ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.77.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 77/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 22. května 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení státního občana České republiky V. T., rozsudkem Obvodového soudu v Passau, Spolková republika Německo, ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 4 Ls 307 Js 18807/98 ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Passau, Spolková republika Německo, ze dne 19. 7. 1999, sp. zn. Ns 307 Js 18807/98, a to pro trestný čin krádeže podle §242 odst. 1, §243 odst. 1 č. 1 a č. 2, §25 odst. 2, §21, §46, §56 odst. 1, §69 , §69a trestního zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu v Passau, Spolková republika Německo, ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 4 Ls 307 Js 18807/98, jenž nabyl právní moci dne 30. 7. 1999 ve vztahu k obviněnému V. T. ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Passau, Spolková republika Německo ze dne 19. 7. 1999, sp. zn. Ns 307 Js 18807/98, byl V. T. uznán vinným trestným činem krádeže podle §242 odst. 1, §243 odst. 1 č. 1 a č. 2, §25 odst. 2, §21, §46, §56 odst. 1, §69, §69a trestního zákona Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že se společně s dalšími třemi obviněnými dohodl, že v noci z 15. 11. 1998 na 16. 11. 1998 provedou vloupání do budovy restaurace „P. – T.“ v P., kdy po této domluvě toto vloupání uskutečnili a odcizili z těchto prostor hostince trezor, který byl připevněn dvěma hmoždinkami na zdi, a poté ho odvezli do bytu obviněného T. v ulici V., následující den ho nechali rozříznout a obsah, který se v něm nacházel, skládající se převážně z drobných peněz ve výši minimálně 6.000 DM v německé a rakouské měně si obžalovaní rovným dílem rozdělili, aby tyto peníze každý z nich použil pro sebe. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. V. T. se dopustil trestného činu ve spolupachatelství s dalšími třemi osobami, činem způsobil poměrně vysokou škodu na cizím majetku a nelze také přehlédnout vlastní způsob provedení činu – vloupání do objektu restaurace a odcizení trezoru s penězi. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v citelné podobě. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík