ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.514.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 514/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 8. 2002 o dovolání obviněného T. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, č.j. 13 To 132/2002-213, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 2 T 117/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, č.j. 13 To 132/2002-213, bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného T. M. proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 2. 2002, č.j. 2 T 117/2001, jímž byl obviněný T. M. společně s obviněnou R. H. v bodě 1) a 2) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství. Uvedeného trestného činu se měli dopustit tím, že „dne 18. 6. 2001 společně po předchozí vzájemné dohodě přijeli do P.-L., kde obviněná H. dle podrobných instrukcí obviněného M. předstírala zájem o sjednání zpětného leasingu motorového vozidla a použila odcizený občanský průkaz a řidičský průkaz na jméno H. Ch., ve kterých byly fotografie původní držitelky nahrazené fotografiemi obviněné a uzavřela leasingovou smlouvu na vozidlo zn. Mitsubishi Space Star a s ní spojenou kupní smlouvu, na jejichž základě vyinkasovala od firmy A., s.r.o. P. částku 169.274,- Kč, a to jako rozdíl mezi prodejní cenou a zálohou na sjednaný zpětný leasing vozidla a tuto finanční hotovost předala obviněnému M., přičemž oba obvinění neměli od samého počátku v úmyslu podmínky leasingové smlouvy plnit; dne 22. 6. 2001 společně po předchozí vzájemné dohodě za účasti svědka D. přijeli do obce K., okres R., kde za obdobných okolností při použití stejných padělaných dokladů obviněná H. podle podrobných instrukcí obviněného M. po podepsání leasingové smlouvy na vozidlo Mitsubishi Space Star se pokusila vylákat na agentovi firmy CCB L. P. 5, F. V. částku 186.810,- Kč, avšak ještě před vyplacením těchto peněz byli oba obvinění zadrženi policií“. Obviněná R. H. byla za shora uvedené jednání uznána též vinnou trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Obviněnému T. M. byl podle §250 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jenž mu byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. O uplatněném nároku poškozeného rozhodl soud tak, že jej se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Obviněný soudu I. stupně v dovolání vytýká, že pokud jde o skutek uvedený ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku, nevypořádal se relevantně s jeho obhajobou, neprovedl všechny potřebné důkazy a v důsledku toho zvýšil význam výpovědi spoluobviněné R. H. v jeho neprospěch. V tomto směru spatřuje nedostatek v tom, že nebyla provedena rekognice obviněného se svědkem Ch. K pochybení došlo podle jeho názoru i v řízení před odvolacím soudem, když u skutku uvedeného pod bodem 2) rozsudku nesprávně dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu mají dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování a konstatoval, že dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., a proto odvolání obviněného zamítl. Obviněný brojí především proti zásahu Policie ČR do skutkového děje, který byl proveden podle jeho názoru způsobem odporujícím smyslu zákona a hodnotí zásah policie jako nepřípustný, neboť Policii ČR nic nebránilo v tom, aby na podkladě získaných poznatků zahájila trestní stíhání zúčastněných osob pro trestný čin podvodu spáchaném ve stadiu přípravy. Domnívá se, že k důkazům a jednání osob, které následovaly po vstupu orgánů Policie ČR do skutkového děje, neměl soud I. stupně při hodnocení důkazního materiálu vůbec přihlížet. Domnívá se, že zde nemůže obstát ani argumentace odvolacího soudu uvedená v odůvodnění usnesení, protože v obdobných případech, které jsou rovněž „naprosto odlišné“ od případu popsaného v nálezu Ústavního soudu III. ÚS 597/99, rozhodují příslušné odvolací soudy v souladu s obecným právním názorem tak, že pokud státní moc reprezentovaná Policií ČR v určitém okamžiku svým jednáním a postupem sama o sobě vytvoří podmínky a navodí situaci se zjevnou snahou případný trestný čin dokonat, dopouští se excesu z hranic, ve kterých se odehrává trestní řízení.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadená rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 2. 2002, sp.zn. 2 T 117/2001, a Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp.zn. 13 To 132/2002, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a uvedl, že dovolání obviněného „zčásti míří, v rozporu s ustanovením §265a odst. 1 tr.ř., proti rozsudku soudu prvého stupně a v tomto směru jde o dovolání nepřípustné, takže připadá v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř“. Pokud dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, vytkl mu, že obviněný dovoláním brojí výlučně proti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. S ohledem na uvedené skutečnosti se domnívá, že není možno o dovolání věcně rozhodovat. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasí s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že i když obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání uvádí námitky, které nelze podřadit pod tento dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, však obsahově nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak není možné namítat, že tento skutek byl zjištěn nesprávně nebo že důkazy byly nesprávně hodnoceny.
Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel primárně brojí proti vadám, které mají základ výlučně ve skutkových zjištěních nebo směřují do hodnocení jednotlivých důkazů (např. „… nedošlo ke ztotožnění mojí osoby…“, „… nebyl podán dostatečně konkrétní popis osoby pachatele…“, dále i z tvrzení, že „k jakýmkoliv důkazům a jednáním osob, které následovaly po vstupu orgánů Policie ČR do skutkového děje, neměl soud I. stupně při hodnocení důkazního materiálu vůbec přihlížet.“). Znamená to, že prostřednictvím dovolání, které má charakter mimořádného opravného prostředku, se nelze domáhat přezkumu po stránce skutkové, nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění, příp. přehodnocovat provedené důkazy, neboť těžiště dokazování je zásadně u soudů nižších stupňů.
Pro úplnost je třeba dodat, že v daném případě jednání obviněného a spoluobviněné R. H. uvedené pod bodem 2) rozsudku mělo charakter dílčího útoku (§89 odst. 3 tr. zák.) pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které soudy správně kvalifikovaly jako pokus trestného ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 2 tr. zák. Důvod, pro který nedošlo k dokonání trestného činu, byl včasný zásah policie. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestli k dokonání trestného činu nedošlo. O pokusu k trestnému činu v daném případě lze již přesvědčivě hovořit v okamžiku, kdy obviněný a spoluobviněná R. H. dne 22. 6. 2001, vedeni jednotným záměrem naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., stejným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a předmětem útoku, což vyplývá ze skutkové věty obsažené ve výroku o vině pod bodem 2) rozsudku, kontaktovali svědka V. s žádostí o zpětný leasing a faxem mu zaslali doklady, které jsou k uzavření leasingové smlouvy nezbytné, tedy podnikli vše proto, aby se mohli dostavit ke zprostředkovateli k uzavření leasingové smlouvy, ačkoliv na identické vozidlo (Mitsubischi Space Star) sepsala spoluobviněná H. se společností GE C. L., a.s. dne 18. 6. 2001 kupní smlouvu. Není proto pochyb o tom, že jednání obviněných dospělo do rozvinutějšího vývojového stadia trestného činu než je stadium přípravy, neboť je zjevné, že bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. v úmyslu ho spáchat bez ohledu na zásah Policie ČR.
Za situace, kdy dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. dovolacímu soudu neumožňuje přezkoumávat skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, neboť dovolací soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění nižších soudů a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení, dovolací soud, aniž by postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř., dospěl k závěru, že obviněný ve skutečnosti podal dovolání z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann