ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.474.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 474/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 8. 2002 dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 119/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 222/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují
l) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 119/2002, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 T 131/2001, ve výroku o vině obviněného M. B. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody,
2) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 T 131/2001, ve výroku o vině obviněného M. B. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 T 131/2001 byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému V. P. částku 431.746,70 Kč.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 119/2002, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání. Dovolání zaměřil proti výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a v návaznosti na to i proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody. Dovolání podal s odkazem na dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v podstatě to, že jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nemohlo být posouzeno jeho jednání ve vztahu ke zboží, se kterým ve skutečnosti byl oprávněn disponovat a které byl oprávněn i prodat, přestože v kupní smlouvě, na základě které zboží nabyl, byla sjednána výhrada vlastnického práva prodávajícího až do doby úplného zaplacení kupní ceny. Tu část kupní smlouvy, v níž byla sjednána výhrada vlastnického práva, označil za neplatnou. Vytkl také nesprávnost výroku o náhradě škody, což zdůvodnil tím, že i kdyby byla způsobena nějaká škoda, nezpůsobil ji on jako obviněný V. P. jako poškozenému, ale způsobila ji obchodní společnost W., spol. s r. o., firmě P. a Co J., takže šlo o vztah mezi stranami kupní smlouvy. K závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a aby sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř., případně aby postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení a předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Skutek, který byl oběma soudy shodně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 5. 11. 1998 uzavřel v Brně kupní smlouvu s firmou P. a Co J., na dodávku masa a masných výrobků, na základě této smlouvy odebral zboží v celkové hodnotě 431.746,70 Kč postupně na tři faktury, které v době jejich splatnosti ani později neuhradil, v rozporu s bodem VI kupní smlouvy, ve kterém bylo uvedeno, že vlastnické právo ke zboží přechází na kupujícího až dnem úplného uhrazení kupní ceny, toto zboží prodal dalšímu odběrateli a tak způsobil V. P. jako majiteli firmy P. a Co J. škodu ve výši 431.746,70 Kč.
Oba soudy vycházely z právního názoru, že pokud byla v bodě VI kupní smlouvy sjednána výhrada vlastnického práva, nebyl obviněný oprávněn zboží prodat, a pokud tak učinil, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, přičemž za zpronevěřenou věc považovaly zboží, které obviněný měl v dispozici na základě uzavřené kupní smlouvy. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožnil a shledal, že je důvodná námitka obviněného, podle které mohl se zbožím disponovat i tak, že ho prodal. Nejvyšší soud však na rozdíl od obviněného nedovodil opodstatněnost této námitky z neplatnosti bodu VI kupní smlouvy nýbrž z toho, že prodej zboží dalšímu odběrateli nebyl nikterak v rozporu s účelem, za kterým mu bylo zboží na základě kupní smlouvy svěřeno. Tímto účelem evidentně byl další prodej zboží, což bylo zjevné i prodávající straně, a to zejména z toho, že šlo o půlky prasat, že šlo o relativně velké množství a že šlo o více dodávek v poměrně krátké době. Prodávající strana měla zájem v podstatě jen na tom, aby jí byla zaplacena kupní cena. Proto lze reálně usuzovat na to, že pokud by v souladu s vystavenými fakturami došlo k uhrazení kupní ceny, necítila by se prodávající strana nijak poškozena tím, že zboží bylo kupujícím dále prodáno ještě před zaplacením kupní ceny, a to přes výhradu vlastnického práva.
Výhradu vlastnického práva upravuje ustanovení §445 obch. zák. Podle tohoto ustanovení strany si mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v §443 obch. zák., a nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Z citovaného ustanovení ani z toho, co bylo mezi stranami kupní smlouvy v bodě VI sjednáno, nevyplývá pro kupující stranu výslovný zákaz zboží dále prodat. S tím koresponduje ustanovení §446 obch. zák., které připouští nabytí vlastnického práva i od nevlastníka, neboť stanoví, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Se zřetelem k tomu došel Nejvyšší soud k závěru, že pokud obviněný prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva, nejednal tak proti účelu svěření a nemohl se proto dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nemohlo tedy jít o zpronevěření zboží. V úvahu ovšem přicházelo to, aby za trestný čin zpronevěry bylo považováno jednání, jehož podstatou bylo to, že obviněný si ponechal výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno a že tedy měl výtěžek z prodeje zboží v dispozici. V takovém případě by však předmětem zpronevěry nebylo zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem. Svěřenou věcí je nejen věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany. Jestliže ale pachatel zboží, které koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než za něj zaplatil kupní cenu, neprodá, ale použije např. k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám, dopustí se zpronevěření tohoto zboží.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že pokud zjištěné jednání obviněného spočívalo v tom, že prodal zboží, které předtím koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než zaplatil jeho kupní cenu, nemohl se tím dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože nezpronevěřil toto zboží. Pro úvahu, že se uvedeného trestného činu dopustil tím, že zpronevěřil výtěžek získaný prodejem tohoto zboží, není dostatečný podklad v tom, jak byl skutek zjištěn a popsán v rozsudku Městského soudu v Brně. V rozsudku je sice uvedeno, že obviněný „… zboží prodal dalšímu …. odběrateli a celkovou hodnotu odebraného zboží… neuhradil“. Toto zjištění vyjadřuje jen to, že obviněný zboží dále prodal, a to, že sám za zboží, které předtím získal jako kupující, nezaplatil kupní cenu. Uvedené zjištění nemá žádný vztah k otázce, zda obviněný dalším prodejem zboží skutečně získal do své dispozice peníze, které by bylo možné považovat za zpronevěřené tím, že je neodevzdal tomu, kdo mu zboží na podkladě kupní smlouvy s výhradou vlastnického práva svěřil. Jinak řečeno, skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, neobsahuje žádné zjištění v tom směru, že by obviněný zpronevěřil peníze, které do své dispozice získal prodejem zboží koupeného předtím s výhradou vlastnického práva. Rozsudek Městského soudu v Brně je tedy založen na skutku, který byl zjištěn a popsán tak, že znaky trestného činu zpronevěry nevykazuje.
Nejvyšší soud se neztotožnil s dovoláním obviněného v tom, že by kupní smlouva v části týkající se výhrady vlastnického práva byla neplatná. Obviněný poukazoval na nesplnitelnost tohoto ustanovení za situace, kdy předmětem obchodu bylo chlazené maso jako zboží krátkodobé spotřeby s garanční lhůtou do tří dnů a kdy zároveň byla ve fakturách uvedena splatnost kupní ceny v délce 22 dnů, 25 dnů a 1 měsíc. K tomu je ovšem třeba dodat, že obviněný v dovolání dovozoval neplatnost ujednání o výhradě vlastnického práva v podstatě jen z doby splatnosti kupní ceny, jak byla stanovena ve fakturách prodávajícího. Pokud by prodávající ve fakturách uvedl podstatně kratší dobu, a to např. dobu do tří dnů od převzetí zboží, nebylo by možné délkou doby splatnosti kupní ceny nijak argumentovat. Z toho vyplývá, že samotná doba splatnosti kupní ceny je z uvažovaného hlediska bezvýznamná. Lze ostatně poukázat na to, že na podkladě kupní smlouvy, v níž byla sjednána výhrada vlastnického práva, se mezi oběma stranami uskutečnily dva obchody, v jejichž rámci obviněný zaplatil kupní cenu okamžitě, a to vždy následujícího dne po dodávce, ačkoli doba splatnosti kupní ceny byla 12 dnů, a tím splnil podmínku pro nabytí vlastnického práva ke koupenému zboží. Samotný průběh obchodních vztahů mezi oběma stranami jasně ukazuje na to, že výhrada vlastnického práva nepředstavovala žádné nemožné plnění a že kupní smlouva v této části nemohla být neplatná z důvodu stanoveného v §37 odst. 2 obč. zák.
I když Nejvyšší soud nedospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy, pokud jde o sjednanou výhradu vlastnického práva, považoval za opodstatněnou dovolací námitku obviněného, že se zbožím byl oprávněn disponovat a mohl ho i prodat, takže se nemohl dopustit zpronevěry zboží.
Z těchto důvodů nemůže obstát výrok o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a v důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody.
K výroku o náhradě škody považuje Nejvyšší soud vzhledem k námitkám, které obviněný pojal do svého dovolání, uvést, že pokud by byl správný výrok o vině, nebylo by žádným pochybením to, že obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody. Jestliže obviněný jako pachatel trestného činu, jehož zákonným znakem je způsobení škody na cizím majetku, takovou škodu způsobil, je logické, že se mu při splnění dalších podmínek uloží povinnost k náhradě škody. Trestný čin totiž nespáchala obchodní společnost W., spol. s r. o., jejímž byl obviněný jednatelem, ale sám obviněný. Pokud by cenu nezaplaceného zboží měla zaplatit obchodní společnost W., spol. s r. o., muselo by jít o plnění závazku z kupní smlouvy, a nikoli o náhradu škody způsobené trestným činem. To však nemůže být předmětem adhezního řízení. Otázka, zda je správné, aby nárok na náhradu škody způsobené trestným činem byl přiznán V. P. jako poškozenému, je závislá na tom, zda podnikal jako fyzická osoba nebo jako obchodní společnost, a pokud podnikal jako fyzická osoba, na tom, zda byl zapsán v obchodním rejstříku (viz §8 odst. 1, 2 obch. zák.).
Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a v tomto rozsahu i rozsudek Městského soudu v Brně. Zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozhodnutí pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud poznamenává, že pokud jde o výrok o vině obviněného trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., zůstal nedotčen jak rozsudek Městského soudu v Brně, tak usnesení Krajského soudu v Brně a tento výrok je tudíž nadále v právní moci.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že právní názory vyjádřené v tomto usnesení ve vztahu k výkladu zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. korespondují s tím, jak Nejvyšší soud rozhodl v obdobné věci rozsudkem ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec