ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.615.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 615/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2002 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně a dovolání obviněného K. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 15/2000, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný K. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 11 T 15/2000, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 1995, sp. zn. 3 T 30/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5 1995, sp. zn. 7 To 219/95, byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 1995, sp. zn. 3 T 30/95, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného K. B. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 11 T 15/2000, zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný K. B. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchal tím, že po dohodě s R. V., stíhaným samostatně, a poté, co dne 24. 1. 1994 podepsal formálně jako prodávající smlouvu č. 94148 na dodávku motorové nafty s C., spol. s r. o., jako kupujícím, zastoupenou jednatelem R. V., v úmyslu nezaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za dovoz pohonných hmot ze Slovenské republiky od S., a. s., B. pro C., spol. s r. o., vystupoval v celním řízení jako podnikatel - fyzická osoba a příjemce dováženého zboží při dovozu motorové nafty ve dvaceti železničních cisternách v květnu 1994, přičemž na tyto dovozy byly vydány mezinárodní nákladní listy CIM dne 9. 5. 1994 č. 3556 7882208-9 (spotřební daň 400.538,- Kč, DPH 145.734,- Kč), č. 3354 7854114-7 (spotřební daň 400.538,- Kč, DPH 145.734,- Kč), č. 3385 7863102-4 (spotřební daň 470.663,- Kč, DPH 171.249,- Kč), č. 3556 7882725-2 (spotřební daň 393.113,- Kč, DPH 143.033,- Kč), č. 3556 7881416-9 (spotřební daň 392.288,- Kč, DPH 142.733,- Kč), č. 3380 7850363-2 (spotřební daň 417.038,- Kč, DPH 151.738,? Kč), č. 3354 7854116-2 (spotřební daň 408.788,- Kč, DPH 148.736, Kč), č. 3354 7854105-5 (spotřební daň 405.075,- Kč, DPH 147.385,- Kč), č. 3354 7854115-4 (spotřební daň 408.788,- Kč, DPH 148.736,- Kč), č. 3354 7854118-8 (spotřební daň 409.200,- Kč, DPH 148.940,- Kč), dne 13. 5. 1994 č. 3156 7881505-3 (spotřební daň 368.363,- Kč, DPH 134.028,- Kč), č. 3556 7882703-9 (spotřební daň 388.575,- Kč, DPH 141.382,- Kč), č. 3556 7986117-7 (spotřební daň 368.363,- Kč, DPH 136.236,- Kč), č. 3556 7850031-3 (spotřební daň 388.575,- Kč, DPH 141.382,- Kč) a dne 18. 5. 1994 č. 3380 7853667-3 (spotřební daň 473.550,- Kč, DPH 172.300,- Kč), č. 3380 7859418-5 (spotřební daň 481.388,- Kč, DPH 175.151,- Kč), č. 3356 7889161-5 (spotřební daň 389.400,- Kč, DPH 141.682,- Kč), č. 3380 7859441-7 (spotřební daň 481.800,- Kč, DPH 175.301,- Kč), č. 3556 7987220-8 (spotřební daň 390.225,- Kč, DPH 141.982,- Kč), č. 3380 7852639-3 (spotřební daň 480.563,- Kč, DPH 174.851,- Kč), obviněný spotřební daň v celkové výši 8.316.831,- Kč a daň z přidané hodnoty v celkové výši 3.028.313,- Kč neuhradil a ani neměl z čeho, čímž porušil ustanovení §140 odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon), §43 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a §5 zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, a tímto jednáním způsobil České republice zastoupené Celním úřadem v B. celkovou škodu ve výši 11.345.144,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, podala nejvyšší státní zástupkyně dne 25. 7. 2002 dovolání ve prospěch obviněného K. B. proti výroku o trestu, protože podle dovolatelky rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení [důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a obsahuje neúplný výrok o trestu [důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.]. Dovolatelka vytkla, že soud druhého stupně neuložil souhrnný trest s odůvodněním, že nalézací soud pochybil, protože bylo zjištěno, že v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 30/95 byl obviněný K. B. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a ve zkušební době podmíněného propuštění se osvědčil. Podle názoru dovolatelky soud druhého stupně nesprávně aplikoval ustanovení §35 odst. 3 tr. zák., podle něhož nelze uložit souhrnný trest, pokud je předchozí odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Taková právní fikce však v případě obviněného K. B. nenastala. O jeho osvědčení ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu se rozhodovalo podle §64 odst. 1 tr. zák. a rozhodnutí o osvědčení má pouze ten účinek, že obviněný již zbytek trestu nevykoná a hledí se na něj, jako by vykonal celý uložený trest. Nemůže se však na něj pohlížet tak, jako by nebyl odsouzen, což platí jen o pachateli, který se osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení (§60 odst. 3 tr. zák.). Tyto dva různé účinky deklarovaného osvědčení ve zkušební době nelze zaměňovat, neboť na osobu podmíněně propuštěnou z výkonu trestu odnětí svobody se může hledět, jako by nebyla odsouzena, teprve po právní moci rozhodnutí o zahlazení předmětného odsouzení. Z uvedených skutečností je podle dovolatelky patrno, že aplikace §35 odst. 3 tr. zák. Vrchním soudem v Olomouci tak, že obviněnému nebyl uložen souhrnný trest, spočívá na vadném hmotně právním posouzení věci a že tato vada zakládá zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně tak Vrchní soud v Olomouci rozhodl o trestu neúplným výrokem, neboť v něm chybí označení trestu jako souhrnného, včetně citace ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., a též zrušovací klauzule ohledně výroku o trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 30/95. V neúplnosti výroku o trestu dovolatelka spatřuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že zmíněná nesprávnost také citelně negativně ovlivňuje postavení obviněného z hlediska započtení trestu podle §38 odst. 2 tr. zák. Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněnému K. B. uložen souhrnný trest odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 1995, sp. zn. 3 T 30/95. Výrokem o trestu, který byl při uložení souhrnného trestu zrušen, byl obviněný zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, z nichž odpykal zhruba 20 měsíců a při podmíněném propuštění mu zbývalo vykonat z trestu 307 dní. Ve zkušební době podmíněného propuštění se však osvědčil a hledí se na něj, jako by vykonal celý uložený trest. Do původně uloženého trestu odnětí svobody v trvání 8 let z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 11 T 15/2000, by se obviněnému započítával jako vykonaný celý trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců a obviněnému by zbývalo vykonat trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Rozsudkem odvolacího soudu mu však byl uložen jen za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., trest odnětí svobody na šest a půl roku, tedy o jeden rok delší trest, než by odpovídalo výše uvedenému ustanovení o zápočtu trestu. Protože proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný, porušil odvolací soud svým rozhodnutím zároveň zákaz reformationis in peius zakotvený v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně se zřetelem k povaze vytýkaných vad napadeného rozsudku navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, a zrušil i další výroky na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, aby podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř., a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřil obviněný K. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K. Obviněný souhlasil s argumenty dovolání, které jsou zčásti totožné s argumenty uvedenými v dovolání obviněného. Obviněný však nesouhlasil s návrhem nejvyšší státní zástupkyně, aby byl vzat do vazby podle §265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Jestliže neuvedl místo pobytu orgánům činným v trestním řízení, šlo o formální pochybení, když jinak svůj pobyt nijak netajil. Není zde proto konkrétní skutečnost, z níž by vyplývala důvodná obava z naplnění důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Vzhledem k délce doby, která uplynula od spáchání skutku, který je mu kladen za vinu, nelze podle obviněného ani dovodit důvodnou obavu, že by opakoval trestnou činnost. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky shledal, že je dán některý z důvodů vazby, dal obviněný podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. písemný slib.
Obviněný K. B. podal dne 6. 8. 2002 prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K. dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, proti výroku o vině i výroku o trestu, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel poukázal na to, že neměl uzavřenou smlouvu na odběr pohonných hmot, nemohl se stát jejich dovozcem do České republiky, takže se nemohl stát celním deklarantem ani plátcem daně z přidané hodnoty a spotřební daně podle příslušných zákonů. Z toho dovolatel dovozuje, že soud druhého stupně nesprávně aplikoval daňové zákony, a proto rozhodnutí o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolání proti výroku o trestu odůvodnil tím, že mu měl být uložen souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť jeho odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 1995, sp. zn. 3 T 30/95, nebylo dosud zahlazeno. Skutečnost, že se osvědčil ve lhůtě podmíněného propuštění, má význam jen z toho hlediska, že mu nemůže být nařízen zbytek nepodmíněného trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn. Osvědčení ve lhůtě podmíněného propuštění však nemá žádný vliv na to, zda se na pachatele hledí nebo nehledí, jako by nebyl odsouzen. Obviněný K. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného K. B. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že obviněný možná z formálního hlediska nevyhovoval popisu plátce příslušné daně, resp. dalším kategoriím, na něž v dovolání poukazuje, avšak fakticky se choval tak, že mu z materiálního hlediska reálně vznikly zákonem stanovené daňové povinnosti. Opačný výklad by mířil k absurdnímu závěru, že osoba podnikající v rozporu se stanovenými pravidly, v důsledku čehož nenaplňuje kategorizaci plátce daně, může být postižena jen za trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 tr. zák. a nikoli za daňový delikt (a tomu odpovídající bezdůvodné obohacení) v řádech miliónů korun s nepoměrně vyšší trestní sazbou. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je z toho hlediska správné a zákonné a dovolání obviněného v této části je třeba označit za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o tu část dovolání obviněného, která poukazuje na nesprávnou aplikaci normy trestního práva hmotného, odkázala na odůvodnění jejího dovolání podaného ve prospěch obviněného, které bylo Krajskému soudu v Brně doručeno dne 25. 7. 2002.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a zjistil, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně i dovolání obviněného K. B. jsou ve smyslu §265a tr. ř. přípustná, byla podána oprávněnými osobami (§265d odst. 1 tr. ř.), u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a že obě dovolání splňují obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nepřicházelo v úvahu odmítnutí obou dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení předcházející napadeným částem rozhodnutí.
Po přezkoumání věci ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně i dovolání obviněného, pokud jde o výrok o trestu, jsou důvodná, a to z níže uvedených důvodů.
Krajský soud v Brně v odůvodnění rozsudku ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 11 T 15/2000, uvedl, že u obviněného jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu, a proto obviněnému uložil podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Oproti tomu Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, konstatoval, že při přezkoumání výroku o trestu zjistil pochybení soudu prvního stupně v dovození podmínek pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k předchozímu odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 1995, sp. zn. 3 T 30/95. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání byl proveden důkaz spisem Okresního soudu v Kladně sp. zn. Pp 124/96, z něhož Vrchní soud v Olomouci zjistil, že obviněný se ve zkušební době osvědčil, což vzhledem k ustanovení §35 odst. 3 tr. zák. vedlo ke zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a uložení samostatného trestu. Tento právní názor je nesprávný. Z výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2002, sp. zn. 4 T 92/2002, vyplývá, že obviněný spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v roce 1994. Rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 30/95 byl vyhlášen dne 11. 4. 1995. Vyhlášení odsuzujícího rozsudku je rozhodným mezníkem pro uložení souhrnného trestu, když soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (§35 odst. 2 tr. zák.). Je evidentní, že obviněný K. B. spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. dříve (v r. 1994), než byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 1995, sp. zn. 3 T 30/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 7 To 219/95, kterým byl obviněný K. B. odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jsou proto dány zákonné důvody pro uložení souhrnného trestu. Podle §35 odst. 2 věta prvá tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (tj. §35 odst. 1 tr. zák.), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Ustanovení o souhrnném trestu se však neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nastává zejména, bylo-li odsouzení k trestu odnětí svobody zahlazeno (§70 odst. 1 tr. zák.), při osvědčení podmíněně odsouzeného (§60 odst. 4 tr. zák.) nebo v případě zahlazení odsouzení mladistvého (§87 tr. zák.). Právním důsledkem zahlazení odsouzení je zákonná fikce neodsouzení, která nastává právní mocí usnesení, jímž bylo odsouzení zahlazeno.
Obviněný K. B. byl usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 1996, sp. zn. Pp 124/96, podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 4. 1995, sp. zn. 3 T 30/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 7 To 219/95. Podle §63 odst. 1 tr. zák. byla obviněnému pro osvědčení stanovena zkušební doba 3 roků. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 9. 1996. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. Pp 124/96, bylo podle 64 odst. 1 tr. zák. vysloveno, že se obviněný ve zkušební době osvědčil. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 9. 2000. Podle §64 odst. 2 tr. zák. vyslovil-li soud, že se podmíněně propuštěný osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn. Obviněný K. B. proto vzhledem k ustanovení §64 odst. 2 tr. zák. vykonal výše uvedený trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců dnem 23. 9. 1996. Z výše uvedeného vyplývá, že právním účinkem pravomocného rozhodnutí podle §64 odst. 1 tr. zák. není fikce neodsouzení, jako např. při zahlazení odsouzení. Vrchní soud v Olomouci proto postupoval nesprávně, když vycházel z toho, že dřívější odsouzení obviněného K. B. je takové povahy, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen (§35 odst. 3 tr. zák.). Protože vrchní soud nesprávně aplikoval §35 odst. 3 tr. zák. při ukládání trestu, jeho rozhodnutí vykazuje právní vadu a je naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný K. B. podal dovolání také proti výroku o vině napadeného rozhodnutí z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného proti výroku o vině, uplatněné v dovolání, jsou totožné s námitkami, které obviněný uplatňoval v předcházejícím řízení. S těmito námitkami se vypořádal jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, (srov. str. 6-10 napadeného rozhodnutí), že rozhodnutí napadené dovoláním obviněného proti výroku o vině, ani řízení tomuto rozhodnutí předcházející, netrpí namítanými vadami, neboť všechny tyto námitky obviněného byly beze všech pochybností vyvráceny v řízení před soudem druhého stupně. Vrchní soud v Olomouci především poukázal na to, že obviněný pro úspěšnost obchodů s motorovou naftou vystupoval jak nastrčená osoba v celním řízení, jako tzv. ,,bílý kůň‘‘, že jím byl vědomě, že příslušné nákladní listy CIM byly opatřeny v části dílu 2 a v dílu 3 otiskem razítka ,,K. B., obchodní činnost K. 5, Č. T.‘‘, přičemž na těchto dokladech bylo užito jen jedno razítko. Dále, že z expertízy ručního písma vyplývá, že je pravděpodobnější, že podpisy na dokladech jsou pravými podpisy obviněného. Obviněný ani nebyl odborníkem v obchodování s ropnými produkty, neměl náležité finanční prostředky ani příslušné zázemí, a proto se dohodl s R. V., jednatelem společnosti C., spol. s r. o. na takovém podnikání, jehož důsledkem bylo zkrácení státu na daních a povinnost obviněného (vyplývající z příslušných zákonných norem) zaplatit daně. Obviněný se stal plátcem spotřební daně i daně z přidané hodnoty. Dovolání obviněného podané proti výroku o vině je proto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem shledal, že dovolání podaná nejvyšší státní zástupkyní a obviněným K. B. proti výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, jsou důvodná. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud však neshledal důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., namítaný v dovolání nejvyšší státní zástupkyní, spočívající v tom, že v napadeném rozhodnutí je neúplný výrok o trestu. Pochybení soudu druhého stupně bylo výsledkem nesprávného právního posouzení dřívějšího odsouzení obviněného, a proto vrchní soud po takovém nesprávném posouzení nemohl učinit jiný výrok o trestu, než učinil. V důsledku tohoto postupu nebyl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. O neúplný výrok by šlo, jestliže by sice byl určitý výrok o trestu učiněn, ale byl by neúplný, např. proto, že soud nerozhodl o způsobu výkonu trestu podle §39a tr. zák.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci posoudí otázku, zda dřívější odsouzení obviněného je takové povahy, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen a rozhodne o uložení trestu za trestný čin podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., při respektování ustanovení §23 tr. zák. o účelu trestu i obecných zásad pro ukládání trestů podle ustanovení §31 a násl. tr. zák. Vrchní soud v Olomouci, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Nejvyšší soud rozhodl o obou dovoláních v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek