ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.221.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 221/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. října 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky P. H. rozsudkem Obvodového soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 7. 7. 1997, sp. zn. 5 Ds 951 Js 4580/97, ve spojení s rozhodnutím Zemského soudu Görlitz ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 5 Ns 951 Js 4580/97, a to pro trestný čin pašování cizinců podle §92a odst. 1 č. 1 a 2 německého cizineckého zákona a §25 odst. 2, §74 odst. 1 a 2 č. 1, §74b odst. 1, §69, §69a, §69b německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců a k odnětí oprávnění řídit motorová vozidla na dobu jednoho roku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 7. 7. 1997, sp. zn. 5 Ds 951 Js 4580/97, jenž nabyl právní moci dne 14. 10. 1997, ve spojení s rozhodnutím Zemského soudu Görlitz ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 5 Ns 951 Js 4580/97, byl P. H. uznán vinným trestným činem pašování cizinců podle §92a odst. 1 č. 1 a 2 německého cizineckého zákona, §25 odst. 2, §74 odst. 1a 2 č. 1 a §74b odst. 1, §69, §69a, §69b německého trestního zákona.
Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 24. 2. 1997 po předchozí domluvě fungoval se svým vozem Škoda, česká SPZ LBD 63 - 21 jako navádějící vůz pro dodávkový vůz Ford Tranzit s českou SPZ LBD 73 – 49, který převážel šestnáct cizinců z různých států, zejména arabských zemí, do B. a kteří před tímto přešli zelenou hranici z České republiky do Spolkové republiky Německo, přestože neměli požadované povolení k pobytu, resp. toleranční povolení ke vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo, čehož si byl vědom. Byli však v G. zastaveni členy spolkové ochrany hranic. Za to mu byla přislíbena finanční odměna v blíže neurčené výši, kterou měl dostat vyplacenu po návratu do České republiky. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců a k odnětí oprávnění řídit motorové vozidlo na dobu jednoho roku.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. P. H. se pro finanční prospěch podílel na ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nikoliv zanedbatelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík