ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.1042.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1042/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2003 o dovolání, podaném obviněnými P. B. a J. B., roz. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, sp. zn. 61 To 189/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 18/2002, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného P. B. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Dovolání obviněné J. B., roz. N., se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 33 T 18/2002, byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byli oba obvinění podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu podle §59 odst. 1 tr. zák. v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění povinni rukou společnou a nerozdílnou zaplatit na náhradě škody poškozené B. V., bytem P., S. 21, částku 700.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění takto kvalifikované trestné činnosti dopustili tím, že po vzájemné dohodě nejprve obviněná B. dne 14. července 1994 ohlásila ztrátu občanského průkazu s tím, že se vydávala za R. B., nyní T., poté se oba dostavili k notářce JUDr. N. v P., kde podepsali dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v SBD P. v úmyslu převést byt v P., M. 3232, na zájemkyni A. N. a to bez souhlasu bývalé manželky obviněného R. B., nyní T., když pro ověření totožnosti obviněná použila potvrzení o ztrátě občanského průkazu, předmětný byt byl prostřednictvím firmy B. 1877, se sídlem v P., dne 19. července 1994 převeden na A. N., částku 700.000,- Kč za ni zaplatila B. V. a A. N. sama zaplatila celkovou částku 339.000,- Kč. Tímto svým jednáním způsobili poškozené A. N. škodu v celkové výši 339.000,- Kč, poškozené B. V. škodu ve výši 700.000,- Kč a poškozené R. B., nyní T., znemožnili užívání bytu, který byl bez jejího souhlasu převeden na jinou osobu.
Do rozhodnutí nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání, v němž namítali, že obvodní soud sice správně zjistil skutkový stav, ale důkazy, které byly provedeny, nesprávně hodnotil a tím také dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Podle jejich názoru trestný čin podvodu nebyl spáchán, neboť nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2003, sp. zn. 61 To 189/2003, podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, sp. zn. 61 To 189/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. listopadu 2002, podali obvinění prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání. Odkázali přitom na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedli, že v dané věci se o trestný čin podvodu vůbec nejedná, neboť trestného činu podvodu se může dopustit ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že jej uvede v omyl a použije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Dovolatelé dále argumentují tím, že z hlediska především hmotně právních ustanovení občanského zákoníku předmětný družstevní byt byl ve společném nájmu manželů, k tomuto měli společná členská práva a jestliže některý z manželů tato práva si přivlastní nad míru stanovenou v ustanovení §145 obč. zák., nikdy nemůže v žádném případě způsobit škodu na cizím majetku, když jak věc tak i práva, která jsou součástí tehdy platného bezpodílového spoluvlastnictví manželů, bude výlučně užívat nebo bude s nimi výlučně disponovat, zejména když se druhý z manželů nedovolal neplatnosti takto vzniklého právního úkonu. Pokud jde o účast obviněné J. B. na protiprávním jednání, namítá se v dovolání nedostatek důkazů, které by ji z takové spoluúčasti usvědčovaly. Dovolatelé dále poukázali na skutečnost, že trestní řízení proti nim bylo zahájeno v roce 1994 a celé řízení skončilo teprve v roce 2003, čili v době nepřiměřeně dlouhé vzhledem k povaze věci.
V petitu dovolání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby předmětné trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů dle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., případně aby byli obvinění obžaloby zproštěni.
K obsahu podaného dovolání obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje v něm, že dovolatelé shodně jako v rámci své dosavadní obhajoby a též v řádném opravném prostředku jeví snahu vykládat celou záležitost jako problém práva občanského, byť již upustili od argumentace právem každého z manželů samostatně zařizovat běžné záležitosti, dotýkající se jejich společných práv a povinností. Státní zástupce poznamenává, že namítaná platnost převodu práv k předmětnému bytu z hlediska práva občanského je v otázce trestní odpovědnosti irelevantní - trestní stíhání neřeší vlastnická, resp. uživatelská práva k dotyčnému bytu, nýbrž podvodné jednání obviněných, kteří při všech úkonech směřujících k převodu práv k bytu předstírali, že obviněná J. B., tehdejší přítelkyně obviněného P. B., je jeho tehdejší manželkou R. B. Tímto způsobem vylákali na poškozených plnění z podvodně uzavřené smlouvy v částce celkem 1.039.000,- Kč. Z tohoto hlediska považuje státní zástupce podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o výhrady dovolatelů vůči nedostatečnému důkaznímu základu pro rozhodnutí o vině J. B., tento argument podle státního zástupce nenaplňuje deklarovaný důvod dovolání a nelze jej podřadit ani pod jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Totéž platí podle státního zástupce i o tvrzeném porušení práv obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů a z toho plynoucí požadavek na zastavení trestního stíhání – v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 427/2002, ze dne 4. září 2002, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání obviněných. Státní zástupce dále vyslovuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř odmítl a souhlasí s tím, aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, neboť napadá pravomocné usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání obou obviněných proti rozsudku, jímž byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest, dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnými osobami /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, tak jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily, nebo, že je třeba provést důkazy další.
Veden touto, v konstantní judikatuře již stvrzenou interpretací dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., omezil se proto Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnili-li obvinění svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu, akceptovaných soudem odvolacím, znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Dle uvedeného ustanovení tr. zákona se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Argumentace obsažená v dovolání přitom brojí proti naplnění formální stránky předmětného trestného činu, když překročení rozsahu práv jednoho z bývalých manželů při uzavření dohody o převodu členských práv k družstevnímu bytu dle dovolatele zakládá toliko občanskoprávní a nikoli trestněprávní odpovědnost.
Nad rámec odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů I. a II. stupně Nejvyšší soud v reakci na uvedená tvrzení dovolatele upozorňuje na odlišnost smyslu a účelu a na nezaměnitelnost předpokladů občanskoprávní a trestněprávní odpovědnosti, jakož i na skutečnost, že v posuzované věci obvinění svým jednáním uvedli poškozené v omyl, že uzavírají dohodu o převodu členských práv k družstevnímu bytu s oprávněnými bývalými manželi P. B. a R. B. (viz spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 18/2002, č. l. 38 - 39), ačkoli tak ve skutečnosti učinili s obviněnými, jež předmětný právní úkon nebyli oprávněni uzavřít, přičemž tímto jednáním způsobili na cizím majetku značnou škodu.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění formální stránky trestného činu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestního zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v činu obviněných správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o námitky dovolatelů vůči nedostatečnosti skutkových zjištění o vině obviněné J. B. a pokud jde o nepřiměřenou délku řízení, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že jde o uplatnění jiných než zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud pro uvedené dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněného P. B., jde o dovolání zjevně neopodstatněné a J. B. dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákone, pročež je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman