ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.91.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 91/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky ve veřejném zasedání konaném dne 22. května 2003 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozsudků soudů Slovenské republiky a rozhodl takto:
Podle §384a odst. 1 tr. ř. v trestní věci odsouzeného J. P., roz. M., státního občana České republiky, se návrh na uznání rozsudku Okresního soudu v Liptovském Mikuláši, Slovenská republika ze dne 28. 12. 1992, sp. zn. 5 T 139/92, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Banské Bystrici, Slovenská republika ze dne 2. 3. 1993, sp. zn. 4 To 263/93, na území České republiky z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liptovském Mikuláši, Slovenská republika ze dne 28. 12. 1992, sp. zn. 5 T 139/92, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Banské Bystrici, Slovenská republika ze dne 2. 3. 1993, sp. zn. 4 To 263/93, byl J. P., roz. M., uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Slovenské republiky. Za tento trestný čin mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců a současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liptovském Mikuláši ze dne 21. 9. 1992, sp. zn. 5 T 102/92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Banské Bystrici ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. 5 To 438/92.
Stalo se tak na základě zjištění, že odsouzený dne 31. 5. 1992 v poledne v rodinném domě E. Š. v L. H., ul. S. č. 310, okres L. M., odcizil videorekordér zn. Roastar v hodnotě 10.750,- Kčs, videokazetu nezjištěné značky v hodnotě 200,- Kčs , pánské riflové kalhoty v hodnotě 300,- Kčs a pánskou koženou bundu v hodnotě 3.800,- Kčs, vše ke škodě J. Š.
Podle vyjádření Okresního soudu v Liptovském Mikuláši ze dne 14. 3. 2003, adresovaného Ministerstvu spravedlnosti Slovenské republiky, byl odsouzenému J. P. do uloženého souhrnného trestu započítán výkon trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který vykonal v době od 2. 7. 1992 do 1. 3. 1993, ve věci sp. zn. 5 T 102/92, a zůstává mu proto ještě vykonat trest odnětí svobody v délce 12 měsíců. K výkonu tohoto trestu odnětí svobody dosud nenastoupil. V současné době se nachází na území České republiky.
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudů Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb. - dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. - dále jen „Úmluva“).
Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.
Odsouzený projevil v žádosti ze dne 20. 1. 2002, adresované Městskému státnímu zastupitelství v Praze, zájem o vykonání trestu odnětí svobody v České republice.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo již dne 17. 2. 2003 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a odst. 1 tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud však návrh vrátil dne 20. 2. 2003, pod sp. zn. 11 Tcu 24/2003 s tím, že nebyla dostatečně splněna jedna z právních podmínek postupu, stanovených v čl. 3 odst. 1 Úmluvy, ve vztahu ke konkrétní situaci v dané věci, a to zajištění souhlasu odsouzené osoby podle čl. 3 odst. 1 písm. d) ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy a čl. 31 odst. 2 Smlouvy, a dále pak, že chybějí jakékoliv informace ohledně dosavadního výkonu rozhodnutími uloženého trestu odnětí svobody ve Slovenské republice.
Dále Nejvyšší soud uvedl, že v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu (srov. §21 odst. 1 tr. zák.). Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn touto formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud podrobně rozvedl postup v takových případech. Především je nezbytné vyžádat od odsouzeného vyjádření, zda souhlasí s „předáním“ k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozhodnutími slovenských soudů do České republiky s tím, že před vyslovením souhlasu musí být poučen o právních důsledcích souhlasu a následného postupu, tzn. že v případě odepření souhlasu nebude výkon trestu odnětí svobody uloženého mu rozhodnutími slovenských soudů v České republice postupem podle Úmluvy o předávání odsouzených osob realizován. Pokud se nachází na území České republiky, v případě odepření souhlasu nemůže být výkon trestu zajištěn touto ani jinou formou mezinárodní spolupráce, tj. vydáním k výkonu trestu do Slovenské republiky. Dále pak, že výkon trestu bude prováděn podle právního řádu České republiky a pouze tento stát bude příslušný pro přijímání všech odpovídajících rozhodnutí. Přičemž text poučení má být zaznamenán do protokolu o úkonu a v uvedeném smyslu měl být instruován i soud, který bude jako dožádaný úkon provádět.
Dále pak měly být ze strany příslušných slovenských orgánů vyžádány informace ohledně délky již případně vykonaného trestu a délky trestu, kterou je třeba ještě vykonat a sdělení proč (pro jaké okolnosti relevantní zejména z hlediska případného promlčení výkonu trestu) do současnosti nedošlo k vykonání trestu.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky poté předložilo dne 22. 4. 2003 tuto věc znovu Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a odst. 1 tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenských soudů nejsou splněny.
Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle osvědčení o státním občanství České republiky, které vydal dne 29. 9. 1999 Okresní úřad v N., je J. P. státním občanem České republiky. J. P. byl přitom pravomocně odsouzen za trestný čin, který je trestný i podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.). Z uloženého dvacetiměsíčního trestu odnětí svobody mu zbývá ještě vykonat 12 měsíců.
Ve vztahu k požadavku obsaženému v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy, musí být zjištěno, zda v případě, že se odsouzený nachází na území České republiky, s tímto předáním souhlasí. Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků.
Přílohou k návrhu je protokol sepsaný s odsouzeným J. P. orgány Vězeňské služby České republiky ve V. S. p. R. ze dne 4. 3. 2003, č. j. 15079-2003-13/312, v němž se uvádí, že v příloze je zasláno poučení odsouzeného o předání k výkonu trestu odnětí svobody ze Slovenské republiky, že byla odsouzenému předána informace o zásadách Úmluvy o předávání odsouzených osob, sjednané dne 21. března 1983 ve Š., což stvrdil odsouzený svým podpisem a dále, že byl odsouzený poučen o důsledcích daného souhlasu s předáním k výkonu trestu do České republiky a výslovně uvedl, že o to, aby si mohl trest v České republice odpykat sám požádal, a souhlasí s tím, aby k výkonu trestu byl převzat do České republiky.
Z obsahu tohoto protokolu, a to ani ve spojení s dalším spisovým materiálem, nevyplývá, že bylo důsledně postupováno podle výše citovaného pokynu Nejvyššího soudu České republiky. Nelze tak učinit závěr, že odsouzený byl seznámen s tím, že v případě odepření souhlasu s předáním k výkonu trestu na území České republiky nemůže být výkon trestu uloženého slovenskými soudy zajištěn ani jinou formou, tzn. formou vydání k výkonu trestu do Slovenské republiky. Souhlas odsouzeného vyjádřený v tomto protokole nelze považovat za souhlas vyslovený za splnění podmínek čl. 3 odst. 1 písm. d) a č. 7 odst. 1 Úmluvy, neboť není zřejmé, zda byl odsouzeným dán poté, co byl náležitě a plně seznámen s důsledky svého kladného stanoviska k předání k výkonu trestu na území České republiky. Jestliže výjimečně nastane situace, že občan České republiky odsouzený cizozemským soudem se nachází na území České republiky, pak je třeba věnovat zvláštní pozornost poučení odsouzeného podle požadavků obsažených v Úmluvě.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudků Slovenské republiky v této věci na území České republiky podle §384a odst. 1 tr. ř. zamítnout, což ovšem nebrání podání návrhu nového v případě, že vytýkané nedostatky budou odstraněny.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík