ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.593.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 593/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2002 dovolání, které podal obviněný V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 4 To 421/2001, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 150/2000, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 4 To 421/2001.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný V. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 2 T 150/2000 uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil tím, že dne 4. 6. 2000 kolem 13.30 hod. v k. ú. obce P., okr. T., v chatové oblasti B. na společné cestě fyzicky napadl Ing. O. P., kterému úderem pěstí do temene hlavy způsobil otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a poúrazový lebněkrční syndrom, pro kterážto zranění byl poškozený práce neschopen a omezen v obvyklé denní činnosti od 4. 6. do 21. 6. 2000, přičemž po dobu 4 dnů byl citelně omezen v obvyklém způsobu života. Za to mu okresní soud uložil podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku, a podle §228 odst. 1 tr. ř. i povinnost nahradit poškozenému Ing. O. P. škodu ve výši 1.200,- Kč a poškozené Z. p. MV ČR v B. škodu ve výši 5.409,- Kč.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2002 rozsudkem pod sp. zn. 4 To 421/2001 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl sám tak, že obviněného V. P. uznal vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (ve výroku rozsudku je sice citován §202 odst. 2 tr. zák., ale tuto písařskou chybu odvolací soud opravil podle §131 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 4 To 421/2001), jehož se dopustil tak, že dne 4. 6. 2000 kolem 13.30 hod. v katastrálním území obce P., okres T., v chatové oblasti B. na cestě fyzicky napadl Ing. O. P., kterého udeřil pěstí do temene hlavy. Za to mu uložil podle §202 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 6.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §229 odst. 3 tr. ř. za použití analogie odkázal poškozeného Ing. O. P. a poškozenou Z. p. Ministerstva vnitra České republiky, pobočka B., s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. P. dne 3. 4. 200, jeho obhájci JUDr. J. S. téhož dne a Okresnímu státnímu zastupitelství v Třebíči dne 2. 4. 2002.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím jmenovaného obhájce dne 24. 5. 2002 u Okresního soudu v Třebíči dovolání (na poštu bylo podáno 23. 5. 2002), a to s poukazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, kterého se dopustil.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že odvolací soud dospěl k závěru, že k napadení poškozeného Ing. O. P. obviněným sice došlo, avšak v důsledku tohoto napadení u poškozeného nedošlo k újmě na zdraví. V důsledku toho bylo jednání popisující zranění poškozeného z výroku o vině soudu prvního stupně vypuštěno a byla změněna právní kvalifikace. Přesto má obviněný za to, že odvolací soud nesprávně posoudil materiální stránku věci, byť z provedeného dokazování vyplývá, že k naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. z jeho strany došlo. Stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání však nebyl intenzivní, ke spáchání skutku sice došlo na místě veřejnosti přístupném, avšak s výjimkou tchýně poškozeného mu nebyl nikdo přítomen. Zjistil-li navíc odvolací soud, že k újmě na zdraví u poškozeného vůbec nedošlo, poklesl tím také stupeň společenské nebezpečnosti jeho výtržnického chování.
V té souvislosti dovolatel poukázal na jednotlivá hlediska upravená ustanovením §3 odst. 4 tr. zák., zejména na dlouhodobě nedobré vztahy mezi jím a poškozeným, jakož i na to, že poškozený byl pro přestupek proti veřejnému pořádku v chatové oblasti, kde ke skutku došlo, již postižen, a také na svou dosavadní občanskou bezúhonnost. Je proto přesvědčen, že výrok o vině odvolacího soudu neodpovídá skutkové podstatě trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání byl zjevně nadhodnocen. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání proti němu zastavil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 6. 6. 2002 uvedl, že argumentaci obviněného týkající se absence materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nepovažuje za důvodnou. Jednání obviněného sice vykazovalo nižší stupeň společenské nebezpečnosti, nelze však hovořit o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.). Fyzické napadení jiného samo o sobě představuje intenzivnější formu výtržnického jednání a skutečnost, že poškozený neutrpěl zranění mající charakter újmy na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., nelze považovat za okolnost výrazně snižující společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Jisté pochybnosti vznikají z hlediska místa spáchání skutku, když k útoku vůči poškozenému došlo v chatové osadě mimo intravilán obce. Ke spáchání skutku však došlo v rekreační sezóně v den pracovního klidu (4. červen 2000 připadl na neděli), tedy v době zvýšeného pohybu občanů v chatové oblasti. Z výroku rozsudku ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by fyzickému útoku obviněného předcházela jakákoliv provokace ze strany poškozeného.
Jelikož státní zástupce zřejmě neměl k dispozici opravné usnesení odvolacího soudu, v závěru svého vyjádření navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §58 odst. 4 tr. ř., t. j. aby otevřel protokol o hlasování z porady senátu odvolacího soudu a podle zjištění, které učiní, volil další postup. V případě, že obviněný byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., alternativně navrhl, aby dovolání obviněného bylo zamítnuto podle §265j tr. ř., protože není důvodné. Pro tento případ státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ především shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./. Po tomto zjištění se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Důvod dovolání uvedený v tomto zákonném ustanovení je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
V daném případě obviněný nezpochybnil skutková zjištění učiněná odvolacím soudem a existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval ve skutečnosti, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ačkoliv ani z popisu skutku nelze dovodit všechny znaky (zejména znak materiální) skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný se tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhá změny právní kvalifikace jednání, které mu je kladeno za vinu v napadeném rozsudku. Nejvyšší soud proto nemohl dovolání odmítnout s odkazem na neexistenci jmenovaného dovolacího důvodu, naopak podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku rozsudku Krajského soudu v Brně, a to v rozsahu a z důvodu zmíněného v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v uvedeném rozsahu je podané dovolání opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno dovolání proti výroku o vině, přezkoumal podle §256i odst. 4 tr. řádu v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě následujících skutečností:
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jehož se týká výrok o vině napadený dovoláním obviněného V. P., spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Jedná se o trestný čin zařazený do hlavy páté trestního zákona, tedy takový, který chrání občanské soužití před jeho hrubým narušováním.
Z tohoto pohledu se odvolací soud právním posouzením skutku blíže nezabýval. Na str. 3 svého rozhodnutí pouze konstatoval, že skutkový děj byl zjištěn správně, to jest bez důvodných pochybností, v rozsahu nutném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), a že tato skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná a správná. Dále uvedl, že ani odvolací soud neměl pochybnosti, že došlo k napadení poškozeného obviněným. Obdobně stroze odůvodnil použitou právní kvalifikaci, když jen konstatoval, že takové napadení na místě veřejnosti přístupném je nutno kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud tedy vůbec nezdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., zejména nevysvětlil, v čem spatřuje zákonem vyžadovanou výtržnost. Výtržností je přitom jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro ni typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).
Trestní zákon však v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti (a hrubé neslušnosti), a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.
Ze všech uvedených hledisek ovšem Krajský soud v Brně předmětný skutek neposuzoval, proto závěr o jím použité právní kvalifikaci nejenže vzbuzuje pochybnosti, ale je navíc i nepřezkoumatelný.
Obdobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru chybí v odůvodnění napadeného rozsudku jakékoliv úvahy. Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. je přitom nutné uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda se tak stalo na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (k tomu možno srovnat rozhodnutí publikované pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného podané na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 4 To 421/2001, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného V. P. vrací do stadia po podání odvolání obviněným do rozsudku soudu prvního stupně. Povinností odvolacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, opětovně projednal podané odvolání a znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán. Odvolací soud musí věnovat pozornost především materiálnímu znaku trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Dospěje-li opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení samostatného peněžitého trestu, musí věnovat pozornost i přesnosti a úplnosti výroku takového trestu /srov. ustanovení §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák./, jakož i dalším výrokům, které by měly ve výroku o vině svůj podklad (např. výrokům o náhradě škody).
V případě, že odvolací soud při novém rozhodování o odvolání obviněného dospěje k závěru, že jednání obviněného z materiálního hlediska nenaplnilo zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., nýbrž jen odpovídajícího přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel, nesmí přehlížet, že k projednávanému skutku mělo dojít již dne 4. 6. 2000. Z tohoto pohledu by se musel vypořádat i s otázkou odpovědnosti obviněného za přestupek ve smyslu ustanovení §20 citovaného zákona.
Závěrem a pouze pro úplnost je třeba připomenout ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. a §265s odst. 2 tr. ř., která je nutno při dalším rozhodování rovněž respektovat.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jan Bláha