ECLI:CZ:NS:2002:7.TZ.312.2001.1
sp. zn. 7 Tz 312/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. 2. 2002 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných F. V. R. a S. V. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 4 To 194/2001, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 1 T 1243/99, byli obvinění F. V. R. a S. V. R. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že „v noci z 25. 10. 1999 na 26. 10. 1999 v Mostě – Souši, Na Novém světě čp. 956, v rodinném domě, který užívá Vlastimil Peterka, ovlivněni alkoholem fyzicky napadli L. M., I. Z., P. B. a R. B., tak, že je bili pěstmi a kopali, čímž jim způsobili lehká zranění a z bytu odcizili ku škodě V. P. hifi věž bez hodnoty a ke škodě I. Z. černobílý přenosný televizor Junosť, ruční svítilnu, kotníčkové boty a dámskou zimní bundu, vše v hodnotě 900,- Kč“.
Obviněnému F. V. R. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému S. V. R. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen rovněž do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému byl rovněž uložen trest vyhoštění v trvání pěti roků. Týmž rozsudkem byli dále spoluobžalovaní V. N a V. I. P. zproštěni obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Ohledně posledně dvou jmenovaných nabyl rozsudek právní moci.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 1 T 1243/99, podali obvinění F. V. R. a S. V. R. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 4 To 194/2001, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Ministr spravedlnosti podal dne 14. 12. 2001 ve prospěch obviněných F. V. R. a S. V. R. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 4 To 194/2001. Namítl, že soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vzhledem k této skutečnosti svými rozhodnutími porušily zákon v neprospěch obviněných F. V. R. a S. V. R. V podané stížnosti pro porušení zákona poukazuje ministr spravedlnosti zejména na to, že se soudy nedostatečně vypořádaly nejen s uplatněnou obhajobou obviněných, ale také výpověďmi svědků, kteří byli ve věci vyslechnuti, případně jejichž výpovědi byly v rozporu s ustanoveními trestního řádu u hlavního líčení čteny. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že z důkazů provedených v hlavním líčení nebylo prokázáno, že by se obvinění dopustili násilí (ani pohrůžky bezprostředního násilí) vůči poškozeným a nebylo ani prokázáno, že by poškozené násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí nutili k tomu, aby jim poškození cokoli ze svého majetku vydali. Dále poukázal ministr spravedlnosti na pochybení, kterého se dopustil nalézací soud, když podle jeho názoru v hlavním líčení přečetl výpovědi svědků, pro což neměl dány podmínky vymezené §211 odst. 3 tr. ř. Závěr o vině obviněných považuje tedy ministr spravedlnosti za spekulativní, neboť obvinění na poškozených žádné peníze či věci nepožadovali, nenutili je k ničemu a sami poškození byli přesvědčeni, že ze strany obviněných šlo pouze o pomstu za to, že přítelkyně F. V. R. pod jejich vlivem začala znovu užívat drogy. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že výslechy obviněných a svědků nesměřovaly ke zjištění skutečného motivu jednání obviněných a své závěry o vině obviněných učinily jak okresní, tak i krajský soud pouze na jednotlivých výrocích, vytržených z kontextu jejich výpovědí, přičemž i na základě těchto výpovědí bylo podle mínění stěžovatele možno dospět případně i k jinému právnímu posouzení jednání obviněných.
Ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 4 To 194/2001, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněných F. V. R. a S. V. R., aby ohledně nich napadené usnesení zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 1 T 1243/99, a dále zrušil i další na ně obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon ve věci obviněných porušen nebyl.
V souvislosti s předmětnou trestní věcí obviněných je nutno poukázat na to, že Okresní soud v Mostě až na nedostatky, na které poukázal již ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 4 To 194/2001, Krajský soud v Ústí nad Labem, postupoval v souladu se zněním §2 odst. 5, 6 tr. ř. (před novelou provedenou zák. č. 265/2001, účinnou od 1. 1. 2002). V době rozhodování okresního soudu tento postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a důkazy hodnotil podle svého přesvědčení ve vzájemných souvislostech i v celém souhrnu a dovodil úplná a správná skutková zjištění.
Ministr spravedlnosti poukazoval v podané stížnosti pro porušení zákona mj. také na to, že nalézací soud jako důkaz použil v hlavním líčení výpovědi svědků B. a B., které četl, přestože jeden ze jmenovaných odmítl u hlavního líčení vypovídat a účast druhého se u hlavního líčení nepodařilo zajistit, a to i přesto, že v přípravném řízení nebyly výslechům těchto svědků přítomni obhájci obviněných. V návaznosti na tuto argumentaci ministra spravedlnosti je možno pouze stručně uvést, že se jedná v případě podané stížnosti pro porušení zákona o stejnou argumentaci, která byla použita při podání řádného opravného prostředku a krajský soud se s touto částí uplatněné obhajoby podrobně vypořádal. Krajský soud v Ústí nad Labem v předmětném usnesení dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že všichni obhájci nebyli vyšetřovatelem vyrozuměni o konání výslechů s dostatečným časovým předstihem, jsou výpovědi shora uvedených svědků ze dne 27. 10. 1999 pro další řízení nepoužitelné. Bylo však správně poukázáno na to, že zmiňovaný nedostatek přípravného řízení byl již v průběhu přípravného řízení nahrazen nejen výslechem svědků (s výjimkou P. B., kterého se nepodařilo vyrozumět a jeho účast zajistit okresnímu ani krajskému soudu), ale i výslechy obviněných. Těmito námitkami se již velmi podrobně zabýval krajský soud. Ve světle jeho závěrů je možno pouze uvést, že nejen v přípravném řízení, ale i v hlavním líčení byla vyslechnuta celá řada svědků, na jejichž výpovědích vybudoval jak okresní soud své rozhodnutí o vině obviněných, tak krajský soud své závěry, které jej vedly k tomu, že odvolání obviněných jsou nedůvodná.
K výpovědím svědků, na které je poukazováno ve stížnosti pro porušení zákona a k argumentaci, že části výpovědí obviněných byly pro řešení otázky viny vytrhovány z kontextu, je rovněž možno uvést, že také tato pasáž stížnosti pro porušení zákona byla již předmětem přezkumného řízení odvolacího soudu ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. Z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (platného do 1. 1. 2002) vyplývá, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Správně byly tedy soudem prvního stupně vyhodnoceny výpovědi např. svědků I. Z., L. M. či M. V. v kontextu s dalšími důkazy, např. protokolem o ohledání místa činu a fotodokumentací, čímž bylo prokázáno, že obvinění ke vstupu do obydlí poškozených nepoužili násilí.
Podaná stížnost pro porušení zákona rekapituluje výpovědi jednotlivých svědků a na základě pasáží vyznívajících ve prospěch obviněných dospívá ministr spravedlnosti k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných, aniž by tyto výpovědi byly hodnoceny v kontextu s dalšími důkazy, a to nejen jednotlivě v pasážích příznivých, ale v celém souhrnu důkazů. V tomto směru je možno poukázat např. na výpovědi samotných obviněných. Obviněný S. V. R. např. při výslechu dne 16. 11. 1999 uvedl, že do „baráku za feťákama šli poté co zjistili, že jim chybí peníze, později přišel i P., do baráku si šli pro peníze“. Při posuzování jednání obviněných nemohlo být přehlédnuto, a podaná stížnost pro porušení zákona ani nezmiňuje, že sám obviněný mj. také uvedl, že když zjistili, že „feťáci“ nemají peníze řekl jim, že až mu vrátí peníze, vrátí jim on hifi věž, kterou si odnesl. U hlavního líčení však již obviněný situaci popisoval tak, že se mělo jednat o vydání věcí osobou jménem „J.“ za dluh, který tento měl u obviněného. Tato pozměněná výpověď obviněného byla v souladu s výpovědí, kterou učinil u hlavního líčení M. V. Okresní soud při hodnocení shora uvedených výpovědí nevycházel pouze z částí výpovědí učiněných obviněným a svědkem u hlavního líčení (oproti podané stížnosti pro porušení zákona), ale také z výpovědí, které byly v souladu se zákonem provedeny již v přípravném řízení. V přípravném řízení svědek M. V. však situaci kolem dluhu neuváděl a neuváděl ani to, že by obviněným nabídl nějaké věci. V tomto směru nemohlo v rámci hodnocení výpovědi tohoto svědka zůstat bez povšimnutí jeho umístění ve stejné vazební věznici jako byli obvinění, či trestní stíhání tohoto svědka jako obviněného. Konflikt v bytě poškozených popsala v několika výpovědích odchylně od výpovědí obviněných u hlavního líčení a svědka M. V. také svědkyně I. Z., která zejména popsala vlastní napadení a průběh napadení dalších osob, přitom podle její výpovědi měl být v bytě také V. P., což se shoduje s výpovědí obviněného S. V. R. v přípravném řízení. Také obviněný F. V. R. v přípravném řízení (16. 11. 1999) uvedl, že do bytu poškozených za ním a S. V. R. přišel V. P., později i další osoby. Zde považuje tedy Nejvyšší soud za důvodné na tyto skutečnosti poukázat, neboť v souvislosti např. s těmito skutečnostmi je možno hodnotit věrohodnost např. výpovědi svědka M. V. u hlavního líčení a nehodnotit výpovědi pouze vytrženě k kontextu bez hodnocení s dalšími důkazy, což činí právě podaná stížnost pro porušení zákona. Obviněný F. V. R. v přípravném řízení mj. však také uvedl, že důvodem, pro který šli do bytu, kde „zbili feťáky“ bylo to, že mu ukradli peníze, zfetovali holku a ukradli nějaké věci. Tedy i z výpovědi tohoto svědka plyne, že důvodem, pro který šli do bytu nebyla žádná půjčka resp. její vrácení, jak bylo uplatněno obviněným S. V. R. a potvrzováno svědkem M. V. až v průběhu hlavního líčení. U hlavního líčení obviněný F. V. R. již ani jako důvod neuvedl to, že mu měli poškození zfetovat holku a při líčení události uváděl, že „když přišli k domu, otevřel nám Jugoslávec, neříkal nic, otevřel, my jsme vešli dovnitř, chtěl jsem, aby B. vrátil peníze“. Až v další části výpovědi se obviněný zmiňuje o tom, že mu M. V. měl nabízet nějaké věci.
Závěrem, jako reakci na tvrzení, že okresní soud posuzoval výpovědi vytržené z kontextu neobjektivně a je hodnotil v neprospěch obviněných, považuje Nejvyšší soud za nutné se zmínit také o výpovědi svědka L. M., který jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení uvedl, že v průběhu fyzického útoku přikázal jeden z obviněných dalším osobám, aby z místnosti odnesly televizor a věž.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilí přitom musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Z dikce tohoto zákonného ustanovení mj. také vyplývá, že není podmínkou, aby napadený kladl odpor, pokud si je např. vědom fyzické převahy útočníka a z obavy možného násilí svůj odpor raději neprojevuje a podrobuje se vůli pachatele. Násilí pak směřuje ke zmocnění se cizí věci.
Vzhledem k tomu, že v průběhu přípravného řízení a následně hlavního líčení byly opatřeny a provedeny důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci, dospěl okresní soud k závěru, že již není ve věci dalšího dokazování třeba a rozhodl tak, že obviněné F. V. R. a S. V. R. uznal vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Na základě podaných odvolání krajský soud dospěl k závěru, že v řízení, které předcházelo vydání předmětného rozsudku bylo postupováno v souladu s trestním řádem a nedošlo v něm k podstatným vadám, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí nebo uplatnění práv obhajoby. Správně krajský soud ve svém usnesení poukázal na procesní pochybení, kterých se dopustil soud prvního stupně, pokud pojal mezi důkazy prokazující vinu obviněných ty výpovědi svědků, kde nebylo obhajobě umožněno uplatnit dostatečně práva obhajoby. Správně však také krajský soud poukázal na to, že v průběhu přípravného řízení a u hlavního líčení byla provedena celá řada dalších důkazů, které hodnoceny v kontextu s dalšími důkazy tak, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. prokazují vinu obviněných. V žádném případě nelze považovat a krajský ani okresní soud nepovažovaly za stěžejní při hodnocení důkazů výpovědi svědků B. či B. Obvinění byli již v přípravném řízení vyslechnuti několikrát a pouze pro stručnost bylo upozorněno na výpovědi obviněných, které byly prováděny za přítomnosti obhájců, či obhájci byli o těchto úkonech včas vyrozuměni.
Sami obvinění jako důvod, pro který poškozené napadli uvedli v průběhu různě modifikovaných výpovědí, že chtěli vrátit peníze od poškozených, které jim měli poškození odcizit. Nelze odhlédnout od toho, že obvinění byli pod vlivem alkoholu, poškození měli z jejich chování strach, neboť jim bylo známo, že pod vlivem alkoholu jsou obvinění agresivní. Obvinění poškozené fyzicky napadli, aby jim vrátili peníze a dále je napadali v úmyslu zmocnit se věcí v domě se nacházejících, což nepřímo plyne jak z výpovědí obviněných, tak i svědků a z listinných důkazů. Obhajoba uplatněná u hlavního líčení obviněným S. V. R. a potvrzovaná svědkem M. V. se jeví ve světle dalších důkazů (již uvedených) zcela nevěrohodná. Nelogická se jeví obhajoba obviněného však také z toho pohledu, že pokud se obvinění s tímto svědkem dohodli na jakési kompenzaci pohledávky vydáním věcí, neměli již obvinění důvodu poškozené napadnout, tedy i z logiky věci a hodnocení této situace spolu s dalšími důkazy působí takto uplatněná obhajoba nelogicky a účelově.
Nejvyšší soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 4 To 194/2001, nebyl porušen zákon, neboť krajský soud dostál své přezkumné povinnosti vymezené v §254 odst. 1 tr. ř. (když okresnímu soudu vytkl některé procesní nedostatky, na které bylo poukázáno výše, které však neměly vliv na zákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně) a zákon nebyl porušen ani v řízení, které jeho vydání předcházelo. Porušení zákona nebylo shledáno ani v otázce trestu, který byl obviněným uložen a způsobu jeho výkonu, a proto Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněných zamítl.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, jak to umožňuje ustanovení §274 tr. ř. V řízení o stížnosti pro porušení zákona nebyly prováděny žádné důkazy a v celém rozsahu bylo rozhodnuto na podkladě důkazů opatřených a provedených v hlavním líčení před okresním soudem a na podkladě skutkového stavu, který byl z těchto důkazů vyvozen okresním soudem a jako správný také označen odvolacím soudem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání není proto zásahem do práv obviněných.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 6. února 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann