ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.540.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 540/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2002 dovolání, které podal obviněný J. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 7 To 83/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 21/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Z. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 4 T 21/2001, uznán vinným trestným činem útisku podle §237 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 16. 9. 2000 ve V. B., na svém pozemku zasypal studnu vybudovanou V. A., ač věděl, že pro jeho rodinný domek je jediným zdrojem pitné vody a počínal si tak ve snaze přimět ho k vybudování nové studny na jiném místě. Za to mu byl uložen podle §237 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. A. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 4. 4. 2002 usnesením pod sp. zn. 7 To 83/2002 podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. Z. dne 22. 5. 2002, jeho obhájci Dr. L. D. dne 21. 5. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně dne 20. 5. 2002.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím jmenovaného obhájce osobně dne 15. 7. 2002 u Okresního soudu ve Vsetíně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g)tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav a dovodily, že se jedná o trestněprávní záležitost a nikoliv o záležitost občanskoprávní. Dokazování, které bylo provedeno, jednoznačně potvrzuje jeho stanovisko, že se nejedná o studnu, nýbrž o nádrž vody, která se nachází na jeho pozemku. Nesouhlasí s názorem okresního soudu, který dovodil věrohodnost poškozeného V. A., který vypovídal zcela účelově a nepravdivě. Výhrady má i k postupu soudů obou stupňů, které zamítly jeho požadavek na doplnění dokazování jednáním na místě samém. Poukázal i na některá tvrzení manželů A. v odvolání, které směřovalo ke Krajskému soudu v Ostravě, v němž tvrdili, že předmětná studna slouží i nadále svému účelu. Manželé A. studnu po celou dobu užívali a užívají ji i poté, co ji zaházel, proto nemůže z jeho strany jít v žádném případě o nátlak, aby si zajistili zdroj pitné vody. Jeho jednání, které oba soudy kvalifikovaly jako jednání trestné, nemá tak závažnou společenskou nebezpečnost, schází proto materiální stránka skutkové podstaty trestného činu útisku. V závěru podaného dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu (případně krajskému soudu) k novému jednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 10. 10. 2002 uvedl, že dovolatel své závěry opírá o namítané skutkové vady, když oběma soudům vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, případně nezajistily realizaci a vyhodnocení dalších důkazů, které by jej mohly vyvinit. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani námitka ohledně nesprávného vyhodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu útisku podle §237 tr. zák. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Státní zástupce v závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod ustanovením §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále pak shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Obviněný v podrobném odůvodnění svého odvolání sice polemizoval i se způsobem hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, vyslovil pochybnosti rovněž o správnosti skutkových zjištění a vznesl výhrady i k postupu odvolacího soudu, současně však uplatnil námitky vztahující se ke stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání, tedy fakticky k ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., jehož případná chybná aplikace soudy prvního i druhého stupně by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“. V takovém případě lze část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto nebylo možno rozhodnout podle návrhu státního zástupce.
V této souvislosti je zapotřebí uvést, že důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z těchto důvodů dovolací soud považuje za právně irelevantní všechny výhrady obviněného zmíněné v podaném dovolání, jež směřovaly jak k neúplnosti provedeného dokazování (neprovedení důkazu jednáním na místě samém), tak ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (zejména výpovědi poškozeného V. A.).
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, je třeba připomenout zjištění nalézacího soudu, že obviněný kritického dne na svém pozemku zasypal studnu vybudovanou V. A., ač věděl, že pro jeho rodinný domek je jediným zdrojem pitné vody a počínal si tak ve snaze přimět ho k vybudování nové studny na jiném místě. Tato skutková zjištění okresní soud blíže rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, kde se věnoval i otázce použité právní kvalifikace. Stranou neponechal ani obviněným v podaném dovolání namítaný nedostatek materiální stránky trestného činu, když na str. 4 uvedl, že společenská nebezpečnost jednání obžalovaného je dána, neboť ani právo vlastnické nelze vykonávat způsobem, který obžalovaný zvolil. Konflikt ohledně studny mezi obžalovaným a poškozeným, resp. jeho rodinami, je dlouhodobý, přesto však je nepřípustné, aby obžalovaný, ve snaze přimět poškozeného k vybudování nové studny na jiném místě, tomuto zasypal studnu, byť na pozemku obžalovaného, která v tu dobu byla jediným zdrojem pitné vody. Obžalovaný J. Z. tím, že jiného nutil, zneužívaje tísně poškozeného, aby něco trpěl, naplnil po všech stránkách zákonné znaky trestného činu útisku podle §237 tr. zák.
Se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a s použitou právní kvalifikací se ztotožnil i soud druhého stupně, který na str. 2 a 3 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obžalovaný J. Z. naplnil skutkovou podstatu trestného činu útisku podle §237 tr. zák., a to jak po formální, tak materiální stránce. Z provedených důkazů není pochybnosti o tom, že poškozený A. byl závislý při odběru pitné vody na předmětné studánce, ani sama skutečnost, že tato se nachází navíc ještě těsně od hranic pozemku dělících pozemky obžalovaného a poškozeného na pozemku obžalovaného ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), vodním zdrojem je vodní útvar povrchové nebo podzemní vody, kterou lze použít pro uspokojení potřeb člověka. Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Práva k těmto vodám upravuje tento zákon. Za povrchové a podzemní vody se nepovažují vody, které byly z těchto vod odebrány. Poškozený a jeho rodina byl zcela zjevně závislý na vodě ze studny a za okolností, jak byly zjištěny v trestním řízení, se nacházel v tísni, kdy byl nucen podřídit se obžalovanému, který svévolně 16. 9. 2000 studnu zasypal. Na trestní odpovědnosti obžalovaného nemůže změnit ničeho ani to, že pramen spodní vody je natolik vydatný, že z něj teče voda.
Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat zákonné znaky trestného činu útisku podle §237 tr. zák., nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Je tomu tak i přesto, že v odůvodnění svých rozhodnutí soudy výslovně necitovaly ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák., neboť z výše uvedeného textu je zřejmé, že při úvahách o právním posouzení zjištěného skutku se zabývaly i otázkou, zda jednání obviněného vykazuje vedle formálních znaků trestného činu i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (vyšší než nepatrný). Závěr o tom, že jednání obviněného naplnilo i po materielní stránce zákonné znaky uvedeného trestného činu, je přesvědčivý, neboť nelze mít za to, že by šlo z hlediska konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu jen o přestupek (§2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel) např. podle §34 citovaného zákona.
Pro úplnost je třeba dodat, byť to v dovolání výslovně namítáno nebylo, že na celkově správném závěru soudů obou stupňů o právním posouzení zjištěného skutku nemůže nic změnit ani dílčí nepřesnost, jíž se dopustil nalézací soud v tzv. právní větě svého rozhodnutí, když při citaci zákonného ustanovení použil sloveso „trpěl“, ačkoliv skutkovému zjištění (přimět /poškozeného/ k vybudování studny) by výstižněji přináleželo sloveso „konal“.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž musel postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jan Bláha