ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.608.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 608/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 18. září 2002 v Brně, o dovolání obviněného I. B.-Z., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 7 To 2/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 108/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl (poté co byl k odvolání krajského státního zástupce ohledně dovolatele v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 1 T 108/2000, jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a k trestu vyhoštění na 10 let) obviněný I.B.-Z. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a to za jednání ve výroku rozsudku uvedené. Podle §219 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §256 tr. ř. bylo pak jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného, jakož i spoluobviněného E. R.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný I. B.-Z. prostřednictvím obhájce včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítá, že skutkový stav zjištěný soudem I. stupně není takový, že by o něm nebyly důvodné pochybnosti a odvolací soud tento skutkový stav nesprávně právně posoudil. Má zato, že soud I. stupně neprovedl dostatečné množství důkazů, které by vedly k závěru, že to byl právě on, kdo způsobil poškozenému zranění, jimž podlehl. S poukazem na části výpovědi spoluobviněného R. („že poškozený je píchlý … že chce, aby I. zůstal čistý …“) namítá, že z nich v žádném případě nelze dovodit jeho vinu, že k útoku na poškozeného mohlo dojít mimo byt, nebo v bytě, kdy ještě spal, a hodnocení důkazů soudem i vzhledem k dalším konkrétním okolnostem považuje za nelogické, resp. absurdní. Dále namítá, že odposlech telefonických hovorů mezi svědkyní M. a R. nebyl soudem proveden přímo zvukovým záznamem, ale pouze jeho přepisem, a že soud nevyslechl svědkyni D., jejíž výslech navrhoval v odvolání. I v případě, že by se daného skutku dopustil je toho názoru, že z žádného důkazu nelze dovodit vražedný úmysl. Přitom vyslovuje pochybnost, zda při předem nepromyšleném útoku vyvolaném vzniklou situací, mohl vůbec útočník jakkoliv posuzovat důsledky, které by mohl svým jednáním způsobit. Navrhl proto, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky dovolatele se týkají výlučně hodnocení důkazů a obviněný se tak v podstatě domáhá druhé odvolací instance. Navrhla proto, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto v neveřejném zasedání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., zabýval se dovolací soud předně otázkou, zda námitky obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod je dán v případě, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací soud je oprávněn přezkoumávat pouze správnost právního posouzení daného skutku a nikoli správnost skutkových zjištění samotných, které jsou pro dovolací soud závazná a nemůže je měnit. Proto dovolací soud nemohl přezkoumat napadené rozhodnutí na základě námitek, že soud neprovedl dostatečné množství důkazů, které by vedly k závěru, že to byl právě on, kdo způsobil poškozenému zranění, a pak neučinil žádné opatření k jeho záchraně, námitkami ohledně hodnocení výpovědi spoluobviněného R. a dalších důkazů a konečně ani námitkami ohledně neprovedení zvukového záznamu odposlechu telefonických hovorů, neposouzení věci z hlediska ustanovení §13 tr. zák. a nevyslechnutí svědkyně D. Všechny tyto námitky totiž zpochybňují správnost zjištěného skutkového stavu a nikoli jeho právního posouzení.
Námitkou směřující proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale není ani námitka ohledně neprokázání „vražedného úmyslu“.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení (zájmu chráněného tímto zákonem), a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, jak rozhodl odvolací soud). V dané věci bylo po skutkové stránce soudem mj. zjištěno, že dovolatel dne 14. 4. 2000 kolem 5.00 hodin „za použití nože s čepelí o délce 17 cm útočil proti tělu M. M. M. tak, že mu způsobil drobné řezné rány … a za použití značné zraňující síly ho bodl do oblasti břicha při dolním okraji hrudníku, čímž došlo k protětí dvou žeber, k poranění bránice, naříznutí stěny žaludku a především k přeříznutí slinivky břišní, včetně procházející slezinné tepny a žíly, čímž mu způsobil těžké a život ochromující zranění, které v důsledku krvácení bezprostředně ohrožovalo jeho život, na jehož následky v průběhu asi 20 minut při převozu vozidlem podlehl“.
Při změně právní kvalifikace jednání dovolatele pak odvolací soud, s poukazem na závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, dospěl k závěru o nepřímém úmyslu na základě úvahy, že „při úderu bodnořezným nástrojem vedeným proti boční stěně hrudníku za užití až mimořádně vysoké intenzity bodnořezným nástrojem o délce čepele asi 17 cm … byl obžalovaný nutně srozuměn s jeho smrtelným následkem, jestliže ani s ohledem na zjevné projevy vážného ohrožení života poškozeného neučinil žádné účinné opatření k jeho záchraně“. Na základě těchto skutkových okolností pak soud II. stupně dospěl při právním posouzení jednání obviněného mj. k závěru, že se ho dopustil v nepřímém úmyslu způsobit poškozenému smrt /§4 písm. b) tr. zák./, resp. že jednal s „vražedným úmyslem“, jak uvádí obviněný v dovolání. Namítá-li však obviněný, že z žádného z provedených důkazů nelze vražedný úmysl dovodit, že odvolací soud hodnotil důkazy zcela odlišným způsobem, je z těchto námitek zřejmé, že odsouzený nesouhlasí se závěrem soudu, že byl srozuměn se smrtelným následkem. Tento závěr soudu (stejně jako závěr o tom, že neučinil žádné účinné opatření k záchraně poškozeného) je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska subjektivní stránky obdobně jako skutkové závěry potřebné pro posouzení ostatních znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Skutková zjištění soudů, jak již bylo výše uvedeno, ale nemohou být předmětem přezkoumávání v dovolacím řízení a nelze je proto ani dovoláním napadat (viz též např. usnesení NS ČR ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 11 Tdo 80/2002).
Z těchto důvodů dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., aniž by mohl napadené rozhodnutí věcně přezkoumat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když k takovémuto postupu není nutný souhlas stran.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš