ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.566.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 566/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2002 dovolání podané obviněnými L. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 6 To 42/2002, a M. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 6 To 317/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 5 T 171/2001, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného L. H. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání obviněného M. Ž. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 5 T 171/2001, byl obviněný L. H. uznán vinným:
v bodě 2) že společně s J. Z. dne 26. 2. 2001 v dopoledních hodinách po odchodu z podniku C. v L. a příchodu do sportovního areálu s tenisovými kurty v L. v ulici S. poblíž budovy Gymnásia J. J. na okrese L. společným jednáním za užití fyzického násilí – držení, tlačení na záda – poškozeného V. L., se zmocnili částky nejméně 1.100,- Kč, kterou měl poškozený při sobě a z místa odešli,
v bodě 4) že sám
a) dne 26. 2. 2001 v dopoledních hodinách v L. před objektem a v objektu restaurace C. v ulici M. P. nejprve nutil V. L., k vydání peněžní částky 100,- Kč a následně za použití pohrůžek zmlácením V. L., adresovaných poškozenému prostřednictvím A. B., donutil tohoto opět prostřednictvím A. B. k vydání peněžní částky ve výši 100,- Kč,
b) v přesně nezjištěném dni v měsíci červnu 2000 si v L. zapůjčil od R. Š., pánské horské jízdní kolo zn. LEADER FOX s lankovým zámkem, kolo však nevrátil a majitelce M. Š., způsobil škodu ve výši 5.880,- Kč,
c) dne 17. 9. 2000 kolem 02.00 hod. v L. na T. n. fyzicky napadl P. F., kterému způsobil zranění, a to pohmoždění stehna a lopatky kyčelní vlevo a pohmoždění spánkové krajiny vlevo s následným léčením a vystavením pracovní neschopnosti v době od 18. 9. 2000 do 2. 10. 2000.
Takto zjištěné jednání obviněného L. H. soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 2) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 4 a) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., v bodě 4 b) jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a v bodě 4 c) jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Litoměřice, sp. zn. 6 T 31/2001, ze 16. 3. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem okresní soud rozhodl rovněž o vině spoluobviněných J. Z. a M. Ž. a o povinnosti jednotlivých obviněných nahradit škodu konkrétním poškozeným. Po uplynutí odvolacích lhůt rozsudek nabyl právní moci pouze ohledně obviněného J. Z.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění L. H. a M. Ž. odvolání, která projednal Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten ve veřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2002, sp. zn. 6 To 42/2002, rozhodl tak, že
- podle §256 tr. ř. se odvolání obviněného L. H. zamítá,
- podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek ohledně obviněného M. Ž. v celém rozsahu zrušuje a podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému L. H. dne 8. 3. 2002, jeho obhájci Mgr. R. A. dne 5. 3. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích dne 5. 3. 2002.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný L. H. prostřednictvím jmenovaného obhájce dne 26. 4. 2002 u Okresního soudu v Litoměřicích dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V podrobnostech uvedl, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu se svými povinnostmi, když nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Přestože již při řízení před soudem prvního stupně namítal, že vypracovaný znalecký posudek je nepostačující a neúplný a navrhoval jeho konkrétní doplnění, soud tento návrh nepřipustil. Tím bylo porušeno jeho právo na plné uplatnění obhajoby, neboť mu nebylo umožněno využít všech prostředků k hájení jeho zájmů. Tento nedostatek dokazování je zřejmý především u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a u trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Obviněný L. H. dále uvedl, že v přípravném řízení policejní orgán (v rozhodné době vyšetřovatel) nařídil vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie ve vztahu k poškozenému V. L., a to především s přihlédnutím k jeho výpovědi, která se jevila jako rozporuplná, a dále ve vztahu k tomu,. že on sám uvedl, že se léčí. Rozpor ve výpovědi tohoto poškozeného se zvýraznil ještě u hlavního líčení, kde uvedl, že před popisovanými událostmi požíval alkohol poměrně v nemalém množství, a navíc tehdy poprvé uvedl, že v rozhodné době užíval po dobu několika měsíců lék Plegomazin. Uvedená skutečnost nebyla známa znalci při vypracování znaleckého posudku a nebyla známa ani orgánům trestního řízení, proto učinil návrh na doplnění znaleckého posudku či vypracování nového znaleckého posudku. Krajský soud v Ústí nad Labem při projednávání odvolání se touto skutečností blíže nezabýval, pouze uvedl, že námitce obviněného nemůže být přiznána opodstatněnost, když žádná z podaných výpovědí u poškozeného neuvádí žádné projevy skutečné poruchy jeho vědomí. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil, neboť sám V. L. při své výpovědi u hlavního líčení uváděl skutečnosti, které jsou a byly zcela irelevantní a skutkově nemožné. Není proto pravdou, že by nebyly objektivně zjištěny pochybnosti ve vztahu k osobě poškozeného.
Dovolatel L. H. je tedy přesvědčen, že Krajský soud v Ústí nad Labem neměl splněny podmínky pro to, aby odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, ale měl rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Na podporu tohoto tvrzení rovněž uvedl, že stejně tak různě a tedy nevěrohodně působí výpověď svědkyně A. B., o kterou se rovněž soud prvního stupně, ale stejně tak i soud odvolací opírá. U trestných činů loupeže a vydírání zajištěné důkazy netvořily a netvoří ucelený řetězec a pochybnosti o vině dovolatele nebyly odstraněny. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem se tedy jeví tak, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně na nesprávném hmotně právním posouzení, a nebyly tak splněny zákonem stanovené podmínky pro zamítnutí odvolání.
Dále dovolatel L. H. tvrdil, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví jeho jednání uvedené pod bodem 4 c) rozsudku nalézacího soudu. V této části se domáhal zastavení trestního stíhání, neboť jak státní zástupce tak soud je k tomu oprávněn podle příslušných ustanovení trestního řádu. Namísto toho dospěl soud k závěru, že o spáchaném skutku nebylo rozhodnuto jiným orgánem, protože Město K. řešilo pouze výtržnické jednání dovolatele. S tímto názorem se nemůže ztotožnit, neboť podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, mu byla na základě ustanovení §49 odst. 1 písm. c) tohoto zákona za drobné ublížení na zdraví uložena sankce. Toto ustanovení jednoznačně absorbuje jak jednání výtržnické, tak ublížení na zdraví, je zde rozhodně zachována totožnost jednoho skutku, proto se domnívá, že soud měl v této otázce postupovat jiným způsobem. Měl řešit, zda zastaví či nezastaví trestní stíhání v tomto bodě, nebo rozhodnout o uznání viny. Místo toho však soud „imaginárně“ rozdělil jednání dovolatele na dvě části a odsoudil jej za trestný čin ublížení na zdraví.
Podle přesvědčení obviněného L. H. se Krajský soud v Ústí nad Labem při vydání usnesení ani s touto námitkou náležitě nevypořádal. Dovolatel sice nezpochybňuje právo soudu uznat vinu za situace, kdy o žalovaném skutku bylo rozhodnuto již jiným orgánem v rámci přestupkového řízení, avšak namítá, že postupem soudu byl vytvořen „další“ skutek, o kterém bylo rozhodnuto, čímž byl postaven do stavu právní nejistoty. Krajský soud neměl splněny podmínky pro zamítnutí odvolání, neboť jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a dalším hmotně právním posouzení věci. V závěru podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve vztahu k němu zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po uplynutí dovolacích lhůt spisový materiál s dovoláním obviněného L. H. nebyl přeložen Nejvyššímu soudu, neboť Okresní soud v Litoměřicích pokračoval v trestním řízení ohledně obviněného M. Ž. Rozsudkem ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 5 T 171/2001, jej uznal vinným, že společně s obviněným J. Z.:
a) poté, co obviněný J. Z. zajistil atrapu pistole a čepici s vystřiženými otvory pro oči, společně po vzájemné domluvě dne 4. 3. 2001 kolem 19.15 hod. odešli k prodejně Večerka v P. ulici č. 148 v L., kde obviněný M. Ž. čekal poblíž prodejny a hlídal, aby nikdo nešel, a obviněný J. Z. si nasadil čepici, stáhl ji přes obličej a vešel do prodejny, kde pod pohrůžkou užití makety střelné zbraně s tlumičem přinutil prodavačku M. V., k vydání tržby ve výši 3.093,- Kč, když obvinění se o tyto peníze rozdělili a užili je každý pro svoji potřebu,
b) dne 7. 3. 2001 kolem 19.00 hod. po společné dohodě přišli k videopůjčovně v M. ulici č. 65 v L., kde obviněný M. Ž. čekal před videopůjčovnou a obviněný J. Z. s atrapou pistole a s nasazenou čepicí staženou přes obličej vešel do půjčovny, kde se snažil přinutit s maketou střelné zbraně s tlumičem v ruce, kterou mířil na majitelku videopůjčovny J. Š., k vydání tržby, ta ale vyrazila obviněnému J. Z. pistoli z ruky, přičemž tento obviněný z místa utekl a obviněný M. Ž. byl na místě zadržen svědkem a předán polici, a tohoto jednání se obviněný M. Ž. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 3 T 15/96, dne 25. 2. 1997 odsouzen kromě jiného pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který vykonal dne 27. 2. 2000.
Takto zjištěné jednání obviněného M. Ž. nalézací soud právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci – čepice upravené jako kukla (tmavě modrá s pruhy), čepice vyrobené z punčochy černé barvy, látkových rukavic černé barvy a látkové čepice s kšiltem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným M. Ž. a J. Z. povinnost nahradit poškozenému A. M. škodu ve výši 3.093,- Kč.
K odvolání obviněného M. Ž. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 6 To 317/2002, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje a podle §259 odst. 3 tr. ř. se rozhoduje tak, že tento obviněný se uznává vinným pouze útokem popsaným shora pod bodem b), čímž spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou /§39a odst. 2 písm. c) tr. zák./. Současně rozhodl, že podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc ohledně útoku skutkově popsaného pod bodem a) výroku napadeného rozsudku o vině vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. Ž. dne 1. 7. 2002, jeho obhájci JUDr. J. K. dne 26. 6. 2002 a téhož dne i Okresnímu státnímu zastupitelství v Litoměřicích.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Ž. prostřednictvím jmenovaného obhájce dovolání dne 9. 7. 2002 u Okresního soudu v Litoměřicích, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Blíže jej odůvodnil tím, že odvolací soud doplňující výpovědi obviněného M. Ž. zhodnotil jako nepřesvědčivé, čímž zanikly i důvody dalšího výslechu svědkyně J. N. Vytkl soudu, že neuvěřil pozměněné výpovědi obviněného J. Z., která vyzněla v jeho prospěch.
Dovolatel M. Ž. je přesvědčen, že ve své výpovědi spolehlivě a přesvědčivě uvedl všechny rozhodné skutečnosti. Spoluobviněného J. Z. naopak charakterizoval jako osobu závistivou, mstivou a nevyrovnanou se sklonem ke zkratovitému jednání, ohledně něhož bylo na místě vypracovat psychologický a psychiatrický posudek. Obdobně mělo být dokazování doplněno provedením rekognice na místě samém. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu části ad II. a věc přikázal k novému projednání Okresnímu soudu v Litoměřicích s pokynem provést všechny zbylé navrhované důkazy dle §265c odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 9. 10. 2002 uvedla, že z takto prezentovaného obsahu dovolacích námitek obou dovolatelů je zřejmé, že jimi použitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pouze formálně tvrzen a nikoli materiálně odůvodněn, pokud se neopírá o konkrétní vady právního posouzení jimi přisouzených skutků a kvalifikovaných výše uvedeným způsobem. Proto podstata jejich dovolací argumentace zcela míjí použitý dovolací důvod, jehož prostřednictvím rozhodně nelze jakkoliv změnit přisouzená skutková zjištění, o jejichž přehodnocení oba dovolatelé svými výtkami ve smyslu absence správnosti postupu dle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. usilují. Navíc dovolatel L. H., opírající své dovolání i o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. před poslední novelou, přehlédl, že touto cestou lze napadat pouze ta rozhodnutí odvolacího soudu, která nejsou spojena s věcným přezkumem napadeného rozhodnutí, a tedy v daném případě realizovaný postup odvolacího soudu dle §256 tr. ř. není v uvedeném smyslu postižitelný.
Proto je státní zástupkyně přesvědčena, že je třeba k dovolání obviněného M. Ž. přistupovat jako k dovolání podanému z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. za situace, že tvrzený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje a ani nepokrývá další zákonné dovolací důvody. V případě dovolání obviněného L. H. nejde ze shodných důvodů o materiální naplnění téhož dovolacího důvodu a pokud jde o jím dále uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění účinném do 24. 5. 2002, také nebyly naplněny věcné podmínky pro jeho použití.
Státní zástupkyně dále uvedla, že část dovolání obviněného L. H. se týká výroku o vině v rozsahu ad 4 c), kdy byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák. Tato dovolací námitka sice není po formální stránce označena příhodným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak její argumentace odpovídá jeho účelu ve směru dodržení zásady „ne bis in idem“ za použití ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Z přiložené kopie rozhodnutí Městského úřadu v K. ze dne 25. 10. 2001, č. j. 872/01, je však zřejmé, že jako přestupek dle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. byl kvalifikován a následně i sankcionován zcela jiný skutek (směřující sice opět proti poškozenému P. F.), než je uveden ve výroku o dovolatelově vině, plynoucím z bodu 4 c) označeného odsuzujícího rozsudku ve znění usnesení odvolacího soudu. Touto skutečností se odvolací soud sice se zcela správným závěrem, avšak bez jeho bližšího odůvodnění, již zabýval. Proto nelze jinak, než tuto dovolací námitku ve světle věcně naplněného a výše označeného speciálního dovolacího důvodu posoudit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.
Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání obviněného M. Ž. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného L. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají, a aby obě rozhodnutí byla vydána podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal, že dovolání přípustná jsou /§265a odst. 1, 2 písm. a), resp. h) tr. ř/, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Přestože jde o dovolání dvou obviněných, která směřují proti dvěma rozdílným rozhodnutím odvolacího soudu, je jim společné přinejmenším to, že se týkají jedné a téže trestní věci, a že oba dovolatelé uplatnili důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto je třeba nejprve v obecné rovině uvést některé významné okolnosti, které jsou pro oba dovolatele a tento dovolací důvod společné.
Ze zákonného vymezení důvodů dovolání (§265b odst. 1 tr. ř.) vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněnými v daném případě uplatněn, musí být v dovoláních skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovoláních jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Z těchto důvodů dovolací soud považuje za právně irelevantní výhrady obou obviněných zmíněné v jejich dovoláních, které směřovaly k neúplnosti provedeného dokazování (nepřipuštění doplnění znaleckého posudku vypracovaného na poškozeného V. L., neprovedení znaleckého zkoumání spoluobviněného J. Z., nevyslechnutí svědkyně J. N.), ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (zejména postupných výpovědí spoluobviněného J. Z. a svědeckých výpovědí V. L. a A. B.) a v důsledku toho ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění. V tomto směru nejde o námitky, které by se týkaly „právního posouzení skutku“ (jímž byli obvinění uznáni vinnými), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byli uznáni vinnými). Jde naopak o námitky, které stojí jednoznačně mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Při takovém pohledu na podaná dovolání by proto byl na místě závěr, že oba obvinění podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však mohl postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání z tohoto důvodu odmítnout jen v případě obviněného M. Ž.
Obviněný L. H. totiž v podaném dovolání (kromě shora uvedených právně irelevantních námitek) uplatnil také výhrady k právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem 4 c) rozsudku nalézacího soudu, přičemž právě tuto část jeho dovolacích námitek již lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť chybné právní úvahy soudů obou stupňů by mohly vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku“.
Nejvyšší soud však shledal, že v této části je dovolání obviněného L. H. zjevně neopodstatněné.
Jestliže pro úvahy dovolacího soudu je rozhodný skutkový závěr nalézacího soudu, je třeba připomenout jeho zjištění v bodě 4 c) výroku rozsudku, že obviněný L. H. dne 17. 9. 2000 kolem 02.00 hod. v L. na T. n. fyzicky napadl P. F., kterému způsobil zranění, a to pohmoždění stehna a lopatky kyčelní vlevo a pohmoždění spánkové krajiny vlevo s následným léčením a vystavením pracovní neschopnosti v době od 18. 9. 2000 do 2. 10. 2000. Tímto zjištěním bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
S touto právní kvalifikaci se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, přičemž již nalézací soud reagoval i na námitku obviněného, že o výše popsaném skutku bylo v minulosti rozhodnuto ve správním řízení. V této souvislosti na č.l. 5 p.v. odsuzujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že za napadení poškozeného P. F. byl obviněný L. H. řešen pokutou v částce 300,- Kč, přičemž toto řešení je v podstatě řešením výtržnického jednání obviněného, nikoli řešením ublížení na zdraví, a proto nejde v žádném případě o věc vyřízenou. K uvedené námitce se vyjádřil i soud odvolací, když na č.l. 3 p.v. svého usnesení k úvahám nalézacího soudu dodal, že se neztotožnil s námitkou překážky věci rozhodnuté, kde bez ohledu na zcela spornou otázku totožnosti skutku odkázal na soudní irelevantnost rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení.
Jakkoliv by tyto úvahy soudů obou stupňů bylo možno považovat v obecné rovině za správné a odpovídající ustálené judikatuře (srov. např. rozh. č. 47/1989 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit, že uvedená argumentace je v dané věci nepřípadná. Z kopie rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků Města K. ze dne 25. 10. 2001, č. j. 872/01, totiž vyplývá, že obviněný L. H. sice byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. v platném znění, jehož se dopustil tím, že úderem pěstí do obličeje fyzicky napadl P. F., avšak oba soudy přehlédly, že se tak stalo dne 18. 1. 2001 v L., zatímco útoku, jímž byl uznán vinným fyzickým napadením a zraněním téhož poškozeného v bodě 4 c) odsuzujícího rozsudku, se dopustil dne 17. 9. 2000 v L., tedy ve zcela jiné době a na zcela odlišném místě.
V dané věci především z tohoto důvodu výrok o vině a následná sankce za uvedený přestupek ve formě pokuty ve výši 300,- Kč vůbec nemohla soudům bránit v uznání viny obviněného jmenovaným trestným činem, neboť se jedná o dva naprosto samostatné skutky. Obsáhlou argumentaci obviněného L. H. v této části podaného dovolání, že postupem soudu byl postaven do stavu právní nejistoty, je třeba považovat za naprosto účelovou a zavádějící, samotné dovolání pak za zjevně neopodstatněné.
Obviněný L. H. v písemném podání zmínil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., aniž by z obsahu podání vůbec bylo zřejmé, v čem chce tento dovolací důvod spatřovat. I když se lze domnívat, že měl na mysli spíše důvod dovolání uvedený ve stávajícím ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb., jež nabyla účinnosti dne 24. 5. 2002), nepřichází takový dovolací důvod v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu ke druhé instanci.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. H. je namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jelikož v odůvodnění obou podaných dovolání byly uplatněny výhrady i v tom směru, že soudy některé skutečnosti (především rozpory ve výpovědích svědků) v odůvodnění rozhodnutí nehodnotily, je zapotřebí uvést, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval:
JUDr. Jan Bláha