ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.1433.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1433/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2003 o dovolání, které podal obviněný Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 11 To 100/2003-184, ze dne 17. 3. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 154/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, č. j. 2 T 154/2002-172, ze dne 28. 1. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 11 To 100/2003-184, ze dne 17. 3. 2003, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně byl podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti zaplatit poškozené J. H. náhradu škody ve výši 4.320,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 20. 6. 2002 kolem 12.00 hod. v obci L., v kuchyni a chodbě rodinného domu čp. 2, po krátké slovní hádce shozením na zem, tlučením pěstí do hlavy a do těla, smýkáním po zemi ve snaze vyvléci poškozenou z domu, fyzicky napadl svoji manželku J. H., která utrpěla kontuzi hlavy a distorzi krční páteře, což si vyžádalo pracovní neschopnost od 21. 6. 2002 do 1. 10. 2002.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal obviněný Z. H. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 11 To 100/2003-184, ze dne 17. 3. 2003, podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný Z. H. dovoláním. Toto své dovolání opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jej shledaly vinným a odsoudily, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se stíhaný skutek vůbec stal, že naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a že se jej dopustil právě on. Zásadní pochybení soudů činných ve věci dříve spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní závěry. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že proti jedné skupině svědků, kteří neviděli u poškozené žádná zranění ani podlitiny (mezi ně patří i policisté, kteří přijeli na místo činu, a ošetřující lékař, který vystavil první lékařskou zprávu), stojí skupina svědků, která je na věci zainteresována a potvrzuje existenci oněch zranění a podlitin (k ní patří samotná poškozená, její rodiče a sestra). Ve skutečnosti je podle jeho názoru závěr o zranění poškozené založen pouze na jejím líčení vlastních subjektivních pocitů, promítnutém do jejích vyjádření před ošetřujícími lékaři a do jejích výpovědí před orgány činnými v trestním řízení, navíc opakovaně v průběhu trestního stíhání měněných. V této souvislost vyslovuje obviněný přesvědčení, že se z její strany jednalo pouze o dobře sehrané divadlo. Současně se dovolává znaleckého posudku znalce z oboru soudního lékařství MUDr. P. L., vyjadřujícího se ke zranění poškozené, a na jeho základě konstatuje, že jediným důvodem její pracovní neschopnost mohla být tzv. distorze krční páteře, a namítá, že tato ji mohla omezit v běžném způsobu života jen tři až čtyři dny po úrazu. Přitom ani podle vyjádření znalce nešlo o žádnou vážnou poruchu zdraví. Za pochybení soudů obou stupňů proto označuje to, že toto její zranění neposoudily toliko jako přestupek, nýbrž jako trestný čin, ačkoliv nebyla naplněna jeho objektivní stránka. Zároveň zdůrazňuje, že v daném případě chybí subjekt trestného činu, tedy jeho pachatel, neboť on sám - byť byl soudy obou stupňů a poškozenou označen za pachatele - nebyl v údajné době zranění poškozené na místě činu, nýbrž v Ú. n. O., ve městě od něj vzdáleném 25 km. Celkově vzato má tedy za to, že v dosavadním řízení byla brána v úvahu pouze tvrzení svědčící proti němu, zatímco okolnosti svědčící v jeho prospěch byla zcela opomíjena. V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že se nedopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a připomíná, že skutečnosti, kterými argumentuje nyní, uplatnil již ve svém odvolání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Z. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten poukázal na to, že z obsahu dovolacích námitek uplatněných v podaném dovolání je zřejmé, že obviněný sice formálně tvrdí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy pochybení v právním posouzení stíhaného skutku, avšak těžiště jeho námitek spočívá ve zpochybňování skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Tyto námitky se totiž neopírají prakticky o žádné konkrétní vady právního posouzení stíhaného skutku, nýbrž ve své podstatě jsou námitkami skutkovými a nijak se nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem. V tomto kontextu vyslovuje státní zástupce přesvědčení, že z právní úpravy obsahu dovolání v §265f odst. 1 a 2 trestního řádu a ze znění ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu je třeba dovodit, že k věcnému přezkoumání podaného dovolání nepostačuje pouhé formální tvrzení některého z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale určitý dovolací důvod musí být skutečně v podaném dovolání věcně odůvodněn, neboť ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu lze dovolání podat jen, je-li tu některý z důvodů vymezených pod písmeny a) až l) tohoto ustanovení. V posuzovaném případě se tak ovšem nestalo, proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného Z. H. i trest uložený mu soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 9. 6. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Dovolání musí vedle obecných obsahových náležitostí podání ve smyslu §59 trestního řádu splňovat specifické náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu, podle něhož musí být v dovolání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. V tomto ohledu dovolání obviněného Z. H. nesplňuje všechny požadavky zákona, zvláště pak nespecifikuje, jakého rozhodnutí dovolacího soudu se domáhá. Jde však pouze o formální vadu, neboť z celkového kontextu podaného dovolání je zřejmé, že obviněnému jde o zproštění z obžaloby státního zástupce. Proto v této vadě Nejvyšší soud neshledal překážku bránící projednání tohoto dovolání.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný Z. H. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, neboť se se svou manželkou nedostal do konfliktu, nenapadl ji, nezpůsobil jí žádné zranění a pokud nějakým způsobem zranění přece jen utrpěla, omezilo ji v běžném způsobu života pouze zcela zanedbatelným způsobem. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným tímto trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené J. H. a svědectví osob potvrzujících její skutkovou verzi a co se týče závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku MUDr. P. L. Těžiště námitek obviněného spočívá ve zpochybňování průběhu incidentu mezi ním a poškozenou popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, což vyúsťuje až v tvrzení, že se v kritické době na místě činu vůbec nenacházel. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ale z odlišných skutečností, než jaké tento soud a odvolací soud vzaly v úvahu. Dovolání obviněného je přitom pouhým opakováním argumentace uplatněné již v rámci jeho obhajoby v řízení před soudem prvního a druhého stupně; obsahově shodné skutkové námitky navíc tvořily podstatu jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a soud druhého stupně se s nimi ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal. Dostatečnou pozornost věnovaly soudy obou stupňů též všem aspektům obhajoby obviněného a náležitému vyhodnocení povahy jím způsobeného zranění poškozené i délky jejího omezení v běžném způsobu života v důsledku tohoto zranění. Určité pochybení ze strany soudu prvního stupně lze spatřovat pouze v tom, že tyto skutečnosti nevyjádřil dostatečně precizně ve výroku o vině. V něm totiž na jedné straně náležitě shrnul průběh konfliktu mezi obviněným a poškozenou a popsal její zranění (v tomto ohledu postupoval plně v souladu se zákonem) a na druhé straně se omezil na zachycení délky pracovní neschopnosti poškozené, aniž by blíže vymezil délku jejího omezení v běžném způsobu života (právě to je přitom z hlediska dané právní kvalifikace podstatné). Toto pochybení je však dostatečně kompenzováno specifikací délky omezení poškozené v běžném způsobu života v odůvodněních rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Z nich totiž vyplývá jednoznačný skutkový závěr, že \"k napadení poškozené došlo tím způsobem, že v kuchyni a chodbě rodinného domu obviněného a poškozené, po krátké slovní hádce obviněný fyzicky zaútočil na poškozenou, shodil jí na zem, tloukl ji pěstí do hlavy a do těla a smýkal jí po zemi ve snaze vyvléci jí z domu, přičemž poškozená utrpěla kontuzi hlavy a distorzi krční páteře, tedy poranění, pro které byla od 21. 6. 2002 do 1. 10. 2002 v pracovní neschopnosti, když po dobu nejméně jednoho měsíce byla výrazně omezena v obvyklém způsobu života\". Právě tento závěr a z něho vyplývající právní posouzení daného skutku pak obviněný napadá ve svém dovolání.
Z hlediska posouzení opodstatněnosti tohoto dovolání je přitom klíčové to, že ve smyslu §265b odst. 1 trestního řádu nemůže být důvodem dovolání samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný Z. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný Z. H. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v nesprávném posouzení jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že se s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, to je zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení věci, nýbrž důsledkem porušení určitých procesních norem. Proto také při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného způsobit své manželce zranění, povahu tohoto zranění, okolnosti, za nichž jí bylo způsobeno, a omezení v běžném způsobu jejího života v důsledku tohoto zranění.
V tomto kontextu lze připomenout, že trestný čin podle §221 odst. 1 trestního zákona spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Z dikce citovaného ustanovení trestního zákona vyplývá, že za \"ublížení na zdraví\" se pokládá takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Pracovní neschopnost je dalším důležitým kritériem při posuzování pojmu \"ublížení na zdraví\", není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Minimální doba, po kterou musí trvat porucha zdraví a s ní spojené narušení obvyklého způsobu života poškozeného, není jednoznačně stanovena. Soudní praxe vychází při zvažování všech shora uvedených kritérií z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Pracovní neschopnost přitom nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví, stejně jako v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost.
Soudy obou stupňů se v daném případě plně držely této právní úpravy a při svých úvahách o charakteru zranění poškozené zohlednily veškerá shora uvedená kritéria nutná pro posouzení pojmu úmyslného ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona. Jestliže přitom obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy a k některým nebylo v průběhu řízení vůbec přihlíženo, což mělo podle jeho mínění za následek nesprávné právní posouzení skutku, jde ve skutečnosti o námitky skutkové povahy spojované s určitými hmotně právními následky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tedy obviněným de facto spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (to je v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Ve své podstatě přitom obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Ve svém dovolání se domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nelze podřadit. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, za této situace Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný Z. H. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval:
JUDr. Alexander Sotolář