ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.524.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 524/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2002 dovolání, které podal obviněný Z. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 150/2001, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. ř. takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 150/2001, se z r u š u j í. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Bruntále se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 150/2001, byl obviněný Z. N. uznán vinným trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §198a odst. 1 tr. zák., protože přesně nezjištěného dne na počátku roku 2001, jako majitel S. s. E. a manžel provozovatelky H. – B. C. v B., vydal pokyn, aby do baru nebyly vpouštěny osoby romské národnosti, v důsledku čehož nejméně ve dvou případech, a to počátkem měsíce února 2001 a dne 10. 3. 2001 nebyli Romové pracovníky strážní služby do baru vpuštěni.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §198a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. N. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému i jeho tehdejšímu obhájci Mgr. J. L. doručeno dne 27. 5. 2002, jak je ve spise dokladováno tzv. doručenkami na č. l. 109.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dne 3. 7. 2002 dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Bruntále dne 4. 7. 2002. Podle jeho názoru soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily.
Obviněný v dovolání odmítá, že by nabádal k omezování práv Romů a k zabraňování jejich vstupu do baru. Vydal pouze pokyn, že nemají být vpouštěny další osoby, je-li bar naplněn, nebo jde-li o osoby opilé. V této souvislosti poukazuje na svědecké výpovědi zaměstnanců V., V., O. a P. Zdůrazňuje, že v baru byl pověřen úkolem udržovat pořádek a celkově dbát na klidný průběh zábavy. Podle obviněného je zřejmé, že v době, kdy se svědci B., K., G., G., B. a B. domáhali vstupu, byly diskotéka i bar zcela zaplněny a nebylo možné vpouštět další osoby. Vstupní dveře byly v té době uzamčeny a uzavíraly přístup všem osobám bez rozdílu národnosti. Vysoký počet návštěvníků potvrzuje i policista L., který vstoupil do baru a diskotéky. Je přitom doloženo, že v řadě případů Romové bar navštívili a nebylo jim v tom bráněno. Zde poukazuje na výpověď svědka B., jenž uvedl, že bar C. navštívil asi pětkrát a žádné problémy neměl. Podle obviněného je možné, že někteří členové ochranky odmítli vpustit Romy kvůli jejich národnosti. Pokud se tak stalo, bylo to bez jeho vědomí a bez jeho příkazu. V případě, že by byl takovému jednání přítomen, tak by to zaměstnanci vytknul a zjednal nápravu. Obviněný konstatuje, že je usvědčován výpověďmi svých dvou bývalých zaměstnanců H. a S., kteří ale sami odmítli Romy vpustit. Tvrdí, že jejich svědectví jsou zřejmě ovlivněna skutečností, že s nimi rozvázal pracovní poměr, a to z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Rovněž konstatuje, že diskriminace osob jiné národnosti nebyla zjištěna ani kontrolou České obchodní inspekce, která byla v objektu provedena dne 18. 5. 2001.
Obviněný dále uvádí, že i kdyby spáchal skutek, jímž byl uznán vinným, nelze jej kvalifikovat jako trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §198a odst. 1 tr. zák., protože nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a sice veřejnost podněcování. Z rozsudku Okresního soudu v Bruntále a z výpovědí svědků H. a S. totiž vyplývá, že pokyn nevpouštět Romy do baru měl uvedeným svědkům vydat jednotlivě a nikoli před více než dvěma osobami. Takové podněcování proto nebylo spácháno veřejně ve smyslu §89 odst. 4 tr. zák.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, popřípadě aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně k odstranění vad dovolání (§265h odst. 1 tr. ř.), učinil obviněný Z. N. prostřednictvím svého obhájce doplňující podání jednak dne 1. 8. 2002, v němž uvedl, že dovoláním jsou napadány všechny výroky z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný konstatoval, že některé pro věc významné skutečnosti, které byly v rámci trestního řízení zjištěny, byly při rozhodování zcela opomenuty. Tím došlo ke zkreslení zjištěného skutkového stavu a tomuto zkreslení následně odpovídala i vydaná rozhodnutí. V dalším doplňujícím podání ze dne 16. 8. 2002 obviněný konstatoval, že v důsledku zjevných písařských chyb došlo v dovolání k nepřesnosti v uvedení spisové značky označující předmětnou trestní věc. V této souvislosti zároveň předložil opravené dovolání, z něhož vyplývá, že napadá usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 150/2001.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že dovolání postrádá náležitosti vyplývající z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., neboť je v něm nesprávně uvedena spisová značka rozhodnutí, proti němuž směřuje, tak i spisová značka rozsudku soudu prvního stupně. Obě rozhodnutí jsou označena spisovou značkou 2 To 150/2001, přičemž tato spisová značka se trestní věci obviněného Z. N., vedené u Okresního soudu v Bruntále, netýká. V závěrečném návrhu obviněného na rozhodnutí dovolacího soudu není uvedena spisová značka žádná. Proto nelze s určitostí zjistit, ohledně kterých rozhodnutí se dovolatel zrušení domáhá. Dovolání rovněž postrádá označení dovolacího důvodu, o který se opírá. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se předně zabýval otázkou, zda podané dovolání splňuje z hlediska obsahu zákonem požadované náležitosti. Podle §265f odst. 1 věty první tr. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§59 odst. 3 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Podle §59 odst. 1 věty první tr. ř. se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovolání obviněného Z. N. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., jak ve svém písemném vyjádření navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Původní dovolání obviněného sice nesplňovalo náležitosti uvedené v §265f odst. 1 věty první tr. ř. Tento nedostatek byl však postupem podle §265h odst. 1 tr. ř. odstraněn. Přitom i dovolání ze dne 3. 7. 2002 mělo alespoň takové náležitosti z hlediska ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., jež bylo možno zjistit z jeho obsahu ve smyslu §59 odst. 1 věty první tr. ř. V případě nesprávně uvedených spisových značek šlo zjevně o písařské chyby, když z hlediska dalšího údaje - data vydání rozhodnutí (den, měsíc, rok) byly rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu správně označeny.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni zamítl řádný opravný prostředek podaný proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podal jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud rovněž posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možné namítat nesprávná skutková zjištění, včetně neúplného dokazování a vadného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, nemůže v tomto směru přezkoumávat zákonnost postupu soudů obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení naopak vychází z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažuje právní posouzení skutku.
Protože obviněný Z. N. v mimořádném opravném prostředku mimo jiné namítá, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, byl soudy obou stupňů nesprávně posouzen jako trestný čin, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán. V této souvislosti nutno připomenout, že ostatní námitky obviněného uplatněné v dovolání, ohledně vadného hodnocení důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §198a odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2002, se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, náboženství, třídě, nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků (pozn. zák. č. 134/2002 Sb. byla s účinností od 1. 7. 2002 skutková podstata tohoto trestného činu doplněna). Podle §89 odst. 4 tr. zák. trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.
Trestní zákon pojem podněcování přímo nedefinuje. Podle ustálené soudní rozhodovací praxe se podněcováním rozumí projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist některému národu, rase, náboženství, třídě, nebo jiné skupině osob, a nebo vyvolat jednání dalších osob vedoucí k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Na formě projevu nezáleží (ústní, písemná a jiná). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. ironizováním na účet skupiny osob). Podněcování může být adresováno neurčitému okruhu a počtu osob, ale spadá sem i jednání vůči individuálně nebo druhově určeným osobám.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval soud prvního stupně (následně i odvolací soud) v souladu se zákonem, když obviněného Z. N. uznal vinným trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §198a odst. 1 tr. zák. s tím, že veřejně podněcoval k omezování práv a svobod příslušníků národa.
V popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se k jednání obviněného majitele S. s. E. a manžela provozovatelky H. – B. C. v B. mimo jiné uvádí: „… vydal pokyn, aby do baru nebyly vpouštěny osoby romské národnosti, v důsledku čehož nejméně ve dvou případech, a to počátkem měsíce února 2001 a dne 10. 3. 2001 nebyli Romové pracovníky strážní služby do baru vpuštěni.“ Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vyplývá, že obviněný vydal zmíněný pokyn ústně svým tehdejším zaměstnancům M. H. a M. S., kteří ho v uvedených případech realizovali. Rovněž se uvádí, že na základě tohoto pokynu došlo k veřejnému porušení jednoho ze základních lidských práv – rovnosti lidí bez rozdílu národnosti – tím, že byli příslušníci jiného národa omezováni na svých právech. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval : „…obžalovaný vydal příkaz, jímž zakazoval vstup do baru a herny osobám romské národnosti, svým dvěma zaměstnancům, kteří ve dvou případech tento realizovali veřejně za přítomnosti více jak tří osob, a tak v nich vyvolal jednání vedoucí k omezování práv a svobod občanů romské národnosti.“
Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku obviněného Z. N. uplatněnou v dovolání, že ve vydaném příkazu jmenovaným dvěma osobám chybí v jeho jednání zákonný znak, že se tak stalo veřejně, přičemž právní posouzení skutku má i další vady, jak bude popsáno níže.
Předně zaměstnanci M. H. a M. S. byli v době vydání pokynu z hlediska věku trestně odpovědní (§11 tr. zák.), přičemž ze spisového materiálu nevyplývá, že by jejich trestní odpovědnost byla nějakou skutečností vyloučena. Za tohoto předpokladu bylo zcela na jejich vlastním rozhodnutí, zda pokyn, vydaný sice zaměstnavatelem, ale zjevně protiprávní, splní, nebo naopak přímo odmítnou, či nebudou plnit. Protože obviněný měl své rozhodnutí o nevpouštění osob romské národnosti do baru uskutečnit prostřednictvím těchto zaměstnanců, nemohl být přímo pachatelem trestného činu, ale případně jeho účastníkem ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. za předpokladu, že následné jednání M. H. a M. S. by obsahovalo všechny formální a materiální znaky trestného činu podle §198a odst. 1 tr. zák.
Ze skutkových zjištění, jak jsou stručně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že M. H. a M. S. realizovali pokyn obviněného Z. N. před více než dvěma osobami současně přítomnými ve smyslu ustanovení §89 odst. 4 písm. b) tr. zák., tedy veřejně. Rovněž nutno souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že tím došlo v popsaným dvou případech k omezení práv a svobod občanů romské národnosti. V této souvislosti je potřebné připomenout, že ustanovení §198a odst. 1 tr. zák. vyžaduje v jednání pachatele vedle znaku v e ř e j n ě i naplnění znaku p o d n ě c u j e , což je obsahově jiný pojem (viz výše), než soudy shledané omezování práv a svobod. Proto objektem podněcování zpravidla nemohou být osoby, pokud jednání pachatele směřuje právě k omezování jejich práv a svobod. V předmětné věci by muselo být prokázáno, že pachatel zamýšlel vzbudit u Romů /skutkem, jímž nebyli vpuštěni do baru s poukazem na jejich národnost (etnickou příslušnost)/, jednání vedoucí k omezování práv a svobod vlastního romského národa (etnika). Takové okolnosti ze skutkových zjištění nevyplývají. Z výroku o vině, jak je v rozsudku soudu prvního stupně uveden, ale ani z odůvodnění obou napadených rozhodnutí není zřejmé, které osoby měly být nevpuštěním Romů do baru podněcovány z hlediska trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle názoru Nejvyššího soudu mělo být důkazy zjišťováno a podrobně vyhodnoceno nejen z jakého důvodu nebyli Romové do baru vpuštěni, ale také za jakých konkrétních okolností k tomu došlo, zejména zda těmto událostem byly přítomny i další osoby (dosud byla soudy v každém z případů zjištěna přítomnost Romy přivolaných dvou příslušníků Policie ČR, resp. strážníků Městské policie v B.), případně jak událost komentovaly, hodnotily apod. Na základě takto zjištěných okolností činu mělo být posouzeno, vůči kterým osobám bylo případné podněcování zaměřeno, v čem konkrétně spočívalo a jakým způsobem k němu došlo (zda samotným skutkem nebo dalším jednáním). Pokud by důkazy bylo prokázáno, že jednání M. H. a M. S. naplnilo všechny formální (včetně znaku podněcování) a materiální (z hlediska stupně společenské nebezpečnosti §3 odst. 1, 4 tr. zák.) znaky trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §198a odst. 1 tr. zák., tak by přicházelo v úvahu kvalifikovat jednání obviněného jako návod k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Lze připomenout, že mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah, tj. návodce je odpovědný jen za čin, k němuž naváděl. V opačném případě by zažalovaný skutek mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek, přičemž vzhledem k jeho promlčení (§20 zák. č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2002), by postoupení věci podle §222 odst.2 tr. ř. nebylo možné. Proto by bylo nutno učinit rozhodnutí podle §226 písm. b) tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Z. N. podal důvodně dovolání proti výroku o vině a v důsledku toho je vadný i výrok o trestu. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 6 To 183/2002, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 150/2001. Současně také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného Z. N. dostala do procesního stadia, jako po podání obžaloby. Úkolem Okresního soudu v Bruntále bude, při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc v hlavním líčení projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ukládá, aby bylo doplněno dokazování. Ponechává však na úvaze okresního soudu, které osoby, jenž v uvedených dvou případech nebyly vpuštěny do H. – B. C. v B. (event. i jiné osoby), opětovně svědecky vyslechne. Zejména by mělo být zjišťováno, za jakých zcela konkrétních okolností k nevpuštění do objektu došlo, zda mu byly přítomny (kromě přivolaných příslušníků policie) i jiné osoby, zda a případně jak se k události slovně nebo jiným způsobem vyjadřovaly a pod. Protože se obviněný mimo jiné obhajoval i tím, že M. S. a M. H. mohli svévolně učinit rozhodnutí nevpustit do baru osoby romské národnosti, bylo vhodné provést u hlavního líčení konfrontaci obviněného s těmito svědky (§104a tr. ř.), aby soud mohl i na základě tohoto důkazu posoudit věrohodnost jednotlivých zcela protichůdných tvrzení. Okresní soud rovněž provede i další důkazy, pokud to výsledky doplněného dokazování budou vyžadovat. Dalším jeho úkolem bude všechny důkazy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotit a učinit ve věci skutková zjištění z hlediska požadavku uvedeného v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Právní posouzení bude záviset na konkrétních skutkových zjištěních, přičemž lze odkázat na to, co již bylo výše uvedeno.
Závěrem a pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k