ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.974.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 974/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2002 dovolání obviněného P. M., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 72/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 54/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 3 T 54/2001, uznán vinným dílem dokonaným, dílem formou pokusu nedokonaným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit jako spolupachatel společně s obviněnou V. M. tím, že vedeni úmyslem vylákat pojistné plnění obviněná V. M. uzavřela dne 9. 12. 1999 u ČS – Ž. p. a. s. P. na pojištění nemovitosti M. p. v M., a na pojištění vybavení a zásob v této provozovně, poté si obviněný P. M. prostřednictvím svého známého opatřil tři kusy mobilních telefonů upravených jako spouštěcí mechanismy, které byly dne 17. 4. 2000 ve 02.35 hodin v M. použity k dálkovému odpálení trhaviny umístěné v označené restauraci, což vedlo ke škodě na budově a zařízení ve výši 2.026.615,20 Kč a obviněná V. M. uplatnila z tohoto titulu dne 25. 4. 2000 u příslušné pojišťovny nárok na pojistné plnění, přičemž jí byla vyplacena dne 7. 8. 2000 záloha ve výši 1.000.000,- Kč a další plnění ve výši nejméně 1.300.000,- Kč již z důvodu zahájení trestního stíhání obviněným vyplaceno nebylo.
Za uvedený trestný čin byl obviněný P. M. podle §250a odst. 4 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněným P. M. a V. M. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně ČS – Ž. p. a. s., divize P., částku 1.000.000,- Kč s desetiprocentním úrokem od 7. 8. 2000 do zaplacení.
K odvolání obviněných P. M. a V. M. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 72/02, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu ohledně obviněné V. M. v celém rozsahu a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu ohledně obviněného P. M. ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu je obviněný P. M. povinen zaplatit ČS – Ž. p. a. s., divize P., částku 1.000.000,- Kč s osmiprocentním úrokem od 16. 6. 2001. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán podle §259 odst. 3 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Věc obviněné V. M. byla podle §260 tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, byl opis rozsudku odvolacího soudu doručen dne 13. 9. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, rovněž dne 13. 9. 2002 obviněnému P. M. a dne 16. 9. 2002 tehdejšímu obhájci obviněného P. M., Mgr. M. H.
Dne 14. 11. 2002 napadl obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Ústí nad Labem shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 20. 11. 2002.
Dovolatel výslovně opřel podaný mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že jednak napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném zhodnocení skutku jako takového, jednak výrok odvolacího soudu nepostihuje celou šíři odvolání obviněného.
Obviněný především namítl, že v provedeném trestním řízení nebylo bezpečně prokázáno, že by měl ve svém držení citované mobilní telefony, nebylo bezpečně prokázáno, že vůbec měl fyzicky možnost vyvolat pojistnou událost, tj. výbuch dne 17. 4. 2000, a naprosto chybí motiv jednání, kladeného dovolateli za vinu. Pokud Vrchní soud v Praze zhodnotil hodnocení důkazů krajským soudem jako správné a úplné, rovněž podle obviněného pochybil, neboť hodnocení důkazů a jejich provádění nebylo zcela v souladu se skutečně provedenými výpověďmi svědků, což obviněný doložil konkrétními příklady. Dále má dovolatel za to, že odvolací soud nerozhodl o celém jeho odvolání, pokud ve výrokové části postihl pouze část napadeného rozsudku soudu prvního stupně, týkající se výroku o náhradě škody. Nerozhodl tak podle názoru odvolatele o námitkách směřujících proti výroku o vině a výroku o trestu, byť by tak učinil velice stručným výrokem typu „v ostatních částech zůstává napadený rozsudek beze změny“.
V petitu dovolání obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu (patrně pouze ohledně dovolatele) zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala dne 15. 11. 2002 v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu Nejvyššímu státnímu zastupitelství opis dovolání obviněného s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného P. M. přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž jednak bylo ponecháno beze změny rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, jednak bylo nově rozhodnuto o náhradě škody. Nejvyšší soud se proto mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného P. M. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 21. 8. 2002, přičemž opis rozsudku byl doručen obviněnému P. M. dne 13. 9. 2002 a jeho tehdejšímu obhájci Mgr. M. H. dne 16. 9. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 14. 11. 2002 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného P. M. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod resp. důvody lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný P. M. své dovolání opřel především o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného P. M. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv formálně uvádí jako důvod svého dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči skutkovým zjištěním, které soudy učinily, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný takto sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou.
V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. řádu uveden není.
Nejvyšší soud navíc nad rámec podaného dovolání konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem prvého i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku a použité právní kvalifikaci odpovídá, přičemž svá skutková zjištění a právní závěry soud nalézací i odvolací podrobně rozvedly v odůvodnění jednotlivých rozsudků, kde se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Pokud jde o dovolatelem tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ten je na místě tehdy, pokud v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V napadeném rozsudku Vrchní soudu v Praze však žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obviněný P. M. podal odvolání proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, to znamená proti výroku o vině, proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze ohledně něho přezkoumal podle §254 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve všech jeho výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že Vrchní soud v Praze shledal správným výrok o vině a výrok o trestu a shledal nesprávným výrok o povinnosti k náhradě škody. V napadeném rozsudku to vyjádřil tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v části týkající se obviněného P. M. výrok o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu o povinnosti obviněného k náhradě škody sám znovu rozhodl.
Tento způsob rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odpovídá trestnímu řádu, neboť pokud po přezkoumání všech výroků rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, týkajících se obviněného P. M., dospěl k závěru, že vadný je jen výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, postupoval podle §258 odst. 2 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídalo, že pokud Vrchní soud v Praze shledal ohledně obviněného P. M. vadným jen výrok o náhradě škody, zrušil pouze tento výrok a pochybení soudu prvního stupně napravil vlastním meritorním rozhodnutím. To, že výrok o vině a výrok o trestu v části týkající se obviněného P. M. shledal správnými, odvolací soud vyjádřil tím, že tyto výroky rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ponechal nedotčeny. Přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině a výrok o trestu zůstávají beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti výroku o vině a proti výroku o trestu zamítal jako nedůvodná podle §256 tr. řádu, neboť podle tohoto ustanovení odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu; částečně zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. řádu) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, odst. 2 tr. řádu a §256 tr. řádu tedy vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoliv dalším výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny, resp. nezměněny. Těmto zásadám napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zcela odpovídá a v tomto ohledu proto shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného P. M. zjevně neopodstatněným.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného P. M., uplatněné v dovolání, dílem neodpovídají důvodům předpokládaným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu, dílem jsou ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky tudíž v předmětné věci postupoval podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného P. M. odmítl, aniž byl dovolací soud oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. prosince 2002
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k