ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.366.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 366/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2002 dovolání podané obviněným C. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 9 To 73/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 44/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného C. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný C. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 1 T 44/2001, uznán vinným, že „dne 11. 1. 2001 v dopoledních hodinách ve svém bytě v J. D. čp. 5 spolu s D. A. O. fyzicky napadli V. S., kterému způsobili četná poranění v oblasti obličeje pravé poloviny hrudníku a zevní strany levé nohy s předpokládanou dobou léčení 3 – 4 týdny a dále mu svázali ruce a nohy a takto svázaného jej ponechali do příjezdu Policie ČR, kterou přivolal obviněný“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Za to obviněnému uložil podle §221 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání dne 27. 2. 2002 a pod sp. zn. 9 To 73/2002 zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi dne 25. 3. 2002, obviněnému dne 5. 4. 2002 a jeho tehdejšímu obhájci JUDr. L. T. dne 27. 3. 2002.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 9 To 73/2002, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. K. K. dovolání podáním ze dne 27. 5. 2002, které učinil osobně u Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Jako dovolací důvod obviněný uplatnil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že od samého počátku nepopíral, že dne 11. 1. 2001 způsobil poškozenému zranění, která jsou popsána ve výroku odsuzujícího rozsudku, a že tohoto poškozeného spolu s D. A. O. svázal a ponechal svázaného do příjezdu hlídky Policie ČR, kterou sám přivolal. Toto jeho jednání bylo vyvoláno tím, že ve svém vlastní bytě byl poškozeným napaden, když ten na něm požadoval částku 5.000,- Kč a ohrožoval jej nožem. Poškozený V. S. se přitom dále snažil zmocnit jeho plynové pistole, kterou měl uloženu ve skříni. Soud prvního stupně (a rovněž soud odvolací, který jeho argumentaci bez výhrad převzal) dovodil, že zjištěné jednání obviněného nebylo jednáním v nutné obraně podle §13 tr. zák., neboť ze strany poškozeného nehrozil útok na zájem chráněný trestním zákonem. Právě v tomto závěru soudu obviněný spatřuje nesprávné posouzení z hlediska určení, zda jeho jednání bylo jednáním v nutné obraně či nikoliv.
Podle přesvědčení dovolatele úvaha soudu prvního stupně o tom, že jeho jednání bylo zjevně nepřiměřené způsobu útoku, když proti poškozenému stáli přinejmenším dva muži, je nesprávná. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že poškozený byl ozbrojen nožem a snažil se získat další ještě účinnější zbraň (plynovou pistoli). Obviněný ani O. neměli u sebe žádnou zbraň a odvraceli útok poškozeného pouze rukama. Za tohoto stavu nelze dojít k závěru, že obrana byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obviněný jednal v silném stresu a zcela zřejmě v situaci, která pro něho byla značně vyhrocená. Jeho stav měl být blíže zkoumán a soud měl vyžádat odborné vyjádření psychologa, popř. nařídit provedení znaleckého posudku z oboru psychologie. Tento důkaz by také blíže osvětlil jednání obviněného poté, co již byl poškozený spoután, a osvětlil by důvody, proč obviněný nevolal policii okamžitě po skončení konfliktu s poškozeným.
V podrobném písemném dovolání obviněný vyslovil názor, že to byl sám V. S., kdo se neoprávněně zdržoval v jeho bytě a odmítl jej opustit i poté, co byl k tomu vyzván. Takové jednání poškozeného naplňuje znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Požadoval-li na obviněném vydání částky 5.000,- Kč, přičemž se předtím zmocnil nože, jímž bodal do pelestě postele v době, kdy peníze požadoval, dopustil se i trestného činu vydírání podle §235 odst.1 , 2 písm. c) tr. zák., popř. trestného činu loupeže podle §234 odst.1 tr. zák. Těmto skutečnostem měla být věnována pozornost již v průběhu vyšetřování. Při něm došlo podle přesvědčení dovolatele k pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, když nebyl zajištěn nůž, kterým měl poškozený vůči obviněnému útočit, a nebyla zajištěna ani pistole. Poškozený krátce po zahájení trestního řízení opustil území České republiky a jeho neochota k návratu je odůvodněna tím, že nemá zájem na objektivním objasnění průběhu celého konfliktu. Soud tak byl odkázán pouze na možnost přečtení výpovědi poškozeného, kterou učinil v přípravném řízení, aniž mohly být odstraněny podstatné rozpory, které se vyskytly zejména mezi výpovědí obviněného a výpovědí poškozeného.
V závěru podaného dovolání obviněný zdůraznil, že rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně jeho viny trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. bylo učiněno po nesprávném právním posouzení (soudy nedospěly k závěru o jednání v nutné obraně). Při správném posouzení jeho jednání vylučovalo toto jednání protiprávnost, nebylo trestným činem, proto měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud by proto měl podle §265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 9 To 73/2002, zrušit a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázat věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 8. 7. 2002 uvedl, že námitku dovolatele týkající se aplikace ustanovení §13 tr. zák. by bylo možno podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě, že by podatel při nezpochybněném skutkovém stavu polemizoval se závěry soudů o tom, zda zjištěný skutkový stav zakládá podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. Při posuzování důvodnosti dovolání obviněného tedy zřejmě nelze vycházet toliko z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, ale je nutno zabývat se též tím, jaké konkrétní důvody vedly soud k tomu, že podmínky pro aplikaci ustanovení §13 tr. zák. neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se v reakci na argumentaci odvolání obviněného otázkou aplikace tohoto zákonného ustanovení celkem podrobně zabýval. Po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že obviněný napadl poškozeného jako první, a to za situace, kdy žádnému jeho útoku nečelil a poškozený ho žádným způsobem neohrožoval. Odvolací soud tedy dospěl k jiným závěrům o průběhu incidentu mezi obviněným a poškozeným, než jaké jsou prezentovány v dovolání. Námitky podatele fakticky směřují proti skutkovým zjištěním ve věci učiněným, podatel se domáhá jiného hodnocení důkazů soudy a tím současně akceptování odlišného skutkového základu, než o jaký se napadené rozhodnutí opírá. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Obviněný v podrobném odůvodnění svého odvolání sice polemizoval i se způsobem hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, vyslovil pochybnosti rovněž o správnosti skutkových zjištění a vznesl výhrady i k postupu odvolacího soudu, současně však uplatnil námitky vztahující se k ustanovení §13 tr. zák., jehož případná chybná aplikace soudy prvního i druhého stupně by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V takovém případě lze část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se závěrem, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., jak navrhoval ve svém vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
V této souvislosti je zapotřebí uvést, že důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z těchto důvodů dovolací soud považuje za právně irelevantní všechny výhrady obviněného zmíněné v podaném dovolání, jež směřují jak k neúplnosti provedeného dokazování (nezajištění nože a pistole již v přípravném řízení, nevyslechnutí poškozeného jako svědka v hlavním líčení, neprovedení znaleckého psychologického zkoumání obviněného apod.), tak ke způsobu hodnocení všech provedených důkazů soudy obou stupňů.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, je třeba připomenout zjištění nalézacího soudu, že obviněný kritického dne ve svém bytě spolu s D. A. O. fyzicky napadli poškozeného V. S. a způsobili mu četná (shora již popsaná) zranění, svázali mu ruce a nohy a takto svázaného jej ponechali do příjezdu hlídky Policie ČR, kterou obviněný přivolal. Takto zjištěný skutek právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., což odůvodnil (byť jen stručně) na straně 3 písemného vyhotovení rozsudku.
Se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně. Na straně 3 napadeného usnesení se vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými již v podaném odvolání, odkázal na správné úvahy nalézacího soudu v odůvodnění odsuzujícího rozsudku a uzavřel, že „jednání obžalovaného tedy vůbec nemělo povahu nutné obrany, přičemž soud I. stupně správně konstatuje, že by nešlo o nutnou obranu ani v případě, když by vycházel z výpovědi obžalovaného“. Třebaže ani on ve svých úvahách necitoval příslušné zákonné ustanovení, nelze mít pochybnosti o tom, že vycházel z ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně.
Podle tohoto zákonného ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto (trestním) zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Takto vymezené podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. však na skutek zjištěný soudy obou stupňů aplikovat nelze. Nalézací soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, kdo napadl poškozeného jako první, aniž byl poškozeným ohrožován a musel se jeho útoku bránit. Své úvahy v tomto směru dostatečným způsobem odůvodnil a vypořádal se tak s obhajobou obviněného uplatněnou již v původním řízení. Správnosti jeho úvah přisvědčil odvolací soud, který se po řádném a důkladném přezkoumání odsuzujícího rozsudku bez pochybností a logicky vypořádal se všemi námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení (včetně námitky, že jednal v nutné obraně).
Námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami formulovanými již v podaném odvolání a v řízení před soudem druhého stupně. Jestliže odvolací soud se v rámci přezkumné činnosti s těmito námitkami přesvědčivým způsobem vypořádal, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s opětovným tvrzením dovolatele, že soud druhého stupně (a před ním soud nalézací) chybně vyložil ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Použitá právní kvalifikace zjištěného skutku jako trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. proto i podle názoru dovolacího soudu odpovídá.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů /§265i odst. 2 tr. ř./ Nejvyšší soud dovolání obviněného C. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž musel postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jan Bláha