ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.1109.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1109/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovoláních, které podali obvinění V. D. a F. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 46/2003-122 ze dne 19. 2. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 308/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění V. D. a F. M. byli rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 2 T 308/2002-107 ze dne 4. 12. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 46/2003-122 ze dne 19. 2. 2003 uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 trestního zákona, který spáchali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustili tím, že dne 21. října 2001 kolem 03.40 hodin v úseku 29 dálnice D1 ve směru jízdy z B. na P., v prostoru benzínové čerpací stanice A., zajišťovali automobilem tov. zn. Fiat Talento, spz JE 19-34, transport skupiny osmi mužů, indických státních příslušníků, kteří při sobě neměli žádné cestovní ani osobní doklady, kterým tak umožnili nelegální překročení státní hranice České republiky. Za toto jednání byli oba obvinění rozsudkem soudu prvního stupně odsouzeni podle §171a odst. 1 trestního zákona za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona každý k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle §53 odst. 4 trestního zákona současně soud prvního stupně umožnil obviněným splatit tento peněžitý trest v měsíčních splátkách po 7.500,- Kč a postupem podle §54 odst. 3 trestního zákona stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Tento rozsudek napadli obvinění odvoláními ke Krajskému soudu v Praze, který je svým usnesením č. j. 9 To 46/2003-122 ze dne 19. 2. 2003 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná. Opis tohoto usnesení byl obhájci obviněných a příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 16. 5. 2003, obviněnému F. M. dne 10. 6. 2003 a obviněnému V. D. dne 24. 6. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podali obvinění V. D. a F. M. dne 27. 6. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání. Obě podaná dovolání jsou z hlediska svého obsahu identická. Za důvod jejich podaní v nich oba obvinění označují skutečnost, že napadené usnesení i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutku kladeného jim za vinu se nedopustili. V dovoláních shodně argumentují tím, že závěry soudů obou stupňů o spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 trestního zákona nejsou nijak podloženy provedenými důkazy. V tomto kontextu namítají předně to, že žádným důkazem nebyla prokázána skutečnost, že by cizí státní příslušníci, kteří se vyskytovali v blízkosti jejich auta, byli jimi také přepravováni, ať už po území České republiky nebo přes její hranice. Stejně tak podle jejich názoru žádný z provedených důkazů neumožňuje učinit závěr, že pro ně organizovali překročení státní hranice nebo jim toto nějak umožnili. Soudem prvního stupně vyslechnuté svědky pak oba obvinění označují za nevěrohodné, neboť měnili své výpovědi a navíc se v líčení některých rozhodných skutkových okolností rozcházeli. V této souvislosti vytýkají soudům prvního i druhého stupně to, že náležitě nezhodnotily rozpory v jejich výpovědích a že se blíže nezabývaly rolí taxikářů S. L. a J. Š., kteří prokazatelně zajišťovali převoz cizinců do P. a přitom nebyli trestně stíháni, ale vypovídali proti nim v pozici svědků. Celkově vzato tedy považují za zásadní pochybení soudů prvního i druhého stupně to, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, některé pro posouzení věci významné důkazy neprovedly a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. V závěru svých dovolání obvinění opětovně zdůrazňují, že se nedopustili toho, co je jim kladeno za vinu, a s ohledem na to navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podaným dovoláním obviněných V. D. a F. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který předně poukazuje na to, že obě textově zcela shodná dovolání neobsahují odkaz na žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §256b trestního řádu a rovněž uplatněné námitky s žádným z dovolacích důvodů nekorespondují. Dovolatelé totiž v podstatě namítají toliko vadné hodnocení provedených důkazů a napadají soudem učiněná skutková zjištění, která však dovoláním napadat nelze. Z těchto důvodů tedy státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu, neboť nesplňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c trestního řádu nejprve zkoumal, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu a shledal, že obě dovolání jsou ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu přípustná, protože dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu.
Samotní obvinění jsou pak podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání. Mohou jej však podat pouze prostřednictvím obhájce, což se také stalo. Dovolání totiž jejich jménem podal JUDr. L. P., a to u Okresního soudu v Benešově dne 27. 6. 2003, to je v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Z podaných dovolání Nejvyšší soud zjistil, že v nich ani jeden z obviněných výslovně necitoval žádné z těchto ustanovení. Tato okolnost je nepochybně v rozporu s §265f odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení totiž upravuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání s tím, že v něm musí být vedle obecných náležitostí podání (§59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá, a čeho se dovolatel domáhá, včetně již zmíněného konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s citací zákonného ustanovení vymezujícího uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu]. Dovolatel je tedy povinen uvést ve svém dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, a to v zásadě jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. Jak již bylo řečeno, v posuzovaném případě obvinění tuto povinnost nesplnili. Slovně je však v obou případech zcela jednoznačně formulován dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jelikož nejde o úplnou absenci dovolacího důvodu a s přihlédnutím k dalším vadám podaných dovolání, jež ve svých důsledcích vedly k jejich odmítnutí bez jejich věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatelů za nezbytnou a vyšel z toho, že obvinění V. D. a F. M. opírají svá dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podstatou námitek obviněných je tvrzení, že se nedopustili žádného trestného činu, tedy ani trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 trestního zákona, neboť nikoho přes státní hranici neoprávněně nepřeváděli, žádný takový převod neorganizovali a nevytvářeli pro něj ani podmínky, a to ani převozem zahraničních běženců přes území České republiky. Z toho pak obvinění dovozují, že neměli být uznáni vinnými tímto trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěni obžaloby. Tento názor obviněných je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obvinění ho dovozují z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí slyšených svědků a vypovídací hodnoty jejich svědectví. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obvinění shledávají primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozují nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Benešově, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnili obvinění V. D. a F. M., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obvinění V. D. a F. M. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali jen (a výlučně) z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obvinění neuplatnili.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných V. D. a F. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 trestního zákona, a to jak pokud jde o úmysl obviněných zajistit vozidlem značky Fiat Talento transport osmi indických státních příslušníků bez cestovních a osobních dokladů přes území České republiky a umožnit jim nelegální překročení státní hranice, tak i co se týče jejich podílu na této operaci.
Zmíněnými dovolacími námitkami obviněných V. D. a F. M. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jimi uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obvinění totiž v podstatě nezpochybňují právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. S poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se proto nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nedostatky ve skutkových zjištěních lze řešit jinými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) nebo obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv. Vzhledem k tomu, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání oprávněn vytvářet nebo zásadně měnit skutková zjištění. Právě proto se musí při aplikaci §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu omezit výlučně na hmotně právní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm g) trestního řádu, je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění – mezery nebo vady ve skutkových zjištěních totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru, nýbrž nesprávné aplikace procesních norem, které nemohou být – jak již bylo řečeno - předmětem přezkumu Nejvyšším soudem z podnětu dovolání podaného s odkazem na důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tak je tomu proto, že trestní řád vymezuje tento dovolací důvod jako hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen v zásadě vycházet ze soudy učiněných skutkových zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. V posuzované trestní věci však obvinění brojili jen proti tomu, jak byl soudy prvního a druhého stupně zjištěn skutkový stav a jak byly v rámci zjišťování skutkového stavu hodnoceny důkazy. Jejich námitky se soustředily pouze proti správnosti zjištění, že se dopustili skutku, jenž byl kvalifikován jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 trestního zákona.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obvinění V. D. a F. M. i přes slovně tvrzený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podali svá dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jejich dovolání odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář