, že proti rozhodnutím, která nabyla právní moci přede dnem 1. 1. 2002, má právo podat dovolání jen obviněný. Vzhledem k naznačeným nepříznivým dopadům opačného výkladu přípustnosti dovolání tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti rozhodnutím, která nabyla právní moci do 31. 12. 2001, není přípustné (viz k tomu rozhodnutí pod č. 31/2002 Sb. rozh. tr.).
Protože v projednávané věci bylo dovoláním napadeno rozhodnutí, proti kterému z výše uvedených důvodů není tento opravný prostředek podle §265a odst. 1 tr. ř. přípustný, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y