ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.1075.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1075/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 95/2003-561, ze dne 5. 6. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 86/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 2 T 86/2000-532, ze dne 19. 9. 2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 95/2003-561, ze dne 5. 6. 2003, uznán vinným dvěma trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že
1. jako majitel společnosti B.V.E. se sídlem v Belgii, B., R. d. S. 12, objednal dne 22. 12. 1994 u ČSAD K. a. s. přepravu skla z B.u do H. na den 24. 12. 1994, kdy po naložení nákladu skla v hodnotě 1.818.965,- Kč v B. na vozidlo ČSAD K. a.s. řidiče R. S. uvedl na mezinárodní nákladový list CMR evidenční číslo CS 13… jako příjemce zboží firmu K. K. K., Ukrajina, a zboží bylo přepravováno v celním režimu tranzit, přičemž přepravované zboží řádně nevyclil, vyjmul z celního režimu tranzit, když bylo zboží vyloženo v H., a zkrátil tak clo a daň z přidané hodnoty o částku celkem 692.713,- Kč,
2. jako podnikající fyzická osoba v oblasti obchodní činnosti pod názvem V. B.-V. se sídlem v H., D. 1381, v období od 16. 1. 1995 do 16. 10. 1995 vyvezl v celkem pěti případech do Belgie osobní motorová vozidla Peugeot 405, SPZ KMD 83-29, Renault 19, SPZ KMD 63-27, Škoda Favorit, SPZ KMD 70-41, Peugeot 405, SPZ KMD 68-71, a Renault 19, SPZ KMD 77-32, za účelem provedení opravy, tato opravená vozidla poté nepředložil k celnímu projednání, přestože toto zboží podléhá tzv. pasivnímu zušlechťovacímu styku ve smyslu §197 celního zákona č. 13/1993 Sb., za zdaňovací období roku 1995 nepodal v řádném termínu daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, přiznání podal až dne 4. 10. 1996 na výzvu F. ú. v H., ve kterém uvedl nesprávné údaje a přiznal daňovou povinnost ve výši 0,- Kč a tak zkrátil za zdaňovací období roku 1995 daň z příjmu fyzických osob ve výši 301.360,- Kč a clo a daň z přidané hodnoty ve výši 347.319,- Kč.
Za to byl obviněný V. B. rozsudkem soudu prvního stupně podle §148 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 a 2 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad ním. Společně s ním byl stejným rozsudkem odsouzen R. S., a to za to, že jako celní deklarant a řidič kamionu ČSAD K. a. s. zajišťující přepravu zboží podle objednávky firmy B.V.E. B. nesplnil povinnosti vyplývající z deklarovaného režimu tranzitu, přepravované zboží nedodal do celnice určení a bez řádného vyclení jej složil dne 27. 12. 1994 v H. Toto jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a byl mu za něj uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
Tento rozsudek byl napaden odvoláními V. B. i R. S. Obě tato odvolání však byla citovaným usnesením Krajského soudu v Brně postupem podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Opis tohoto usnesení byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 27. 6. 2003, obhájci obviněného V. B. dne 2. 7. 2003 a obviněnému dne 15. 7. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný V. B. dne 2. 9. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení prvního z žalovaných skutků, když jej shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky určitého trestného činu. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho učinily nesprávná a v některých směrech neúplná skutková zjištění. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že popis daného skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně dostatečně jednoznačně nespecifikuje, jakým způsobem měl vyjmout z celního režimu tranzit přepravované zboží a vůbec nevyjadřuje v čem měl spočívat jeho úmysl zkrátit clo. Současně zdůrazňuje, že k subjektivní stránce jeho jednání nebylo provedeno žádné dokazování a při hodnocení jeho podílu na samotné přepravě daného zboží byla soudy obou stupňů zcela pominuta role řidiče vozidla, které jej přepravovalo, R. S. Byl to totiž právě tento řidič, kdo vystupoval jako deklarant jednající svým vlastním jménem ve svůj vlastní prospěch, kdo podepsal tranzitní celní prohlášení, v němž se zavázal předložit zboží ke kontrole celnímu úřadu určení v B. a dopravit jej do místa určení na Ukrajině, kdo tuto povinnost nesplnil a kdo byl vyzván k úhradě celního dluhu. To podle názoru obviněného svědčí o tom, že právě tento řidič – a pouze on - byl odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu přepravovaného zboží. Pokud mu přes to všechno soudy obou stupňů kladou za vinu, že toto zboží vyjmul z tohoto režimu, vyslovuje obviněný přesvědčení, že tak učinily, aniž by tuto skutečnost měly náležitě podloženou provedenými důkazy. V této souvislosti sice připouští, že na mezinárodním nákladním listu je u příjemce uvedeno „H. 27. 12. 1994“ a připojeno razítko „B.V.E.“, tedy razítko jeho firmy, z toho však podle jeho názoru není možné bez dalšího dovodit, jak to učinily soudy obou stupňů, že skutečně převzal nebo nechal v H. vyložit přepravované zboží. V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že neměl v úmyslu spáchat to, co je mu kladeno za vinu, a že se ničeho takového nedopustil. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ve výroku o vině pod bodem 1 i celý výrok o trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného V. B. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který předně připomněl, že dovolací námitky obviněného tvořily podstatu jeho obhajoby v průběhu celého trestního řízení a uplatnil je též ve svém odvolání, z jehož podnětu se jimi velice důkladně zabýval soud druhého stupně. Pokud jde o jeho výhrady vůči závěru soudu prvního stupně o tom, že naplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, zdůraznil státní zástupce, že se ve své podstatě nejedná o námitky hmotně právní povahy, ale o námitky proti skutkovým zjištěním. Ta však učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a nemohou být napadána dovoláním, nýbrž případně jinými mimořádnými opravnými prostředky. Participace obviněného na protiprávním dovozu zboží z Belgie do České republiky, kterou poté neopustilo, ačkoliv bylo deklarováno v tranzitním režimu s cílovým určením na Ukrajině, byla podle jeho názoru dostatečně prokázána, takže není důvod jakkoliv pochybovat o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Za zcela nepodložené označil státní zástupce i námitky obviněného proti způsobu dokazování jeho úmyslu spáchat stíhaný trestný čin a jím namítanou absenci vyjádření subjektivní stránky jeho jednání ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Navíc poukázal na to, že petit jeho dovolání je zcela zmatečný v tom, že se v něm navrhuje zrušení některých výroků usnesení soudu druhého stupně, které toto usnesení vůbec neobsahuje. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině i o trestu rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Kroměříži dne 2. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Pokud jde o podmínku splnění obsahových náležitostí podaného dovolání, Nejvyšší soud má ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní za to, že v něm obsažený návrh na rozhodnutí dovolacího soudu není zcela vyčerpávající, v některých směrech je zavádějící a nepřesný a plně neodpovídá požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám tohoto dovolání, jež ve svých důsledcích vedly k jeho odmítnutí bez jeho věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se dále Nejvyšší soud na posouzení otázky, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v uvedeném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Obviněný V. B. ve svém dovolání označuje za uplatněný dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se v souvislosti s přepravou skla dne 24. 12. 1994 z B. do H. nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, neboť neměl žádný podíl na uvedení přepravovaného skla do celního režimu tranzit ani na jeho vyjmutí z tohoto režimu. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným tímto trestným činem, nýbrž v této části zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, a to zejména pokud jde o okolnosti, za nichž bylo předmětné sklo přepravováno z Belgie a složeno na území České republiky. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný V. B., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný V. B. ve svém dovolání namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, pak jím nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Z uvedené právní konstrukce zároveň vyplývá, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto zjištěnému skutkovému stavu – popsanému rámcově ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedenému podrobněji v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů - pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení daného skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného zkrátit clo a daň z přidané hodnoty. Nemohou tedy obstát námitky obviněného proti takto použité právní kvalifikaci, ať už zpochybňují naplnění objektivní stránky a formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu nebo naplnění jeho subjektivní stránky.
V tomto kontextu lze připustit, že popis daného skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kroměříži není úplně přesný pokud jde o vymezení okolností, za nichž došlo k vyjmutí přepravovaného zboží z režimu tranzitu, ale v tomto případě jde jen o procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (§120 odst. 3 trestního řádu), nikoli o nesprávné právní posouzení skutku, protože příslušná skutková zjištění jsou detailněji specifikována v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i v usnesení odvolacího soudu a tím pokrývají všechny zákonné znaky použité právní kvalifikace, včetně úmyslného zavinění obviněného V. B. ve vztahu k fingování tranzitu předmětného zboží přes území České republiky na Ukrajinu a ve vztahu k s tím spojenému zkrácení cla a daně z přidané hodnoty. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil (a odvolací soud se s tímto jeho zjištěním plně ztotožnil), že obviněný objednal jménem společnosti B.V.E. přepravu skla z B. do H., po naložení přepravovaného skla však uvedl na mezinárodní nákladový list jako příjemce zboží ukrajinskou firmu K. K. K. a ačkoliv zboží bylo z toho důvodu přepravováno přes území České republiky v celním režimu tranzit, vyjmul jej z tohoto režimu a tím zkrátil clo a daň z přidané hodnoty o celkem částku 692.713,- Kč. Všechny tyto rozhodné skutkové okolnosti jsou výslovně vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jediné, co v tomto výroku není jednoznačně specifikováno, je to, jakým způsobem dané zboží „vyjmul z celního režimu tranzit“. Obecný závěr o tom, že „zboží bylo vyloženo v H.“ však soud prvního stupně konkretizuje v odůvodnění svého rozsudku tím, že jej tam nechal vyložit obviněný. Tento skutkový závěr činí soud na základě výpovědi řidiče R. S. a obsahu objednávky přepravy daného zboží a mezinárodního nákladního listu vystaveného na jeho přepravu, konkrétněji řečeno vychází z toho, že obviněný objednal jeho přepravu pouze do H., kde podnikal jako fyzická osoba, že v kolonce pro příjemce mezinárodního nákladního listu je otištěno razítko „B.V.E.“, tedy razítko jeho belgické firmy, a za místo vyložení nákladu je v ní označen „H. 27. 12. 1994“, že podle výpovědi řidiče R. S., jenž se řídil jeho pokyny, byl přímo přítomen při jeho převzetí v H. a že padělal razítka celního úřadu v B. K zkrácení cla a daně z přidané hodnoty pak došlo právě v důsledku toho, že byl fingován pouhý tranzit uvedeného zboží přes území České republiky, zatímco ve skutečnosti byla Česká republika cílovou zemí jeho přepravy – zboží tedy bylo do České republiky dovezeno a jako takové také mělo být procleno a zdaněno, což se nestalo, a to v příčinné souvislosti s uvedeným jednáním obviněného. Pokud ten ve svém odvolání argumentuje tím, že předmětné zboží převážel a na hranici jej nechal zanést do režimu tranzitu řidič R. S., nezbývá než konstatovat, že za toto jednání byl také citovanými rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně odsouzen, to však nikterak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného V. B. za jeho vlastní podíl na realizaci celé operace, v jejímž důsledku došlo k zkrácení cla a daně z přidané hodnoty v uvedeném rozsahu. Svou povahou bylo jeho jednání výrazně nebezpečnější než jednání R. S., což soud prvního stupně náležitě vyjádřil též při úvaze o trestu. Konečně obstát nemohou ani tvrzení obviněného o absenci důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k subjektivní stránce stíhaného jednání. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedená zjištění - „objednal přepravu“, „uvedl na mezinárodní nákladový list SMR“ a „zboží řádně nevyclil a vyjmul jej z celního režimu tranzit“ - vyjadřující podstatu trestného jednání obviněného, zřetelně vypovídají o jeho úmyslné povaze. Samotné námitky obviněného proti rozsahu dokazování ve vztahu k těmto skutkovým okolnostem jsou ryze procesní povahy a z výše rozvedených důvodů nemohou být předmětem přezkumu dovolacího soudu.
Celkově vzato lze tedy shrnout, že zmíněnými dovolacími námitkami obviněného V. B. ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, proti hodnocení důkazů a proti úplnosti celého dokazování. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný V. B. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 4. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář