ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.217.2003.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. října 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky F. Š. rozsudkem Obvodového soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 2 Ds 5 Js 11998/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. 2 Ns 5 Js 11998/99, a to pro trestný čin převádění cizinců podle §92 odst. 1 č. 6, §92a odst. 1 č. 2, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 2 Ds 5 Js 11998/99, jenž ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Weiden i. d. Opf., Spolková republika Německo, ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. 2 Ns 5 Js 11998/99, nabyl právní moci dne 1. 11. 2000, byl F. Š. uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle §92 odst. 1 č. 6, §92a odst. 1 č. 2, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona.Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 5. 11. 1999 na základě předcházející domluvy jel kolem 16. 00 hodin vozidlem značky Ford Transit s českou státní poznávací značkou SOD 58 – 12, které si najal v České republice, přes hraniční přechod S. do W., a tam čekal asi do 17.00 hodin až se setmí. Potom jel k obci P. na lesní cestu v blízkosti česko – německé hranice, kde na něj mělo čekat patnáct srílanských a jeden indický státní příslušník, kteří k němu měli na základě smluveného signálu přistoupit. Ti se však zmýlili a vyrazili směrem k vozidlu Inspekce pohraniční stráže, které tam bylo rovněž odstaveno. Když to F. Š. viděl, dal se na útěk, při němž byl zadržen.
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. F. Š. se pro finanční prospěch podílel na ilegální organizované přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již nikoliv zanedbatelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík