ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.521.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 521/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2002 o dovoláních, která podali obvinění 1. D. H., a 2. V. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 44 To 142/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 149/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obou obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění D. H. a V. K. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 21 T 149/2001, uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., také spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustili tím, že „dne 6. 1. 2001 kolem 05.45 hodin v P., H. P., na autobusové zastávce MHD L., kde oba obžalovaní parkovali v prostoru zastávky s osobním vozidlem zn. Mercedes, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadli řidiče autobusu č. 221 J. S., který je upozorňoval na nedovolené parkování v prostoru zastávky, tak, že obžalovaný H. nejdříve řidiče uchopil za kotník pravé nohy, obžalovaný K. jej uchopil za druhou nohu, strhli jej ze schodu autobusu, oba jej bili pěstmi po celém těle, obžalovaný K. jej několikrát kopl nohou do těla, když poškozený nastupoval do autobusu, obžalovaný H. jej uchopil zezadu za svetr a prudkým pohybem ruky jej strhl na vozovku, v důsledku čehož poškozený upadl ze schodů, zůstal klečet na zemi, přitom se jej obžalovaný K. snažil nohou kopnout do oblasti zad a v době, kdy poškozený vysílačkou volal na dispečink o pomoc, jej obžalovaný K. ještě polil vodou, která byla ve kbelíku na schodech autobusu, svým jednáním způsobili poškozenému tříštivou zlomeninu kosti patní vlevo s luxací v horním hlezenním kloubu, v důsledku čehož byl poškozený podstatně omezen v obvyklém způsobu života zpočátku bolestivostí, dále imobilisací končetiny s nutností se podřídit operaci i léčebnému režimu po dobu trvání šesti týdnů.“
Za to byl obviněný D. H. podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. a za použití §40 odst. 1, 4 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný V. K. byl za uvedené jednání také odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. a za použití §40 odst. 1, 4 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen se současným stanovením zkušební doby podle §59 odst. 1 tr. zák. v trvání 18 měsíců.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 21 T 149/2001, napadli oba obvinění odvoláními, která Městský soud v Praze usnesením dne 14. 3. 2002, sp. zn. 44 To 142/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému D. H. doručen dne 17. 4. 2002, obviněnému V. K. dne 23. 4. 2002.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadli oba obvinění dovoláním. Obviněný D. H. jej podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.). Uvádí, že dovolání směřuje proti výroku o uloženém trestu. Je přesvědčen, že již soud prvního stupně nehodnotil v této souvislosti provedené důkazy způsobem uvedeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Městský soud se jako soud odvolací potom podrobněji uloženým trestem odnětí svobody nezabýval. Obviněný se domnívá, že postup soudu podle §40 tr. zák. je postupem výjimečným a musí být proto pečlivě odůvodněn. Obviněnému V. K. byl za totožné skutky uložen podmíněný trest odnětí svobody, kdežto v případě obviněného D. H. ve věci dříve činné soudy konstatovaly, že u něj podmíněný odklad nepřichází v úvahu pro jeho relativně rozsáhlé zkušenosti s trestnou činností, i když se na tohoto obviněného hledí, jako by nebyl trestán. Soudy obou stupňů se však podle názoru obviněného D. H. spokojily pouze s konstatováním opisu rejstříku trestů a přesvědčivým způsobem nezdůvodnily, v čem spatřují skutečnost, že nevedl řádný život a proč má být potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Obviněný uzavírá, že shledal-li Městský soud v Praze, že výrok o vině odpovídá provedeným důkazům a že tyto důkazy soud prvního stupně hodnotil způsobem podle §2 odst. 6 tr. řádu, měl zrušit výrok o trestu a sám znovu rozhodnout.
Obviněný D. H. proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. K. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje ve skutečnosti, že se skutku, za který byl odsouzen, nedopustil. Uvádí, že správně proto jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ale měl být zproštěn obžaloby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K oběma podaným dovoláním se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. K dovolání obviněného D. H. uvedlo, že jím uváděný důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) nekoresponduje s obsahem odůvodnění dovolání, neboť obviněným uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska ukládání trestu, proti jehož uložení nakonec dovolání směřuje. Nadto většina argumentů je zaměřena proti obsahu a formulaci odůvodnění rozhodnutí obou ve věci dříve činných soudů, což je ve smyslu §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Za popsané situace bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu, a Nejvyšší státní zastupitelství je proto navrhuje podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.
K dovolání obviněného V. K. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že obviněný opírá své podání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění však shledává v tom, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně posoudily důkazy, neboť měl být zproštěn obžaloby. Ve skutečnosti tak obviněný napadá skutková zjištění a nikoli právní hodnocení. I druhé dovolání proto Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaných dovoláních uvedeny všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda dovolání poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím obhájců JUDr. M. S. a JUDr. P. F., byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 6. 5. 2002 a 17. 6. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný D. H. odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.), tedy na to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu potom obviněný D. H. v dovolání uvedl, že dovolání směřuje proti výroku o uloženém trestu. Je toho názoru, že ve věci dříve činné soudy nezdůvodnily jeho uložení naprosto přesvědčivým způsobem a nesprávně v této souvislosti také hodnotily důkazy. Vadu rozhodnou pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) obviněný shledává tedy v nedostatečném odůvodnění uloženého trestu a v hodnocení důkazů.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) je důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného D. H. v posuzovaném případě však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu.
Ke konkrétním námitkám, které obviněný D. H. v dovolání uvádí, lze zdůraznit, že je samy o sobě nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu. Úplnost odůvodnění výroku o trestu ve smyslu §265a odst. 4 tr. řádu a §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu nemůže být konkrétním dovolacím důvodem, neboť obviněný je oprávněn podat dovolání pro nesprávnost výroku, který je uveden v určitém rozhodnutí soudu a který se ho bezprostředně dotýká, nikoli proti odůvodnění rozhodnutí. V textu dovolání však obviněný – byť uvádí, že podaný mimořádný opravný prostředek směřuje proti výroku o trestu, napadá jeho odůvodnění, které považuje nepečlivé a nepřesvědčivé, a to aniž by tvrdil nedostatek, nesprávnost či pochybení ve výroku jako takovém. Navíc tak činí, jak vyplývá z výše uvedeného, prostřednictvím zákonného dovolacího důvodu, který s naznačenou problematikou nekoresponduje.
Pokud jde o hodnocení důkazů, které bylo ve věci provedeno a které vedlo mimo jiné k uložení shora citovaného trestu, nemůže být tato činnost dovolacím důvodem už jen proto, že sama o sobě není ani vadou řízení, pro kterou by bylo možné zrušit rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem podle §258 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu. Zde platí, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rozhodnutí pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr.). Tím spíše musí uvedené závěry platit v situaci, kdy má Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat napadené rozhodnutí již ve třetím stupni a bez možnosti provedené důkazy opakovat a provádět za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti (viz též omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Obviněný D. H. v dovolání dále napadenému rozhodnutí fakticky vytýká nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, když zejména uvádí, že soudy obou stupňů nezdůvodnily, proč má být potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Ani takovou námitku však nelze považovat za dovolací důvod. Vady uloženého trestu mohou být namítány především prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy za situace, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde-li o tyto případy, pak způsobilým dovolacím důvodem nemohou být výhrady směřující proti přiměřenosti uloženého trestu. Proto ani námitka založená na tom, zda měl být uložen trest odnětí svobody podmíněný či nepodmíněný, sama o sobě není důvodem dovolání. V posuzovaném případě byl trest odnětí svobody obviněnému D. H. sice uložen mimo trestní sazbu stanovenou příslušným ustanovením zvláštní části trestního zákona, avšak trest byl obviněnému podle §40 odst. 1, 4 tr. zák. mimořádně snížen, takže jde o rozhodnutí, které je ve prospěch obviněného.
Obviněný V. K. ve svém dovolání odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při bližší konkretizaci tvrdí, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a měl být proto zproštěn obžaloby. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje ve skutkových zjištěních učiněných ve věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím, která považuje za nesprávná a neprokazující, že se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu.
Jak ovšem vyplývá z §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry potvrdil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku, tedy že se jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného V. K. tudíž nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná. Domáhá se tím i jiného hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaných dovoláních sice byly citovány zákonné důvody podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) v případě obviněného D. H., resp. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v případě obviněného V. K., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovoláních vycházejí z důvodu jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek obviněného D. H. se stalo odůvodnění uloženého trestu, jeho údajná nepřiměřenost a správnost hodnocení důkazů. Dovolací námitky obviněného V. K. směřovaly proti tvrzeným nedostatkům ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci. K tomu je potřeba uvést, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obvinění D. H. a V. K. podali dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu obě dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y