ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.196.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 196/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. května 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. M., rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 200 Ds 302 Js 064612/99, a rozsudkem Okresního soudu v Chemnitzi, Spolková republika Německo, ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 6 Ds 710 Js 34393/99, a to pro trestné činy přechovávačství podle §259 odst. 1, §25 odst. 2 trestního zákoníku, krádeže provedené vloupáním do bytu a pokusu krádeže vloupáním do bytu podle §244 odst. 1 č. 3, odst. 2, §242 odst. 1, §22, §23, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pěti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chemnitzi, Spolková republika Německo, ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 6 Ds 710 Js 34393/99, jenž nabyl právní moci dne 15. 3. 2000, byl J. M. uznán vinným trestným činem krádeže provedené vloupáním do bytu a pokusem trestného činu krádeže vloupáním do bytu podle §244 odst. 1 č. 3, odst. 2, §242 odst. 1, §22, §23, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 13. 7. 1999 přijel společně se zvlášť stíhaným N. do Chemnitz, kde se zastavili v B. S. č. 152 před domovním pozemkem, neboť dveře domu byly otevřené. Poté, co se na zazvonění nikdo neohlásil, vnikli do domu a následně po rozlomení vchodových dveří šroubovákem do bytu poškozených T., kde hledali peníze na hotovosti. Odcizili odtud jeden náramek. Poté co v bytě žádnou hotovost nenašli, vnikli po rozlomení vchodových dveří šroubovákem do bytu poškozených G. a byt prohledali. Odcizili z něj dvoje digitální náramkové hodinky, větší množství bankovek a mincí rozličných měn a větší množství zlatých a pozlacených šperků. Odcizené věci si chtěli nechat pro sebe.
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 200 Ds 302 Js 064612/99, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl pak uznán vinným trestným činem přechovávačství podle §259 odst. 1, §25 odst. 2 trestního zákoníku. Uvedeného činu se dopustil tím, že dne 2. 7. 1999 převzal společně se zvlášť stíhaným Nálezem od neznámých osob rozličné předměty v celkové hodnotě nejméně 4 000 DM, přičemž za ně zaplatil částku ve výši 470 DM. Věděl přitom, že tyto předměty byly nějakou jinou osobou odcizeny, tedy získány protiprávním zásahem do cizího majetku. Získané předměty chtěli zčásti dále rozprodat a zčásti si ponechat pro sebe. Tyto byly odcizeny dne 2. 7. 1999 z bytů poškozené G. M. a rodiny P. ve F.-G S.15 v D.
Pro tento trestný čin byl odsouzen, při zahrnutí jednotlivých trestů z rozsudku Okresního soudu v Ch. ze dne 15. 2. 2000 a současně zrušení tímto rozsudkem uloženého úhrnného trestu odnětí svobody, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pěti měsíců.
Dne 12. 11. 2002 pod sp. zn. 4920/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německých soudů do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
V posuzovaném případě byl rozhodnutím Okresního soudu v Drážďanech uložen trest za obdobných podmínek, za jakých se v případě souběhu trestných činů ukládá dle českého právního řádu souhrnný trest. Jednalo se o celkový (úhrnný) trest jednak za trestný čin přechovávačství, pro nějž byl uznán vinným tímto rozhodnutím, jednak pak za trestný čin krádeže provedené vloupáním do bytu a pokus trestného činu krádeže vloupáním do bytu z rozsudku Okresního soudu v Chemnitzi ze dne 15. 2. 2000. Za této situace byl Nejvyšší soud povinen z hledisek uvedených v §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., zkoumat všechny činy, za které byl trest uložen a následně ve výroku rozhodnutí o zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů konstatovat všechna rozhodnutí, z jejichž spojení odsouzení (cizozemským soudem nebo soudy) sestává.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (trestné činy krádeže podle §247 tr. zák. a podílnictví podle §251 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. J. M. se dopustil relativně závažné úmyslné majetkové trestné činnosti spáchané více útoky v krátkém časovém rozmezí a způsobil jí škodu více osobám. Závažnost činu je zde zvyšována také okolností spočívající v osobě odsouzeného, podávající se z posuzovaných rozsudků německých soudů, a to, že jmenovaný byl v minulosti ve Spolkové republice Německo pro trestnou činnost stejného charakteru již opakovaně trestán. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nikoli zanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch