ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.90.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 90/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. května 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. M., rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 220 Ds 148 Js 075292/99, a to pro trestný čin převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §3 odst. 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 220 Ds 148 Js 075292/99, jenž nabyl právní moci ve vztahu k J. M. téhož dne, byl jmenovaný uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §3 odst. 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že spolu se spoluodsouzenými D. a S., po dohodě se svými objednateli, dne 22. 12. 1999 okolo 17.30 hod. jako pěší převaděči převedli 5 afghánských státních příslušníků přes „zelenou hranici“ v prostoru hraničního kamene 3/11 z České republiky na území Spolkové republiky Německo. Osoby měli dovést k přichystanému vozidlu na lesním parkovišti u obce N., odkud je měl S. dále dopravit do L. V 17.45 hod. však byli i s převáděnými osobami zadrženi orgány Spolkové ostrahy hranic. Odsouzenému M. byla v případě úspěšné přepravy osob přislíbena odměna ve výši 200 DM. Jednal přitom s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Pro tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců.
Dne 18. 4. 2003 pod sp. zn. 4845/2001-MO-M/11 podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. J. M. se pro finanční prospěch významným způsobem podílel na organizované ilegální přepravě více cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Nebezpečnost činu je zde navíc zvyšována i okolností spočívající v osobě pachatele, podávající se z předmětného rozsudku německého soudu, a to, že se již v minulosti opakovaně dopustil ve Spolkové republice Německo trestné činnosti stejného charakteru, přičemž k posuzovanému jednání došlo toliko několik týdnů po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen zejména trest odnětí svobody v nikoli zanedbatelném trvání. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch