ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.220.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 220/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. května 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky L. B., rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 251 Ls 148 Js 015146/00, a rozsudkem Okresního soudu v Chemnitz ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 11 Ds 230 Js 49096/99, a to pro trestné činy převádění cizinců ve dvou případech, převádění cizinců a nedovoleného přicestování a nedovoleného pobytu po vyhoštění podle §92a odst. 1, č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 2, 6, odst. 2 č. 1a, 1b, §58 odst. 1, §55 odst. 1, §8 odst. 2, §3 odst. 1 cizineckého zákona, §53, §52, §25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k souhrnnému trestu pro mladistvé v trvání dvou let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chemnitz, Spolková republika Německo, ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 11 Ds 230 Js 49096/99, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl L. B. uznán vinným trestným činem převádění cizinců ve dvou případech podle §92a odst. 1, č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §58 odst. 1, §55 odst. 1, §3 odst. 1 cizineckého zákona, §53, §52, §25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že společně se zvlášť stíhaným V. v noci na 8. nebo 9. 11. 1999 převedl 6 a v noci na 23. 11. 1999 7 cizích státních příslušníků přes „zelenou hranici“ v oblasti obce H. z České republiky na území Spolkové republiky Německo. V obou případech si byl vědom toho, že převáděné osoby nedisponují doklady potřenými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za první převaděčskou akci obdržel odměnu ve výši 1.000 Kč, ve druhém případě měl společně s V. obdržet za každou převedenou osobu 150 DM.
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 251 Ls 148 Js 015146/00, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl pak uznán vinným trestnými činy převádění cizinců a nedovoleného přicestování a nedovoleného pobytu po vyhoštění podle §92a odst. 1, č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 2, 6, odst. 2 č. 1a, 1b, §58 odst. 1, §55 odst. 1, §8 odst. 2, §3 odst. 1 cizineckého zákona, §52, §25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedených činů se dopustil tím, že v noci na 8. 3. 2000 přijal spolu s dalšími zvlášť stíhanými osobami v oblasti T. v České republice celkem 32 státních příslušníků Srí Lanky, které okolo 22.30 hod. převedli mimo povolený hraniční přechod přes česko-německou hranici v oblasti S. S., s tím, že dále osoby předají dalšímu převaděči k přepravě vozem do vnitrozemí. Ztratili však orientaci a schovali se v oblasti R. Dne 8. 3. 2000 okolo 12.30 hod. byly převáděné osoby zadrženy v oblasti B.-J. silami Spolkové ostrahy hranic, L. B. byl pak zadržen dne 10. 3. 2000 okolo 8.00 hod. v oblasti obce R. Jednal přitom s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřenými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo, a že nesmí cestovat do Spolkové republiky Německo, neboť byl na základě rozhodnutí o vyhoštění cizineckého úřadu města Z. ze dne 18. 12. 1999 ze Spolkové republiky Německo vyhoštěn. Za jeho podíl na převedení osob mu byla přislíbena odměna ve výši 10.000 Kč.
Pro tyto trestné činy byl odsouzen, při zahrnutí odsouzení Okresního soudu v Chemnitz ze dne 15. 12. 1999, k souhrnnému trestu pro mladistvé v trvání dvou let.
Dne 4. 12. 2002 pod sp. zn. 4997/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německými soudy do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
V posuzovaném případě byl pozdějším rozhodnutím německého soudu uložen souhrnný (celkový) trest jednak za trestný čin převádění cizinců ve dvou případech, jímž byl L. B. uznán vinným výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Chemnitz ze dne 15. 12. 1999, jednak za trestné činy převádění cizinců a nedovoleného přicestování a nedovoleného pobytu po vyhoštění, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech ze dne 21. 6. 2000. Přestože tento souhrnný trest byl uložen za obdobných podmínek, za jakých se dle českého právního řádu ukládá tzv. další trest ve smyslu §36 tr. zák. (šlo o tzv. recidivu), byl Nejvyšší soud povinen z hledisek uvedených v §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., zkoumat všechny činy, za které byl pozdějším rozhodnutím celkový trest uložen a následně ve výroku rozhodnutí o zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů konstatovat všechna rozhodnutí, z jejichž spojení odsouzení (cizozemským soudem nebo soudy) sestává.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (trestné činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. L. B. se jednak opakovaně podílel za přislíbený finanční prospěch na organizované ilegální přepravě velkého počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu a jednak sám vstoupil a zdržoval se na území jiného státu, ačkoli si byl vědom, že mu byl pobyt na území tohoto státu zakázán. Zejména v prvním případě jde o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Nadto opakovaně mařil řádný výkon rozhodnutí státního orgánu tím, že úmyslně nerespektoval rozhodnutí o zákazu pobytu. Závažnost činů je zde zvyšována také okolností spočívající v osobě odsouzeného, podávající se z předmětných rozsudků německých soudů, a to, že pozdější trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro prvně popsanou trestnou činnost shodného charakteru. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody (s ohledem na to, že mu byl uložen jako trest pro mladistvé). Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch