ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.167.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 167/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2002 dovolání, které podal obviněný Ing. J. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 6 To 155/01, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 26/2000, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2, §265l odst. 1 tr. ř. takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 6 To 155/01, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 46 T 26/2000, se ohledně obviněného Ing. J. J. zrušují . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v části týkající se obviněného Ing. J. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 46 T 26/2000, byli uznáni vinnými obviněná A. P. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněný Ing. J. J. trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. na tomto skutkovém základě, že dne 14. 12. 1993 v P., v pobočce Č. s., a. s., obviněná A. P. jako supervizor – prokurista vyhotovila účetní doklad a neoprávněně převedla na běžný účet obviněného Ing. J. J. částku 2 013 000,-Kč z vnitřního účtu banky, obviněný týž den realizoval výběr celé částky šekem a prostředky užil pro svoje obchodní aktivity, dále obviněná P. dne 16. 12. 1993 zúčtovala částku 2 003 530,- Kč poskytnutou obviněnému J., P. D. zpět na účet vložené finanční prostředky pak nechala na šeky pokladnou čerpat P. D. z vnitřních účtů ve dnech 10. 2. 1994 až 28. 4. 1994, čímž opět vznikl schodek na vnitřním účtu spořitelny a do 30. 5. 1995 zakrývala a navyšovala manko převody finančních prostředků z účtů různých klientů bez jejich vědomí, a to z běžného účtu firem T., I., V., B. na účet spoluobviněného J., odtud pak na vnitřní účty banky, které mezi sebou proúčtovávala, přičemž vždy jednotlivé výběry a převody navyšovala tak, že ke dni 30. 5. 1995 byl obviněnou způsoben na svěřených finančních prostředcích schodek ve výši 2 466 116,97 Kč.
Za uvedený trestný čin byl obviněný Ing. J. J. odsouzen podle §251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o odsouzení obviněné A. P.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. J. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 6 To 155/01, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči konstatovanému usnesení podal obviněný Ing. J. J. prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání.
Obviněný namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že se dopustil trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. Konstatuje, že tento soud pochybil v otázce právního posouzení v několika směrech. Předně skutkový děj, ze kterého vycházel, není obsažen v popisu obžaloby ani v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně. Proto nebyla dodržena totožnost skutku. Pochybení se dopustily soudy obou stupňů, když dospěly k závěru, že existoval kontrakt mezi P. D. a Ing. J. J., a že obviněný byl povinen ze svého mu vrátit 2 003 530,- Kč. Obviněný připomíná, že již v odvolání namítal, že P. D. měl právní vztah pouze k firmě C., s. r. o., která mu měla dodat zboží. V této souvislosti uvádí, že existovaly čtyři právní vztahy:
1. P. D. a firmy C., s. r. o., kde jmenovaný působil jako platící objednatel a C., s. r. o., jako platbu přijímající dodavatel. Jestliže se kontrakt neuskutečnil, byla C., s. r. o., povinna platbu P. D. vrátit a bylo lhostejno, zda prostřednictvím banky, výplatou v hotovosti nebo prostřednictvím obviněného.
2. P. D. a Č. s., a. s., což byl vztah klienta a banky.
3. Ing. J. J. a Č. s., a. s., taktéž vztah klienta a banky.
4. Ing. J. J. jako zástupce a zastoupenou firmou C., s. r. o., kde úkony zástupce zavazovaly zastoupeného. Obviněný tvrdí, že pokud by si soud ujasnil, že šlo o tento právní vztah, nemohl přijmout nelogický závěr, že si měl být vědom svého závazku vůči Č. s., a. s. Soud nepochopil, že byl neoprávněně obohacen P. D., a nikoli Ing. J. J., který tyto peníze neobdržel. Obviněný konstatuje, že výplatou peněz P. D. vznikla škoda Č. s., a. s., a ta ji měla po jmenovaném uplatňovat. Závazek firmy C., s. r. o., vůči P. D. vrátit mu platbu nemusel být placen prostřednictvím Č. s., a. s., ale mohl být proveden jiným způsobem, např. v hotovosti z pokladny firmy nebo prostřednictvím jiné banky. V této souvislosti obviněný v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého odvolání.
Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že navodil situaci, aby k uhrazení jeho dluhu došlo jednáním hlavní pachatelky A. P. i bez toho, že by peníze formálně převzal. Namítá, že by věděl a byl srozuměn s tím, že jeho dluh byl uhrazen z finančních prostředků Č. s., a. s., jejich zpronevěřením obviněnou A. P. z jiného účtu této banky, než z účtu, k němuž měl dispoziční právo. Nesouhlasí, že znal základní skutkové okolnosti, že čin spáchaný jmenovanou je trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák.
Obviněný poukazuje na skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle jeho názoru ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by na sebe převedl a užíval věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou. Takovou věcí nemohou být peníze v hodnotě 2 003 530,- Kč, které vyzvedl ve třech splátkách v Č. s., a. s., P. D. a tyto odnesl domů. Obviněný zdůrazňuje, že se k těmto penězům nikdy nedostal, nebyly v jeho dispozici a nikdy je neužíval. Jelikož neměl dispoziční moc nad zmíněnými penězi, nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný upozorňuje, že ve výrokové části rozsudku není uvedeno, kdy se skutek měl stát. Pro tento skutek nebylo sděleno obvinění, nebyla podána obžaloba a proto nemohl být uveden v odsuzujícím rozsudku. Zdůrazňuje, že za užívání nelze označit převedení existujícího manka na jeho účet obviněnou A. P., které bylo provedeno až v závěru roku 1994, kdy mu jmenovaná již neposkytovala výpisy z účtu. Odvolací soud učinil správný skutkový závěr, že manko na účtu obviněného vzniklo fiktivně machinacemi A. P. Bez logiky je však jeho právní závěr, že se obviněný dopustil trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. tím, že obviněná A. P. za něj uhradila dluh jinému subjektu. Pokud jmenovaná zpronevěrou částky 2 003 503,- Kč obohatila P. D., byli tito spolupachateli trestného činu zpronevěry podle §9 odst. 2, §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jelikož se předmětné finanční prostředky nedostaly do dispozice obviněného, nemohl s nimi nakládat a nemohl se dopustit trestného činu.
Obviněný také upozorňuje na nedůslednost soudů obou stupňů, neboť konstatovaly, že se měl obohatit o částku 2 466 166,97 Kč, která tvořila fiktivní manko na jeho účtu. Neuvedly však, jak dospěly ke zjištění, že se měl o tuto částku obohatit, když P. D. byla vyplacena částka 2 003 530,- Kč. Navíc účetními doklady bylo prokázáno, že dne 14. 3. 1994 obviněný vložil na svůj účet částku 382 922,- Kč, kterou obdržel od C., s. r. o., což bylo částečnou platbou této firmy ve prospěch P. D. Proto celkové manko 2 003 530,- Kč, vytvořené neoprávněnou výplatou P. D., bylo o 382 922,- Kč nižší, neboť tuto částku použila obviněná A. P. na úhradu před tím vzniklého manka.
Závěrem dovolání obviněný Ing. J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru byla naplněna skutková podstata trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť právní úvahu ohledně trestní odpovědnosti obviněného je třeba dovozovat nejen z obchodně právních vztahů, ale především z jeho konkrétního prospěchu na vyrovnání dluhu vůči P. D.i prostřednictvím machinace s finančními prostředky Č. s., a. s., spoluobviněnou A. P. Státní zástupkyně konstatuje, že platby obviněného Ing. J. J. byly vedeny ze soukromého a nikoliv podnikatelského účtu, přičemž sám uznal závazek na náhradu škody vůči Č. s., a. s. Považuje za prokázané, že obviněný věděl, že finanční závazek byl P. D. uhrazen z finančních prostředků Č. s., a. s., které byly získány trestnou činností spoluobviněné A. P. Protože podle státní zástupkyně právní hodnocení skutku soudem prvního stupně i trest uložený obviněnému odpovídají příslušným ustanovením zákona, závěrem vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1, 2 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože obviněný mimo jiné tyto nedostatky namítá, je zmíněný dovolací důvod dán. Nutno připomenout, že Nejvyšší soud není oprávněn ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu přezkoumávat úplnost dokazování a hodnocení důkazů soudem prvního event. druhého stupně. Je povinen vycházet z konečného skutkového zjištění těchto soudů a v návaznosti na to posoudit správnost hmotně právního posouzení skutku. Proto jsou irelevantní ty námitky obviněného vznesené v mimořádném opravném prostředku, pokud zároveň nenaplňují jím uplatněný zákonný dovolací důvod.
Nejvyšší soud přezkoumal z důvodu uvedeného v podaném dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem, spáchaným jinou osobou, a získá-li tímto činem značný prospěch.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze skutek, uvedený ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 46 T 26/2000, který byl shledán správným v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 6 To 155/01, právně kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu u obviněného Ing. J. J., jak důvodně jmenovaný namítá v podaném dovolání. Z popisu zmíněného skutku nelze dovodit, že by obviněný na sebe převedl a užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou (trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným obviněnou A. P.) a tímto činem získal značný prospěch, jak je uvedeno v právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Předmětný skutek rovněž neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na úmyslné jednání obviněného ve smyslu §4 písm. a) nebo §4 písm. b) tr. zák., přičemž trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Z popisu skutku ani nevyplývá, že by obviněný věděl o finančních machinacích obviněné A. P. na účtech Č. s., a. s., včetně toho, že by tímto způsobem byl uhrazen jeho dluh P. D. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že skutek zjištěný na podkladě důkazů provedených a zhodnocených u hlavního líčení a popsaný ve výroku o vině, lze v odůvodnění rozhodnutí rozvést, popř. konkretizovat některé jeho okolnosti. Nelze však v odůvodnění rozhodnutí argumentovat takovými podstatnými skutečnostmi, které nejsou vůbec zahrnuty v popisu skutku, a z nich usuzovat na naplnění skutkové podstaty trestného činu, jak to učinily soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích. Např. soud prvního stupně v rozsudku na str. 7 uvádí :“… Ing. J. sice dne 14. 12. 1993 získal peníze v dobré víře. Ale poté, co spoluobžalovaná P. nechala vyplatit peníze svědku D. z finančních prostředků spořitelny proto, že věřila slibům obžalovaného Ing. J., který se nepostaral o splnění těchto slibů, prakticky začal tyto peníze užívat. Když se obžalovaný Ing. J. od spoluobžalované P. dozvěděl o jejích neoprávněných bankovních operacích, musel si být vědom toho, že vlastně užívá peníze, které byly získány trestným činem spáchaným spoluobžalovanou P. Jestliže obžalovaný Ing. J. proti této situaci po dobu jednoho roku nic neučinil, dopustil se úmyslného trestného činu podílnictví. Tím, že obžalovaný Ing. J. písemně uznal svůj dluh vůči spořitelně, dal najevo, že si byl spáchání tohoto trestného činu vědom“. Obdobně odvolací soud v usnesení na str. 6 konstatuje: “Obžalovaný navodil situaci tak, aby k uhrazení jeho dluhu došlo jednáním hlavní pachatelky – odsouzené P. – i bez toho, že by formálně peníze přímo on převzal. Obžalovaný přitom věděl a byl srozuměn s tím, že jeho dluh byl uhrazen z finančních prostředků spořitelny jejich zpronevěřením odsouzenou P. z jiného účtu této banky, než z účtu k němuž měl dispoziční právo obžalovaný (věděl totiž nepochybně, že na svém účtu nemá dostatečnou hotovost, z níž by dluh mohl být uhrazen). Obžalovaný tak znal základní skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný odsouzenou P. je trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák., znal i výši způsobené škody.“ Nejvyšší soud proto konstatuje, že odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí je ohledně obviněného Ing. J. J. v rozporu s popisem skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud soud prvního stupně (následně i odvolací soud) vzal na podkladě důkazů, provedených a zhodnocených u hlavního líčení, za prokázané určité konkrétní skutečnosti podstatné pro právní posouzení věci, měl je zahrnout do popisu skutku výroku o vině předmětného rozsudku.
Protože obviněný Ing. J. J. podal důvodně dovolání proti výroku o vině, Nejvyšší soud přezkoumal ve smyslu §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 46 T 26/2000, a zjistil, že v důsledku konstatovaných nedostatků je rovněž chybný.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší soud podané dovolání důvodným a podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného Ing. J. J. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 6 To 155/01, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 46 T 26/2000. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v části týkající se obviněného Ing. J. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného Ing. J. J. dostala do procesního stadia jako po podání obžaloby. Úkolem Městského soudu v Praze bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává zcela na úvaze soudu prvního stupně, zda bude považovat za potřebné doplnit dokazování u hlavního líčení či nikoli, aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a ten v souladu se zákonem právně posoudil.
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák