ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.935.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 935/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2002 dovolání, které podal obviněný V. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 To 96/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 6/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 4 T 6/2001, byl obviněný V. R. uznán vinným trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., protože dne 13. 9. 2000 v době mezi 20.00 až 22.00 hod. na polní cestě v chatové oblasti zvané „N. L.“, v kat. obce S., okres R., po předchozím konfliktu napadl poškozeného V. U., s úmyslem vyhnout se vrácení půjčky ve výši 45.000,- Kč, opakovanými údery na místě nalezeným kamenem vedenými velkou intenzitou do temene a týlu hlavy a údery pěstí a kopáním do krajiny břicha a do krajiny bederní mu způsobil zlomeninu klenby a spodiny lební, pohmoždění mozku, difusní krvácení do omozečnic, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, krevní výron v úponu jater, krevní výron na straně dvanácterníku a pod pouzdrem slinivky břišní a malé předstěře a další méně závažná poranění, přičemž poškozený v důsledku pohmoždění mozku s úrazovým otokem mozku na místě zemřel, obžalovaný poté v úmyslu zahladit stopy svého jednání se zmocnil osobního automobilu tov. zn. Škoda Favorit 136 L, v hodnotě nejméně 77.700,- Kč, se kterým odjel na parkoviště u motorestu „N. P.“ mezi obcemi K. Ž. a V. D., okres K., kde vozidlo ponechal, odcizil z něj mobilní telefon zn. Nokia v hodnotě nejméně 2.980,- Kč a pak je polil nalezenou hořlavinou a zapálil, čímž na vozidle způsobil škodu ve výši nejméně 32.300,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanáct let, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným V. U., a A. U., oba bytem K. Ž., ve výši 14.331,- Kč a organizaci K. p., a. s., P., ve výši 32.300,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli všichni jmenovaní poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. R. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 7 To 96/02, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. R. prostřednictvím svého obhájce dne 22. 10. 2002 dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Praze dne 23. 10. 2002. Z obsahu mimořádného opravného prostředku, zejména z návrhu obviněného, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, je zřejmé, že dovolání směřuje do výroku napadeného usnesení, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný opřel dovolání o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání obviněný konstatuje, že shromážděné důkazy vyvrací, že by měl úmysl získat svým jednáním majetkový prospěch, jak předpokládá §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Dále rekapituluje sled událostí před předmětným skutkem a uvádí argumenty podporující jeho tvrzení, že útok na poškozeného neplánoval, neboť nebyl předem ozbrojen a jako smrtící předmět uchopil náhodně nalezený kámen. K tvrzené absenci zištného motivu obviněný zdůrazňuje, že podle svědkyně A.U. měl poškozený u sebe 30.000,- Kč, ale žádný objektivní důkaz potvrzující toto svědectví nebyl získán. Jeho dluh vůči poškozenému byl obecně známý, a proto by jeho usmrcením tento svůj problém nevyřešil. Obviněný dále uvádí, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, nebylo jeho jednání plánované a mělo charakter afektivní agrese s potřebou odstranit frustrujícího činitele a bylo pravděpodobně doprovázené afektem strachu. Rovněž tvrdí, že odcizení mobilního telefonu a vozidla poškozeného bylo pouze doprovodným jednáním, vyplývajícím ze situace, ve které se ocitl. Z těchto okolností obviněný dovozuje názor, že jeho konflikt s poškozeným pramenil ze složitých vzájemných sociálních vztahů a nenaplňoval zákonem stanovenou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatuje, že obviněný V. R. v dovolání namítá nesprávné skutkové závěry ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a proto fakticky napadá skutková zjištění, nikoli vady právního hodnocení již stabilizovaného skutku. Podle jeho názoru byl mimořádný opravný prostředek podán z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nelze o něm věcně rozhodnout. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného V. R. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit /§265e odst. 1 tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci zákonem vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, vadnost hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, nemůže v uvedeném směru přezkoumávat zákonnost postupu soudů obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení předmětného skutku.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán. Tvrzení obviněného V. R., že svým jednáním neměl úmysl získat majetkový prospěch a že šlo o čin neplánovaný, přičemž poukazuje na okolnosti předmětné události, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a některé další provedené důkazy, jsou námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu věci, včetně způsobu hodnocení důkazů v řízení před soudem. Z těchto tvrzených nedostatků, až následně, obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestního činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní hodnocení ohledně zavinění a jeho formy, jsou předmětem dokazování obdobně, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Výhrady obviněného V. R. uplatněné v dovolání směřují právě proti těm skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr, že spáchal trestný čin vraždy v kvalifikované skutkové podstatě podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., včetně právního závěru o úmyslné formě jeho zavinění ve vztahu k jednání a ke způsobenému následku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející). Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k