ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.1214.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1214/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovolání, které podala obviněná M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze čj. 9 To 512/2002-576 ze dne 16. 1. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 22/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. H. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 1 T 22/2002-535 ze dne 23. 10. 2002 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze čj. 9 To 512/2002-576 ze dne 16. 1. 2003 uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustila tím, že spolu s obviněnými K. P. a P. B. v době od 20. 11. 2001 do 11.50 hodin dne 21. 11. 2001 v chatě rodičů P. B. v P. Ú. č. 107 vyráběli na laboratorním zařízení patřícím K. P. pervitin obsahující psychotropní látku metamfetamin uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a na místě činu byli zadrženi orgány Policie ČR. Za to byla obviněná M. H. rozsudkem soudu prvního stupně podle §187 odst. 1 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo postupem podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněné M. H. i odvolání obviněného P. B. proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Opis tohoto usnesení byl obhájkyni obviněné M. H. doručen dne 4. 3. 2003, příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 3. 2003 a obviněné uložením na poště dne 14. 3. 2003.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná M. H. dne 28. 4. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřela o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy činnými ve věci dříve spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jí shledaly vinnou a odsoudily jí, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se podílela na spáchání stíhaného skutku. Zásadní pochybení soudů prvního a druhého stupně spatřuje obviněná v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění. V tomto kontextu obviněná poukazuje na to, že oba soudy opřely závěr o její vině výlučně o obsah protokolu o její výpovědi z přípravného řízení, který považovaly za její doznání, ačkoliv již v hlavním líčení vyloučila, že by řekla to, co je v něm zaprotokolováno, tedy že od 19. 11. 2001 až do dne zadržení \"společně s P. B. a K. P. vařili perník\". Stejně tak již před soudem prvního stupně vysvětlila, že tento protokol podepsala pouze nedopatřením, aniž by jej celý četla. Soudy prvního i druhého stupně se však podle jejího názoru jí uplatněnými námitkami směřujícími proti použití tohoto protokolu důkladně nezabývaly a zcela nesprávně vyhodnotily i ostatní provedené důkazy. V tomto jejich postupu spatřuje obviněná porušení ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, neboť ani její případné doznání je nezbavovalo povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu a posoudit otázku její viny v konfrontaci s ostatními provedenými důkazy. To se však v posuzované trestní věci podle jejího názoru nestalo. Soudy prvního i druhého stupně totiž zpochybnily výpovědi spoluobviněných P. B. a K. P., kteří uvedli, že se na výrobě pervitinu nezúčastnila, pouhým odkazem na jiné rozpory v jejich tvrzeních týkajících se vesměs zcela marginálních záležitostí, například dopravy na místo činu, a žádné jiné podstatné důkazy neopatřily. V této souvislosti vyslovuje obviněná přesvědčení, že za dané situace nelze z provedených důkazů dovodit, že se na stíhané výrobě psychotropní látky pervitin podílela, že se dopustila nějakého jednání směřujícího k její výrobě a že měla v úmyslu tak učinit, tedy ani to, že ve spolupachatelství s P. B. a K. P. naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona. Za pochybení odvolacího soudu zároveň označuje to, že mechanicky a bez hlubšího posouzení podstatných souvislostí daného případu převzal argumentaci použitou soudem prvního stupně a zamítl její odvolání. V závěru svého dovolání obviněná opětovně zdůrazňuje, že se nedopustila toho, co je jí kladeno za vinu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a aby sám rozhodl o jejím zproštění obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné M. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který předně poukazuje na to, že dovolání je obhájkyní obviněné sepsáno v první osobě a současně podepsáno \"v plné moci obviněné\". Podle státního zástupce z toho vyplývá pochybnost, zda bylo dovolání podáno obviněnou, která byla oprávněna jej podat (byť tak mohla učinit pouze prostřednictvím své obhájkyně), nebo přímo její obhájkyní, která to sama o sobě nebyla oprávněna učinit (§265d trestního řádu). Pokud jde o obsah dovolání, státní zástupce je toho názoru, že dovolatelka uplatňuje výlučně námitky procesní povahy zpochybňující skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně ohledně jejího spolupachatelského podílu na stíhaném činu a míru podloženosti skutkových závěrů učiněných těmito soudy provedenými důkazy. Takto uplatněné námitky však nemohou být předmětem dovolacího řízení, v jehož rámci je dovolací soud povinen vycházet ze skutkového stavu stabilizovaného v předchozím řízení. To platí i ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jehož uplatnění dovolatelka deklarovala, neboť ani jeho účel nepokrývají dovolací námitky skutkové povahy. Nadto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství připomíná, že soudy obou stupňů se hodnocením objektivní i subjektivní stránky stíhaného činu velmi podrobně zabývaly a všechny rozhodné okolnosti náležitě vyjádřily také ve svých rozhodnutích. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněné M. H. i jí uložený trest [§265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu, byť je nevhodně formulováno tak, jako by ho podávala obhájkyně sama, která ovšem právo podat dovolání nemá. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 28. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). Obviněná M. H. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněné je tvrzení, že se nedopustila žádného trestného činu, tedy ani trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona, neboť sice v inkriminovanou dobu byla na místě činu, ale nijak se nepodílela na výrobě žádné psychotropní látky ani to neměla v úmyslu. Z toho pak obviněná dovozuje, že neměla být uznána vinnou tímto trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěna obžaloby. Tento názor obviněné je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněná ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně ze skutkového stavu, jenž se výrazně odlišuje od skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, a to zejména pokud jde o hodnocení jejích vlastních výpovědí, výsledků domovní prohlídky provedené v chatě rodičů P. B., obsahu při té příležitosti pořízeného videozáznamu a závěrů odborného zkoumání z oboru chemie. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněná shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnila obviněná M. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněná M. H. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněná neuplatnila.
Z výše rozvedených důvodů je při posuzování oprávněnosti tvrzení každého dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné M. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Je sice faktem, že samotný popis tohoto jednání obviněné (stejně jako jejích dvou spoluobviněných) ve výroku o vině tohoto rozsudku je poměrně kusý a do značné míry se omezuje na citaci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1 trestního zákona, jeho odůvodnění a odůvodnění usnesení odvolacího soudu však dále rozvádí tento skutkový děj o okolnosti, které jej blíže charakterizují. Celkově vzato je pak z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zřejmé, že oba tyto soudy vzaly na základě provedených důkazů za prokázané, že všichni tři obvinění společně v kuchyni chaty rodičů P. B. s požitím laboratorního zařízení K. P. \"vařili\" pervitin, tedy - odborně řečeno - provedli N. syntézu a z výchozí suroviny izolovali metamfetamin. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle citovaného ustanovení trestního zákona spáchaného obviněnými K. P., P. B. a M. H. ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, a to i pokud jde o podíl obviněné M. H. na jeho spáchání a o její úmysl vyrobit bez náležitého povolení uvedenou psychotropní látku.
Zmíněnými dovolacími námitkami obviněné M. H. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jí uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení stíhaného skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem nemůže Nejvyšší soud, jak bylo již výše zdůrazněno, v dovolacím řízení přezkoumávat.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněná M. H. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podala dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněné odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil :
JUDr. Alexander Sotolář