ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.127.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 127/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 22. května 2002 dovolání obviněného M. H. podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 8 To 3/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 16/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 57 T 16/2001, byl obviněný M. H. odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. podle §219 odst. 2, §35 odst. 2, §42 odst. 1, odst. 2 a §29 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na šestnáct let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 2 T 62/2001, a všechna další rozhodnutí obsahově na tento zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Kromě toho městský soud rozhodl o náhradě škody.
Uvedeného deliktu se obviněný M. H. dopustil podle zjištění Městského soudu v Praze tím, že dne 18. 6. 2001 v době mezi 19.30 až 19.45 hodin v P. 3, Š. nám., ve sklepních prostorách činžovního domu č. X napadl poškozeného J. Ch., kterého nejprve vyzval k vydání peněz pod pohrůžkou odnětí kola a zabití, srazil ho na zem a poté ho fyzicky napadl blíže neztotožněným nožem, kterým mu způsobil dvě bodné rány v hrudníku v šestém a sedmém mezižebří v přední čáře pažní vlevo, pronikající do dutiny hrudní s poraněním osrdečníku, plíce a plicní tepny s následným zakrvácením dutiny hrudní, bodnou ránu krku před předním okrajem kývače hlavy vlevo, bodnou ránu v dutině ústní, zasahující do slinných žláz, bodnou ránu levé paže a řezné ranky obličeje, levého zápěstí a ruky, přičemž poškozený byl zejména bodnými ranami pronikajícími do dutiny hrudní bezprostředně ohrožen na životě a bez včasné odborné lékařské pomoci by u něho nastala smrt; po fyzickém napadení pak obviněný odcizil poškozenému horské jízdní kolo značky Amulet, typ Marco Polo, výrobní číslo Y, s nímž bezprostředně po činu odjel do zastavárny „U s.“ v P. 2, kde je prodal za částku 1.000,- Kč, a svého jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 1 T 58/92, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do NVÚ pro mladistvé, tento trest vykonal dne 20. 2. 1995, přičemž odsouzení nebylo dosud zahlazeno.
K odvolání obviněného M. H. a k odvolání Městského státního zástupce v Praze, podaným proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 8 To 3/02, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému M. H. uložil při nezměněném výroku o vině (a náhradě škody) souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let a čtyř měsíců s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Podle tzv. doručenek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 20. 2. 2002, obviněnému M. H. dne 25. 2. 2002 a jeho obhájci, advokátovi JUDr. J. K. dne 21. 2. 2002.
Dne 3. 5. 2002 bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno dovolání obviněného M. H., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 8 To 3/02, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 57 T 16/2001. Dovolání obviněného bylo doručeno Městskému soudu v Praze podle prezentačního razítka dne 21. 3. 2002.
V dovolání, podaném prostřednictvím obhájce JUDr. J. K., obviněný M. H. namítl, že z okolností případu tak, jak byly, či spíše nebyly objasněny soudem prvního stupně, nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit, přičemž při dodržení zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ mělo být jeho jednání posuzováno nejvýše podle ustanovení §221 odst. 2 tr. zák. nebo §222 odst. 1 tr. zák. jako trestný čin ublížení na zdraví, případně podle §234 odst. 2 tr. zák. jako trestný čin loupeže. Pochybení soudů obou stupňů ovšem shledal dovolatel i v tom, že odmítly provést důkaz vypracováním nových, revizních znaleckých posudků znalci z odvětví psychiatrie a psychologie, specializovanými na tzv. nealkoholovou toxikomanii.
Podle názoru obviněného Martina Hejla tudíž napadené rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky po provedeném řízení napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil.
V písemném podání, označeném jako „Příloha k dovolání“ se k činu obviněného vyjádřili také jeho rodiče Z. a B. H. s žádostí o zajištění odpovídajícího léčení a případného vhodného vzdělávání jejich syna v rámci výkonu trestu odnětí svobody.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně doručila v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu opis dovolání obviněného M. H. prostřednictvím Městského státního zastupitelství v Praze Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky s upozorněním, že se státní zástupce může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s případným projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Výzvu k obdobnému vyjádření zaslala předsedkyně senátu městského soudu rovněž obviněnému a jeho obhájci.
Ve vyjádření ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 1 Nzo 65/2002, zaujal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky stanovisko, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a zcela přiléhavá je i právní kvalifikace. Navrhl proto, aby dovolání obviněného M. H. bylo podle §265j tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto, přičemž vyslovil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání.
Obviněný M. H. naopak vyjádřil prostřednictvím svého obhájce písemným sdělením ze dne 25. 3. 2002 nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky při posuzování podaného dovolání především vycházel z toho, že dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek v trestním řízení se stalo součástí právního řádu České republiky na základě novely trestního řádu, realizované s účinností od 1. ledna 2002 zákonem č. 265/2001 Sb., přičemž časová působnost trestního řádu vychází kromě jiného ze zásady, že trestní řízení se koná podle zákona platného a účinného v době, kdy toto řízení probíhá. Dovolání v trestním řízení bylo zavedeno s účinností od 1. ledna 2002, z čehož je nutno podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že všechny zákonné podmínky pro jeho podání musí nastat až po tomto datu, to znamená za účinnosti shora citovaného zákona č. 265/2001 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) tudíž nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé. Současně Nejvyšší soud České republiky zkoumal, zda dovolání obviněného M. H. splňuje veškeré obsahové náležitosti, zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, neboť v dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného M. H. přípustným a mohl se v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle citovaného ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu). Podle §60 odst. 2 tr. řádu lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle §265e odst. 3 tr. řádu v návaznosti na §60 odst. 4 písm. a) tr. řádu je přitom lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Ze spisového materiálu v posuzované věci je patrno, že trestní stíhání obviněného M. H. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 6. 2. 2002, přičemž rozsudek tohoto soudu byl doručen ve stejnopisu obviněnému dne 25. 2. 2002 a jeho obhájci J. K. dne 21. 2. 2002. Protože písemnost obsahující dovolání byla soudu prvního stupně prokazatelně doručena dne 21. 3. 2002, byla dvouměsíční dovolací lhůta ve smyslu §265c odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, důvodem dovolání tudíž zde nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí, se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Existenci těchto vad předpokládaných ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje dovolatel obviněný M. H. v nedostatečně a neúplně provedeném dokazování, v následném nesprávném hodnocení provedených, resp. neprovedených důkazů a ve vadně zjištěném skutkovém stavu, jehož důsledkem bylo podle jeho názoru nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
K námitkám uplatněným dovolatelem je však nutno uvést, jak již shora naznačeno, že z vymezení důvodu dovolání v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu výslovně vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění. A samotnému popisu skutku, uvedenému ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 57 T 16/2001, se kterým se Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 8 To 3/02, ztotožnil, použitá právní kvalifikace odpovídá a koresponduje i platné a účinné hmotně právní zákonné úpravě.
Nejvyšší soud České republiky tudíž shledal, že dovolání, byť bylo formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v zákoně, bylo obviněným M. H. fakticky podáno z jiných důvodů než těch, které jsou výslovně zakotveny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu. Své rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. května 2002
předseda senátu
JUDr. Zdeněk S o v á k