ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.99.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 99/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky ve veřejném zasedání konaném dne 22. května 2003 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozsudků soudů Slovenské republiky a rozhodl takto:
Podle §384a odst. 1 tr. ř. v trestní věci odsouzeného J. R., státního občana České republiky, se návrh na uznání rozsudku Okresního soudu v Topolčanech, Slovenská republika, ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 2 T 67/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 2 To 94/00, na území České republiky
z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Topolčanech, Slovenská republika, ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 2 T 67/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 2 To 94/00, byl J. R. uznán vinným (podle níže uvedených ustanovení trestního zákona Slovenské republiky):
1. trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b),
2. trestným činem pohlavního zneužívání podle §243,
1 - 3. trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245.
Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Stalo se tak na základě zjištění, že odsouzený:
1. v přesně nezjištěném období v letních měsících roku 1987, v místním parku u železniční stanice v T. vykonal soulož se svou nezletilou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 15 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její fyzický odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo. Dále v přesně nezjištěném období od podzimních měsíců roku 1987 do 16. 3. 1990, v rodinném domě v R. č. 7 nejméně dvakrát vykonal soulož se svou nezletilou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 15 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo,
2. od 17. 3. 1990 až do 16. 3. 1993 nejdříve v rodinném domě v R. č. 7 a potom v P. na ubytovně na ul. R. J. č. 8/155 nejméně dvakrát vykonal soulož se svou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 18 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k závažnějším zraněním u ní nedošlo,
3. od 17. 3. 1993 až do 20. 1. 1994, hlavně v přesně nezjištěných podzimních měsících roku 1993 v N. D., v bytě na ul. P. s. 32/7, vykonal nejméně dvakrát soulož se svou dcerou D. R., přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když se tato pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo.
Odsouzený J. R. dosud nenastoupil výkon trestu odnětí svobody uloženého mu výše uvedenými rozhodnutími slovenských soudů. V současné době se nachází na území České republiky.
V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudů Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb. - dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. - dále jen „Úmluva“).
Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.
Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky pak také požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy, s odvoláním se na Úmluvu, o převzetí výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto již dne 1. 3. 2002 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a odst. 1 tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 11 Tcu 57/2002, tento návrh podle §384a odst. 1 tr. ř. zamítl s tím, že z předloženého spisového materiálu není zřejmé, ani jinak nevyplývá, že by odsouzený byl seznámen s okolností, že v případě odepření souhlasu s předáním nemůže být výkon trestu uloženého slovenskými soudy zajištěn ani jinou formou, tzn. formou vydání k výkonu trestu do Slovenské republiky, a mohl by se mu tak vyhnout, a nebyly tak splněny podmínky předání k výkonu trestu podle čl. 3 odst. 1 písm. d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky dne 24. 4. 2003 znovu předložilo tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a odst. 1 tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenských soudů opět nejsou splněny.
Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu na území státu, jehož je občanem, jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle osvědčení o státním občanství České republiky, které vydal dne 27. 12. 2000 Okresní úřad v L., je J. R. státním občanem České republiky. J. R. byl přitom pravomocně odsouzen za trestné činy, které jsou trestné i podle právního řádu České republiky (trestné činy znásilnění podle §241 tr. zák. a soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák.). Z uloženého pětiletého trestu odnětí svobody odsouzený dosud nic nevykonal.
Dále ve vztahu k požadavku obsaženému v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy, musí být zjištěno, zda odsouzený J. R. v případě, kdy se nachází na území České republiky, s tímto předáním souhlasí. Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků tak, jak je zdůrazněno již v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 11 Tcu 57/2002. Jestliže odsouzený se ve výjimečných případech již nachází na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, pak za těchto okolností z jeho prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu musí být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace.
Konkrétně jde v posuzované věci o to, že podle právního řádu České republiky nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu (srov. §21 odst. 1 tr. zák.). Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného J. R. s předáním výkonu trestu uloženého mu slovenskými soudy na území České republiky, nejenže nemůže být tento trest na území České republiky vykonán, ale jeho výkon nelze zajistit ani na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. tr.).
Navrhovatelem opatřený protokol o výslechu odsouzeného J. R., který byl sepsán Okresním soudem v Litoměřicích dne 27. března 2003 pod sp. zn. Td 36/2002, nevyhovuje zcela požadavkům Úmluvy na řádné poučení odsouzeného. Z obsahu protokolu vyplývá, že „ po seznámení s podmínkami článku 3, odst. 1 písm. e) a článku 7, odst. 1 Úmluvy mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci….. a Úmluvy o předávání odsouzených osob odsouzený uvádí : „beru toto poučení na vědomí, předkládám soudu doklad o osvědčení o státním občanství ČR……. Já bych chtěl uvést, že zde mám manželku a dvě děti, nesouhlasím s předáním k výkonu mého trestu do Slovenské republiky z uvedených rodinných důvodů, jak jsem již uvedl, beru na vědomí tu skutečnost, že nebudu moci býti ani vydán k výkonu trestu do Slovenské republiky, neboť jsem českým občanem. Beru na vědomí tu skutečnost, že pokud budu předán k výkonu trestu na území České republiky, kde má být trest vykonán s tímto předáním souhlasím. Jsem si vědom právních důsledků z předání k výkonu trestu na území České republiky, neboť zde mám manželku a dvě děti. Za těchto okolností souhlasím s tím, aby výkon trestu byl vykonán na území ČR, resp. v České republice, neboť jsem občanem této republiky. Samozřejmě z hlediska mých osobních poměrů je pro mě nejvýhodnější se vyhnout tomuto trestu, tzn. že využiji práva, jak jsem již uvedl odepřít souhlas s předáním a jsem si vědom toho, že nemohu být vydán k výkonu trestu do Slovenské republiky……“.
Z textu tohoto protokolu vyplývá, že odsouzený byl v zásadě správně poučen ve smyslu příslušných ustanovení Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci a Úmluvy o předávání odsouzených osob (pominou-li se nepřesnosti v označení a v citaci těchto mezinárodních smluv), a to i ohledně případných právních důsledků odepření jeho souhlasu s předáním výkonu trestu na území České republiky. V tomto směru byl nedostatek vytýkaný předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu odstraněn.
Jestliže však odsouzený v počáteční fázi svého výslechu nepochybně projevil souhlas s předáním výkonu trestu uloženého mu soudy Slovenské republiky na území České republiky, pak ovšem v jeho závěru tento souhlas současně též výrazně zpochybnil, resp. jeho vyjádření je přinejmenším nejasné. Jeho „souhlas“ tak důvodně vzbuzuje pochybnosti, zda jej odsouzený skutečně učinil s plnou znalostí všech právních důsledků na základě poskytnutého poučení, jemuž v dostatečné míře porozuměl. Odsouzený totiž uvedl „…, tzn. využiji práva … odepřít souhlas s předáním …“. Není zřejmé, co vlastně tím odsouzený měl na mysli, kdy a jakého práva hodlá ve skutečnosti využít.
Za těchto okolností nelze v posuzované věci učinit jednoznačný závěr, že odsouzený vyslovil souhlas s předáním výkonu trestu na území České republiky ve smyslu naplnění podmínek č. 3 odst. 1 písm. d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Znovu je třeba připomenout, že v posuzované věci jde o vcelku výjimečnou situaci právní pomoci spočívající v předání odsouzeného k výkonu trestu, kdy český státní občan odsouzený soudem Slovenské republiky se již nachází na území České republiky. Jestliže je vyžadován jeho souhlas s vykonáním uloženého trestu v České republice, pak musí být poučen o tom, že jednak jako český státní občan nemůže být vydán k výkonu trestu do ciziny (tj. do Slovenské republiky), a jednak, že v případě odepření souhlasu nemůže být tento trest vykonán ani na území České republiky. V této souvislosti je nutno odsouzenému ovšem připomenout, že souhlasem s výkonem trestu na území České republiky si v tomto směru uspořádá své vztahy vůči Slovenské republice. V opačném případě se kdykoliv do budoucna vystavuje nebezpečí, že v případě jeho pobytu mimo území České republiky (tj. kdekoliv v cizině) mohou být realizována opatření příslušných orgánů Slovenské republiky k zajištění výkonu předmětného trestu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudků Slovenské republiky na území České republiky podle §384a odst. 1 tr. ř. opět zamítnout s tím, že po odstranění vytýkaných nedostatků nic nebrání podání nového návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2003
Předseda senátu :
JUDr. Antonín Draštík