ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.765.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 765/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 10. 2002 o dovolání obviněné G. K., roz. M., dříve N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 7 To 407/2001, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 88/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 11 T 88/2000, byla obviněná uznána vinnou (společně s dalšími odsouzenými) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterých se dopustila tím, že „1) dne 15. 8. 1999 mezi 19.00 až 22.00 hodin se dostavila do baru S. na ulici V. 43 a po poškozeném O. B. požadovala okamžité vrácení finanční částky ve výši 7.000,- Kč, kterou mu půjčila, s tím, že pokud tak neučiní, přijde si pro peníze někdo jiný a tyto osoby nebude nic zajímat, 2) dne 16. 8. 1999 kolem 0.00 hodin v B. v baru S. na ulici V. 43, opětovně jednala s poškozeným O. B. a Ing. M. S. ve věci výše uvedeného finančního dluhu, splátkový kalendář odmítla s tím, že pokud poškozený B. dluh okamžitě neuhradí, dopadne to mnohem hůře, neboť si pro peníze bude muset přijít někdo jiný a vyhrožovala občany ruské národnosti, 3) společně s dalšími obviněnými dne 16. 8. 1999 kolem 04.00 hodin v B. na ulici B., v domě č. 5, zazvonila obžalovaná N. u dveří bytu poškozeného B. a sdělila mu, že s ním potřebuje mluvit, když poškozený B. dveře bytu otevřel, vnikli všichni tři obžalovaní do bytu. Obžalovaní M. R. a D. Č. poškozeného O. B. vtlačili do koupelny, kde ho obžalovaný D. Č. napadl bitím do celého těla a dále mu bylo vyhrožováno a to i rusky, že pokud dluh neuhradí, bude zbit znovu a jestli se obžalované N. něco stane, dopadne to příště mnohem hůře. O. B. tímto jednáním utrpěl zhmoždění obličeje s krevním výronem v oblasti levé očnice, pohmoždění levé poloviny hrudníku s krevním výronem do měkkých tkání zad ve výši třetího až šestého hrudního obratle, přičemž toto zranění ho omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu asi tří až pěti dnů, 4) dne 18. 8. 1999 v dopoledních hodinách telefonicky hovořila s Ing. M. S., opětovně žádala vrácení finanční částky ve výši 7. 000,- Kč s tím, že ji chce ihned, že poškozený netuší co se může stát a kdo za ní stojí“. Obviněné byl za shora uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jímž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 2 To 17/2001, uložen podle §235 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon tohoto trestu byla obviněná podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uložený obviněné shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněné i městského státního zástupce bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 7 To 407/2001, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uvedla, že je podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem (§265e odst. 1 tr. ř.).
Obviněná v podaném dovolání poukazuje na to, že věta „pokud poškozený peníze nevrátí, přijde si pro ně někdo jiný a tyto osoby nebude nic zajímat“, která se stala součástí skutkových zjištění, nemůže vystihovat subjektivní a objektivní stránku trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V dalších částech dovolání obviněná již poukazuje na rozporuplné výpovědi svědků a na to, že soudy obou stupňů byla zcela negována presumpce neviny, neboť nebyl proveden žádný důkaz, který by vinu obviněné prokazoval. Pokud pak soud uznal obviněnou vinnou trestným činem porušování domovní svobody, je toho názoru, že zde soud nedostatečně přihlédl k rozporům ve výpovědi svědka S. ve vztahu k dalším důkazům a jeho výpověď neprávem považoval za věrohodnou. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť pochybil když shora popsané jednání obviněné nesprávně právně posoudil.
K podanému dovolání obviněné je předně nutno uvést, že formálně její dovolání směřuje do oblasti důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve své podstatě, až na níže uvedenou část, směřuje do oblasti skutkových zjištění a do oblasti hodnocení důkazů (viz shora uvedené výhrady k hodnocení výpovědi svědka S.). V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak není možno namítat, že skutek byl nesprávně zjištěn nebo že důkazy byly nesprávně hodnoceny. Z výše uvedeného tedy plyne, že pokud by v daném případě dovolání obviněné směřovalo proti způsobu, jakým okresní soud hodnotil důkazy, jednalo by se ve své podstatě o to, že se obviněná neztotožnila se zjištěným skutkovým stavem, a dovolání obviněné by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byl uplatněn jiný důvod dovolání, než který je uveden v §265b tr. ř. Takto jednoznačně však byly výhrady obviněné vyjádřeny pouze u jednání popsaného pod bodem 3) výroku rozsudku. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1), 2) a 4) jsou však výhrady obviněné koncipovány tak, že jednání popsané ve výroku rozhodnutí soudu nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání, neboť nebyl naplněn obligatorní znak tohoto trestného činu spočívající v násilí nebo pohrůžce násilí nebo pohrůžce jiné těžké újmy, který však není možno dovodit z toho, že poškozený měl být upozorněn na to, že „pokud peníze nevrátí, přijde si pro ně někdo jiný a tyto osoby nebude nic zajímat“ (ad 1) či že „pokud dluh okamžitě neuhradí, dopadne to mnohem hůře, neboť si pro peníze bude muset přijít někdo jiný a vyhrožovala občany ruské národnosti“.
Ve vztahu ke shora uvedenému je třeba uvést, že uvedené jednání, které bylo posouzeno jako pokračující trestný čin, předcházelo jednání popsanému pod bodem 3) výroku rozsudku, kde již v popisu skutku je zachyceno přímé fyzické násilí, a od uvedené skutečnosti dovozuje soud prvního stupně úmysl obviněné také v případě jednání pod body 1) a 2) výroku rozsudku. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. spáchaného více dílčími útoky ve formě pokračování by patrně obviněná neargumentovala skutečnostmi – popisem skutku pod body 1) a 2) výroku rozsudku, pokud by tyto následovaly až po jednání, které je popsáno pod bodem 3) výroku rozsudku, neboť při uvedeném trestném činu není nutné, aby pachatel při každém dílčím útoku užil násilí či opakoval pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy, ale postačovalo by, pokud při prvním dílčím útoku použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí či jiné těžké újmy vzbudil v poškozeném obavu z jejich realizace v případě neuposlechnutí pachatele při následujících útocích.
Nad rámec rozhodnutí městského soudu i soudu krajského je možno uvést, že objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel jiného nutí k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho co sledoval. Pohrůžkou násilí se rozumí nejen pohrůžka bezprostředního násilí, ale i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Správně bylo soudy konstatováno, že obviněná od počátku nutila poškozeného k vrácení půjčky, a to stupňujícími se pohrůžkami, které vyústily v přímé násilí, které ve své podstatě bylo od samého počátku z jednání obviněné patrno. To, že se jednalo o stupňovanou pohrůžku násilí, vyplývá ze skutkových zjištění, která byla soudem prvního stupně popsána pod bodem 1) výroku jeho rozsudku, kdy bylo argumentováno, že pokud půjčka nebude vrácena „přijde si pro peníze někdo jiný a tyto osoby nebude nic zajímat“, stupňována tím, že pod bodem 2) výroku jeho rozsudku bylo vyhrožováno občany ruské národnosti (nelze odhlédnout od té skutečnosti, že občané této národnosti se na našem území dopouštějí tohoto trestného činu nejen ve vztahu k příslušníkům své národnosti, ale mnohdy jsou najímáni za účelem vymáhání pohledávek právě pro svoji nekompromisnost) a výsledkem jednání obviněné bylo to, že spolu s dalšími osobami násilím nutili poškozeného k jednání popsanému shora. Jednání popsané pod bodem 4) výroku rozsudku již pouze navazuje na shora uvedené a je dokladem výše rozvedených závěrů.
Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným, kdy Nejvyšší soud neshledal důvodným uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, rozhodl tak, že dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K podanému dovolání je možno dále ještě uvést, že obviněnou byl uplatněn pouze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o kterém bylo rozhodnuto způsobem výše uvedeným. Obviněná v podaném dovolání rovněž poukazuje na to, že krajský soud nesprávně skutek obviněné právně posoudil, rozpory ve výpovědi svědka S. se nezabýval, přičemž tato pochybení se stala součástí rozsudku krajského soudu. Předně musí Nejvyšší soud poukázat na to, že krajský soud nerozhodoval v dané trestní věci rozsudkem, ale usnesením, kterým podle §256 tr. ř. odvolání obviněné, (spoluobviněných) a státního zástupce zamítl. Ani z obsahu dovolání a výhrad adresovaných na stranu krajského soudu nelze jednoznačně dovodit, zda bylo úmyslem dovolání poukázat na to, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle §254 tr. ř. a nesplnil svoji přezkumnou povinnost. V případě, že by obviněná své výhrady směřovala i do této oblasti, bylo nezbytné také s ohledem na znění §265f odst. 1 tr. ř. tyto okolnosti náležitě v podaném dovolání vyjádřit a podřadit pod dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. l tr. ř.). V případě, že by dovolání i tento dovolací důvod obsahovalo, event. z jeho obsahu vyplýval, a tento směřoval do oblasti již shora nastíněné, tj. že odvolací soud zamítl odvolání obviněné, aniž pro tento postup byly splněny podmínky v řízení před odvolacím soudem, bylo by nutno i v případě takto uplatněného dovolacího důvodu dovolání obviněné odmítnout, nikoli podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., ale podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann