ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.628.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 628/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2002 o dovolání obviněné E. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 7 To 16/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 1 T 11/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná E. H. byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 1 T 11/2001, uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustila tím, že dne 23. 5. 2001 kolem 18.45 hod. v H., U. ul. č. 217, v kuchyni svého bytu, po předchozí hádce, pod vlivem alkoholu, bodla kuchyňským nožem do hrudníku M. K., který byl rovněž pod vlivem alkoholu, v důsledku této rány došlo u M. K. k vykrvácení do levé pohrudniční dutiny při bodném poranění mezižeberní svaloviny, vnitřní hrudní tepny a průbodu levé plíce a na následky tohoto zranění poškozený po převozu do nemocnice v S. téhož dne ve 20.00 hod. zemřel.
Za tento trestný čin byla odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zákona za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byla pro výkon trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona bylo obžalované uloženo ochranné protialkoholní léčení formou ústavní. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. Č. r., O. p. S., B. N. č. 2065, škodu ve výši 3.162,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 7 To 16/02, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 7 To 16/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 1 T 11/2001, podala obviněná E. H. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. S., a to podáním ze dne 18. 7. 2002, doručeným Krajskému soudu v Plzni dne 19. 7. 2002. Podané dovolání doplnila podáním ze dne 29. 8. 2002 doručeným Krajskému soudu v Plzni dne 30. 8. 2002. Dovolání podala proti výroku o vině a trestu v celém rozsahu a odůvodnila je ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy namítá nesprávnost právního, resp. hmotně právního posouzení svého jednání. Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů vydaly rozhodnutí spočívající na nesprávném skutkovém a právním zjištění a nevzaly v úvahu všechny zjištěné okolnosti. Soud prvního stupně i soud odvolací pochybily, když jednání obviněné kvalifikovaly jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a vyloučily jednání v nutné obraně podle §13 tr. zákona. Obviněná namítá, že využila pouze svého práva obrany při zachování jeho podmínek. Odsouzená se domnívala, že útok poškozeného ještě neustal, že stále hrozí. Soudy obou stupňů se rovněž nevypořádaly s argumentací obhajoby o naplnění po formální stránce skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona. V doplnění dovolání ze dne 29. 8. 2002, jímž dovolatelka reagovala na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, uvedla, že nic nenamítá proti skutkovým zjištěním. Namítá však nesprávnost právního, resp. hmotně právního posouzení jejího jednání. Obviněná uvedla, že neměla v úmyslu poškozeného usmrtit, pouze se bála, že jí bude bít, jak již činil v minulosti, proto jej bodla, aby mu v tom zabránila.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil v celém rozsahu ve všech výrocích a znovu rozhodl tak, že E. H. se obžaloby zprošťuje. Jestliže dojde k závěru, že podmínky nutné obrany porušila, pak navrhuje, aby byla rozsudkem Nejvyššího soudu uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a byl jí uložen přiměřený trest.
Nejvyšší státní zástupce jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné E. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 7 To 16/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 1 T 11/2001, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, popř. podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítl a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolání nevyhovuje požadavku ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, neboť v něm není uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje. Pokud by tato vada nebyla odstraněna, připadalo by v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť nesplňuje náležitosti dovolání. Jinak dovolatelka namítá výlučně nesprávnost definice skutku, jak je vyjádřen ve výroku nalézacího soudu a potvrzen soudem II. stupně, resp. se domáhá odlišných skutkových zjištění, z nichž by vyplynul závěr o jednání v nutné obraně. Argumentace dovolání se soustřeďuje na polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, se způsobem hodnocení důkazů a rovněž s obsahem jednotlivých důkazů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako dovolací soud nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve smyslu §265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, bylo podáno včas a po doplnění dovolání ze dne 29. 8. 2002 splňuje náležitosti dovolání. Dále se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná uplatnila jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení skutku jímž byla uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona s tím, že oba soudy pochybily, když vyloučily posouzení jejího jednání jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zákona.
Podle §13 tr. zákona čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že nutná obrana jako okolnost vylučující trestnost činu přichází v úvahu za předpokladu, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. V posuzovaném případě bylo jednání, jímž obviněná zranila a usmrtila poškozeného, vyústěním jejich vzájemného konfliktu, což ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu I. stupně je vyjádřeno zjištěním, že obviněná se činu dopustila „po předchozí hádce“. Součástí skutku, jak byl popsán a zjištěn ve výroku o vině, není obsaženo žádné zjištění, které by nasvědčovalo tomu, že obviněná odvracela přímo hrozící nebo dokonce trvající útok ze strany poškozeného. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně naopak vyplývá výslovné skutkové zjištění, že ze strany poškozeného v době činu obviněné přímo nehrozil ani netrval žádný útok. Poškozený M. K. v době, kdy jej obviněná bodla do hrudníku, seděl u stolu v mírném záklonu, levou ruku měl položenou na stole, pravou ruku měl podél těla a držel v ní cigaretu (viz strana 11 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 1 T 11/2001). Skutková zjištění soudu I. stupně považoval za úplná a správná též odvolací soud, který navíc doplnil argumentaci soudu I. stupně v tom směru, že obviněná měla s chováním poškozeného M. K. bohaté zkušenosti a tedy se dokázala v situacích, kdy se nacházela ve společnosti M. K. dostatečně orientovat. Byly též potvrzeny vzájemné agresivní vztahy mezi obviněnou a poškozeným již v minulosti. Navíc z výsledků odborného vyšetření krve poškozeného bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný v době útoku ze strany obviněné měl v krvi 4,17 promile alkoholu. Soudní znalec potvrdil, že tento stupeň opilosti mohl vést k významnému omezení aktivní obrany poškozeného. Závěr obou soudů, že při takto zjištěném skutkovém stavu nebylo možno aplikovat ustanovení §13 tr. zákona o nutné obraně, nelze zpochybnit.
I když obviněná v dovolání uvedla, že namítá nesprávné právní posouzení skutku, pojala do dovolání i námitky, které se týkají samotných skutkových zjištění a směřují proti hodnocení důkazů ze strany soudů. Dovolatelka namítá zejména nesprávné hodnocení znaleckých posudků ve věci vypracovaných a vytýká též údajný spekulativní charakter výpovědí slyšených svědků F. H. a K. D. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné namítat pouze nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, avšak není možné namítat, že skutek byl nesprávně zjištěn a konkrétní situace měla být ze strany soudů vyhodnocena tak, že útok poškozeného ještě neustal. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k těm námitkám, které obviněná uplatnila proti tomu, jak byl zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny důkazy ve vztahu k otázce, zda tu byl přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 1 T 11/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 7 To 16/02, jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně stejně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se pak plně ztotožnil i soud II. stupně, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Znovu je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněnou v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem II. stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání a s tím jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto uvedených důvodů Nejvyšší soud jednoznačně dospěl k závěru, že jde v případě obviněné E. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné E. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž o odmítnutí dovolání rozhodoval v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2002
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.