ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.338.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 338/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2002 dovolání, které podal obviněný M. C., Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 106/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 423/2001, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. ř. takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 106/2002, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 1 T 423/2001, se z r u š u j í. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Mělníku se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 1 T 423/2001, byl obviněný M. C. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., protože dne 5. 4. 2001 po 23.00 hod. na pozemku rodinného domku v K. n. V., po předešlé slovní rozepři a poté, co byl napaden dřevěnou násadou koštěte, opakovaně napadl nožem poškozeného F. N., a způsobil mu tak drobné řezné rány na bradě a levé straně hrudníku, zasahující do podkoží a hlubokou řeznou ránu na levé paži s poraněním pažní tepny a těžkým poraněním hlubokých cévních a nervových struktur, přičemž v důsledku tohoto zranění byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě, je do současné doby léčen a dosud se nelze vyjádřit k trvalým následkům tohoto zranění.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §60a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let s dohledem, přičemž podle §58 odst. 1, §60a odst. 2 tr. zák. byl výkon trestu za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a to dýky s pouzdrem, které jsou v rozsudku blíže specifikovány. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozené VZP ČR P., nahradil škodu z trestné činnosti v částce 25.488,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. N., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. C. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 106/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči tomuto usnesení podal obviněný M. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu mimořádného opravného prostředku vyplývá, že směřuje proti výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání.
Obviněný v dovolání namítá, že odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho jednání jako úmyslné – trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Zejména však nesouhlasí s tím, že nebylo posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. Obviněný dále podrobně popisuje, co bezprostředně předcházelo kritické události, včetně jejího vlastního průběhu. Tvrdí, že poškozený vyrazil zámek u branky jeho zahrady, vnikl na jeho pozemek, kde hulákal, vyhrožoval mu násilím a povalil popelnici. S cílem zabránit jeho dalšímu výtržnickému jednání, které bylo minimálně přestupkem, vyšel z domu, přičemž pro jistotu si vzal dekorační nůž, který našel v bytě. Ihned po opuštění domu byl bez jakékoli příčiny udeřen poškozeným do horní poloviny těla. Obviněný konstatuje, že poškozený držel zbraň, jejíž přesnou povahu nemohl vzhledem ke špatné viditelnosti určit. Až v průběhu útoku zjistil, že se jednalo o dřevěnou násadu, která byla o jeho osobu následně zlomena. Tvrdí, že byl ještě bit zlomeným pahýlem násady. Obviněný zdůrazňuje, že v době útoku poškozeného vyňal v sebeobraně z pochvy nůž, a jím se bránil. V důsledku silného rozrušení však není schopen popsat manipulaci s nožem. Poté s poškozeným upadli na zem. Teprve po skončení konfliktu zjistil, že poškozený utrpěl závažné řezné poranění levé ruky, přičemž se při manipulaci s nožem i sám pořezal na ruce.
Obviněný nesouhlasí, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák. Konstatuje, že se nepodařilo zjistit, ve kterém okamžiku skutkového děje utrpěl poškozený poranění na levé ruce. Zde poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpověď znalkyně u hlavního líčení ohledně mechanismu a způsobu, jakým zranění mohlo vzniknout. Obviněný zdůrazňuje, že poškozený utrpěl řezné a nikoli bodné poranění na předloktí levé ruky. Při objektivním hodnocení muselo být zřejmé, že jeho vznik byl důsledkem souhrnu nepříznivých skutkových okolností. Tyto okolnosti svědčí pro naprosto chaotickou manipulaci s nožem a vylučují vědomé způsobení poranění, včetně srozumění s následkem.
Obviněný dále uvádí, že se v řízení před soudy obou stupňů obhajoval tím, že vůči poškozenému jednal v mezích nutné obrany podle §13 tr. zák. I když jeho obhajoba odpovídala skutkovým zjištěním a vycházela s konstantní judikatury k §13 tr. zák., byla odmítnuta. V této souvislosti obviněný v dovolání v podrobnostech poukazuje na různé skutkové okolnosti konfliktu. Cituje z několika soudních rozhodnutí, která byla publikována k ustanovení §13 tr. zák. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jimiž dokládá svá skutková tvrzení z hlediska právního posouzení předmětného skutku. Rovněž zdůrazňuje přesvědčení, že hlavním důvodem, proč soudy odmítly kvalifikovat jeho jednání jako nutnou obranu, byl nepoměr mezi závažností zranění, které utrpěl jednáním poškozeného F. N. a velmi závažným zraněním, jež na ruce utrpěl poškozený. Skutečnost, že sám neutrpěl vážné zranění, však nebylo zásluhou poškozeného, nýbrž toho, že se mu povedlo rány vykrýt. K jednání poškozeného uvádí, že údery holí proti horní části těla včetně hlavy mohou způsobit velmi závažná zranění. Obviněný zdůrazňuje, že jeho obrana směřovala k tomu, aby poškozeného povalil a přerušil jeho útok. Neměl v úmyslu jej zranit a ani takový úmysl nebyl prokázán. Způsob jeho obrany nebyl v hrubém nepoměru ke způsobu útoku poškozeného. Proto jeho jednání nevybočilo z mezí nutné obrany.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 106/2002, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby uvedený soud zavázal právním názorem, že jednání obviněného nevybočilo z mezí nutné obrany podle §13 tr. zák.
K dovolání obviněného M. C. se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru a z důvodů ve vyjádření podrobně uvedených, nebyl ve skutečnosti obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. Popis skutku, ze kterého soud druhého stupně vycházel, odpovídá použité právní kvalifikaci. Podmínky nutné obrany byly v daném případě překročeny v momentě, kdy obviněný zareagoval na slovní urážky pronášené poškozeným F. N. tím, že vyšel z domu vyzbrojen nožem, kterým následně poškozenému způsobil zranění, které jej ohrozilo na životě. Navíc intenzita útoku poškozeného při jeho přímém kontaktu s obviněným, jak je popisována v dovolání, není prokázána lékařskými zprávami. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni zamítl odvolání obviněného M. C. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není další odvolací instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Z tohoto důvodu nutno označit za irelevantní ty námitky obviněného M. C., které primárně vytýkají vadné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z těchto námitek, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Takový postup ve svém písemném vyjádření navrhoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Obviněný však v dovolání rovněž namítá, že poškozený F. N. neoprávněně vnikl na jeho pozemek a choval se zde způsobem, který lze minimálně kvalifikovat jako přestupek. Proto považuje za legitimní, pokud se rozhodl proti tomuto protiprávnímu jednání sám zakročit ve smyslu §13 tr. zák. V daném případě jde o námitku, která se týká hmotně právního posouzení skutku, neboť tyto okolnosti (ohledně místa incidentu a jak se zde poškozený choval), jsou uvedeny ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podle §13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
V popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se k jednání obviněného M. C. mimo jiné konstatuje: „dne 5. 4. 2001 po 23.00 hod. na pozemku rodinného domku v K. n. V., po předešlé slovní rozepři a poté, co byl napaden dřevěnou násadou koštěte, opakovaně napadl nožem poškozeného F. N. a způsobil mu tak poranění …“ Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že k této události došlo na oploceném pozemku rodinného domku obviněného. V témže rozsudku se v odůvodnění na str. 7 uvádí: „soud neměl důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi svědků a nemohl přistoupit na verzi obžalovaného, že jednal ve stresové situaci, neboť situaci způsobil sám tím, že opustil uzavřený dům, kdy si s sebou vzal nůž a musel si být tedy vědom, že tímto nožem může při vzniklém konfliktu způsobit vážná zranění“. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu se v souvislosti se skutkovými zjištěními na str. 3 konstatuje: „…nelze považovat jednání poškozeného, který vešel k sousedovi na dvůr v nočních hodinách řešit problémy s vědomím obou předcházejících konfliktů tohoto večera a s předpokladem, že by se mohl chtít prát, jak to ve své výpovědi v souladu s provedenými důkazy připouští, takže s sebou vzal násadu od koštěte, za jednání korespondující se zásadami dobrého občanského soužití. Mimo vší pochybnost ale nešlo o situaci tak akutní, aby bylo třeba ji řešit způsobem, který zvolil obžalovaný, a to ani pokud by poškozený přitom skutečně vykřikoval, jak to obžalovaný uvádí, ať poleze ven, že ho zmlátí. Jestliže obžalovaný tuto výzvu akceptoval a ozbrojil se přitom vykosťovacím nožem, stěží lze jeho další počínání hodnotit jako nutnou obranu, byť poškozený sám připouští, že ho mohl udeřit prvý, ovšem v situaci kdy obžalovaný proti němu z domu vystartoval“.
K zjištěnému počátku incidentu, který skončil závažným poraněním poškozeného F. N., považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé podstatné okolnosti. Předně článek 12 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky, zaručuje domovní svobodu, přičemž ustanovení §238 tr. zák. jí poskytuje trestně právní ochranu a to nejen obytným domům, ale i uzavřenému příslušenství, včetně přilehlého ohrazeného pozemku. Protože k incidentu došlo právě na oploceném pozemku obviněného M. C., v nočních hodinách a z iniciativy poškozeného, který obviněného fyzicky napadl přinesenou dřevěnou násadou koštěte (viz skutková zjištění soudu prvního stupně), měly být tyto podstatné skutečnosti vzaty v úvahu a posouzeny z hlediska následného průběhu kritické události, včetně újmy na zdraví u poškozeného F. N. Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit s názorem vysloveným v obou přezkoumávaných rozhodnutích, že situaci způsobil obviněný, když výzvu poškozeného akceptoval, ozbrojil se nožem, opustil uzavřený dům, a již z těchto důvodů nelze jeho další počínání hodnotit jako nutnou obranu (srov. citaci uvedenou výše). V této souvislosti nutno zdůraznit, že každá osoba je zásadně oprávněna v případě potřeby chránit svůj život, zdraví, osobní a domovní svobodu i majetek, a to i svépomocí, přičemž její podmínky a meze stanoví zákon (§13 tr. zák.).
Z konstatovaných důvodů je výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný M. C. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., minimálně předčasný, přičemž v důsledku tohoto nedostatku jsou vadné i výroky týkající se uloženého trestu a náhrady škody, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. C. důvodným a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 106/2002, a rozsudek Okresního soud v Mělníku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 1 T 423/2001. Současně také zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného M. C. dostala do procesního stadia, jako po podání obžaloby. Úkolem okresního soudu bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc v hlavním líčení projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Protože se výpovědi obviněného M. C. a poškozeného F. N. v některých závažných okolnostech podstatně lišily, měla být u hlavního líčení provedena jejich konfrontace (§104a tr. ř.), aby soud mohl i na základě tohoto důkazu zhodnotit věrohodnost popisu kritické události, zejména když jí nebyly přítomny další osoby (svědkyně L. S. zaznamenala incident v samém závěru). Nejvyšší soud ukládá provést tuto konfrontaci u hlavního líčení. Okresní soud případně provede i další důkazy, pokud to výsledky doplněného dokazování budou vyžadovat, aby při vyhodnocení důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. učinil skutková zjištění v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Právní závěr, zda v jednání obviněného byly v době činu splněny podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. či nikoli, bude záviset na zcela konkrétních skutkových zjištěních ve věci v řízení před okresním soudem. V tomto směru lze odkázat, kromě toho, co bylo výše uvedeno, i na obsáhlou judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek k ustanovení §13 tr. zák.
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení §265s odst.2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák