ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.194.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 194/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2003 dovolání, podané obviněnými J. M. a J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 3 To 147/2002, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 161/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 5 T 161/2000, byli J. V. a J. M. uznáni vinnými 1) trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. k §9 odst. 2 tr. zák. a 2) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §9 odst. 2 tr. zák., v obou bodech jako spolupachatelé. Za tyto trestné činy byli oba obžalovaní odsouzeni k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků do věznice s dozorem. Soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 12 T 89/99, ohledně J. M. a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 12 T 89/99, ohledně J. V., jakož i všechny další výroky na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění Městského soudu se obvinění takto kvalifikované trestné činnosti dopustili tím, že:
ad 1) dne 16. 11. 1998 kolem 23.00 hod. v B. na ulici O. č. 10, po předchozí slovní rozepři, uchopili J. V. st. za ruce a nohy a takto jej vyvlekli před byt na chodbu domu, kde jej odhodili směrem ke schodišti, čímž u J. V. st. došlo nárazem na hranu schodu ke vzniku podhlavičkové zlomeniny krčku levé stehenní kosti, v důsledku čehož musela být operativně nahrazena poškozená kost nasazením kovové náhrady - endoprotézy, pročež byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně čtyř měsíců, přičemž průběh hojení byl komplikován chorobnými stavy, např. tukovou embolií, jež mohou být i příčinou úmrtí, a již nikdy nebude v důsledku implantátu schopen chůze bez použití podpory hole;
ad 2) v přesně nezjištěnou dobu v měsíci prosinci 1998 v B., O. č. 10, odcizili v době hospitalizace J. V. st. z volně přístupného pokoje, tímto užívaného, finanční částku 4.000,- Kč, jeden barevný televizor nezjištěné značky v hodnotě 4.000,- Kč, koženou pánskou peněženku v hodnotě 1.200,- Kč a další věci v celkové hodnotě 11.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný J. V. a obviněná J. M. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 3 To 147/2002, napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák pod bodem 1) a v celém výroku o trestu za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obvinění J. V. a J. M. byli uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to při nezměněném skutkovém základu, konstatovaném nalézacím soudem. Pro uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., který zůstal tímto rozhodnutím nedotčen a za další sbíhající se trestné činy, a to u obviněné M. dvojnásobný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 12 T 89/99, a u obviněného J. V. trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 12 T 89/99, podle §247 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu oběma obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Současně, jak bylo již uvedeno, byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 12 T 89/99 ohledně obviněné J. M. a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 12 T 89/99, ohledně obviněného J. V., jakož i všechny další výroky na výrok o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 9. 5. 2002.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 147/2002, vyhlášenému dne 9. 5. 2002, jímž bylo ve vztahu k obviněným J. M. a J. V. pravomocně ukončeno řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 161/2000, podali dovolání oba obvinění.
Obviněná J. M. podala dovolání prostřednictvím advokáta Městskému soudu v Brně dne 7. 8. 2002, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. s argumentací, dle níž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž dovolání směřuje do výroku o zrušení části rozsudku soudu prvního stupně, tak i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu druhého stupně. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítá, že při rozhodování o její vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. soudy obou stupňů nebyla dodržena základní zásada trestního práva „in dubio pro reo“, neboť tyto sice vzaly správně za prokázané, že oba obžalovaní vynesli poškozeného z bytu a že poškozenému vzniklo předmětné zranění, nicméně z těchto dvou skutečností nelze podle dovolatelky vyvozovat příčinnou souvislost, která je podstatnou náležitostí skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Dovolatelka dále uvádí, že v průběhu dosavadního řízení nebylo prokázáno, že zranění poškozeného vzniklo v přímém důsledku jeho upuštění na zem, neboť podle soudního znalce by poškozený při předmětném zranění musel upadnout zevně na nějakou hranu. Podle dovolatelky mechanizmus vzniku předmětného zranění tak, jak to poškozený tvrdí, je sice obecně možný, nicméně v domě a na chodbě, kde se měl předmětný incident udát, prakticky neproveditelný. Dovolatelka dochází k závěru, že závěr soudů obou stupňů neodpovídá skutečnosti, že oba obvinění vynesli poškozeného z bytu oblečeného pouze ve slipech, a že další oblečení za poškozeným následně vyhodili, a tím i závěr soudů o existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem, který utrpěl poškozený, neodpovídá svědectví svědka H. Š., který vypověděl, že poškozeného našel oblečeného, ačkoliv soudní znalec vyslovil pochybnosti o tom, zda poškozený, který utrpěl vážné poranění, se s takovým druhem zranění mohl sám bez pomoci obléknout. Z toho dovolatelka dovozuje, že ze situace nepřímo vyplývá, že poškozený si musel předmětné zranění způsobit sám, a to až poté, co se oblékl do svých věcí.
Ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. dovolatelka uvedla, že ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nevzaly v úvahu tvrzení obviněných, že nejednali v úmyslu přímém či nepřímém spáchat trestný čin a že se společně s obviněným J. V. dovolatelka zbavovala pouze starých a nepotřebných věcí z majetku poškozeného, a že nebylo možné v jejím jednání shledat tak vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby jej bylo možno posoudit jako trestný čin. Pokud jde o výši majetkové škody, dovolatelka zpochybnila tvrzení poškozeného a namítla, zda soudy postupovaly při určení způsobené škody v souladu s §89 odst. 1, 2 tr. zák.
V petitu dovolání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil podle §265k rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 3 To 147/2002, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 5 T 161/2000, a podle §265m tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby.
Obviněný J. V. podal dovolání prostřednictvím advokáta u Krajského soudu v Brně dne 23. 8. 2002, a to z důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 3 To 147/2002, a to v celém jeho rozsahu.
Uvádí v něm, že důvodem podání dovolání je zejména ta skutečnost, že soud nebral na zřetel jednak prokázané skutečnosti, dále pak listinné důkazy založené ve spise a důkazy uváděné v odvoláních dovolatele. Namítá dále, že rozhodování soudu prvního stupně, které vycházelo z výpovědi obviněných, poškozeného a svědků, jakož i šetření orgánů policie, vycházelo z výpovědi poškozeného i když její věrohodnost byla zpochybněna doloženými důkazy, kdy v samotné této výpovědi se nacházely rozpory, zejména v otázce vzniku a způsobení zranění. Soud dle dovolatele vůbec nebral na zřetel šetření a fotodokumentaci z místa činu, při kterém mělo být jednoznačně prokázáno, že předmětné zranění tak, jak je popisováno poškozeným, vůbec nemohlo vzniknout, což měl potvrdit znalecký posudek a následně i výpověď znalce. Podle dovolatele soud ignoroval skutečnost, že poškozený se delší dobu pohyboval na schodišti sám a to v podnapilém stavu, a mohl si tak způsobit předmětné zranění bez cizího zavinění.
Názor soudu druhého stupně, že mezi jednáním dovolatele a dovolatelky a následkem spočívajícím ve zdravotní újmě, kterou měl utrpět poškozený, existovala příčinná souvislost, odmítá dovolatel s odůvodněním, že vycházel pouze z konstatací, že „odvolací soud pochybuje ... odvolací soud věří…“, tedy z domněnky soudu, nikoli z prokázané a zjištěné situace, dokonce je podle něj v rozporu se znaleckým posudkem i s výpovědí znalce.
Ohledně trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. nejsou dle dovolatele naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jelikož si obvinění (dovolatelé) nepřisvojili cizí věc, tak jak je předpokládáno uvedeným zákonným ustanovením, přičemž v této souvislosti dovolatel odkazuje na odvolání proti později zrušenému rozsudku Městského soudu ze dne z 16. 5. 2001. Závěrem dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že v celém doposud uskutečněném řízení mu nebylo ve smyslu obžaloby ani v jednom bodě prokázáno spáchání jakéhokoliv v obžalobě uvedeného trestného činu.
Na základě uvedených důvodů dovolatel žádá, aby dovolací soud ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal odůvodněnost napadeného rozhodnutí a s ohledem na důvodnost podaného dovolání napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K obsahu podaných dovolání obviněné J. M. a obviněného J. V. se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
K dovolání obviněné J. M. uvedl, že důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Existenci těchto vad spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení příčinného vztahu mezi jednáním obviněných a způsobeným následkem z hlediska jejich trestní odpovědnosti za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že tyto závěry dovolatelka opírá o namítané skutkové vady, kdy soudům obou stupňů je v dovolání vytýkáno zejména chybné vyhodnocení závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, dále chybné zhodnocení prostorových možností na místě, kde došlo ke vzniku zranění poškozeného, a konečně nesprávné hodnocení svědectví H. Š. Státní zástupce v této souvislosti připomněl, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění. Konstatoval, že soud druhého stupně zjistil na podkladě vyhodnocení provedených důkazů příčinný vztah mezi zaviněným jednáním dovolatelky a následkem, spočívajícím v těžké újmě na zdraví poškozeného. Tímto skutkovým zjištěním pak bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku, v jehož rámci soud dovodil naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., pročež soud druhého stupně rozhodl, že dovolatelka se dopustila trestného činu ublížení na zdraví.
Pokud dovolatelka ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byla v rámci trestního řízení konaného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 161/2000 rovněž pravomocně shledána vinnou, namítá, že soudy obou stupňů nevzaly při hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty zmíněného trestného činu a jeho společenské nebezpečnosti v úvahu, že se, společně s odvolatelem J. V., zbavovali nepotřebných věcí z majetku poškozeného, dospívá státní zástupce k závěru, že se jedná o námitku proti neúplným zjištěním, ať už skutkových nebo jiných rozhodných okolností případu, a tedy o námitku, kterou se soudu vytýká, že po skutkové stránce nezjistil a následně také nezhodnotil rozhodná fakta. Státní zástupce na tomto místě uzavírá svoje vyjádření tím, že z logiky věci tedy vyplývá, že okolnosti, které soud nezjistil, nemohl ani hodnotit a nelze tudíž dovoláním podaným z důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat nesprávnost jejich hodnocení, resp. nesprávnost právního posouzení skutku.
S ohledem na popsaný stav vyjadřuje státní zástupce přesvědčení, že o dovolání není možno meritorně rozhodnout a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jmenované obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného J. V. státní zástupce uvedl, že z obsahu předmětného dovolání je zřejmé, že obviněný opřel veškerou svou argumentaci, týkající se rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr.zák., jen o skutkové námitky, které směřovaly proti tomu, jak soud hodnotil důkazy (zejména výpověď poškozeného, resp. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) a jaká zjištění z důkazů vyvodil. Z uvedeného státní zástupce vyvozuje, že dovolatel ve vztahu k trestné činnosti, která byla právně posouzena jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., v podstatě namítá nesprávné skutkové závěry vyjádřené ve výroku o vině odvolacího soudu, jehož podobu nemůže dovolací soud měnit, neboť není soudem třetí instance.
Státní zástupce dále upozorňuje, že jako důvod dovolání uplatnil dovolatel nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to s odůvodněním, že v dané věci nedošlo k naplnění požadavku zákona, který pro případ, aby mohl být obviněný uznán vinným uvedeným deliktem, vyžaduje prokázání skutečnosti, že obviněný si přisvojil cizí věc, což lze i podle názoru státního zástupce skutečně považovat za otázku právního posouzení skutku v podobě zjištěné v pravomocném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 5 T 161/2000. Z výše uvedeného je tedy dle něj evidentní, že dovolání bylo alespoň z části podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěr soudů obou stupňů, že obviněný v průběhu měsíce prosince roku 1998 odcizil z majetku poškozeného věci v celkové hodnotě 11.360,- Kč, odpovídá dle vyjádření státního zástupce provedeným důkazům a nelze mu ničeho vytknout. Popsané jednání obviněného jednoznačně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Soud prvního stupně se odpovídajícím způsobem vypořádal nejen s objektivní, ale i se subjektivní stránkou trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., přičemž soud druhého stupně se se způsobem hodnocení důkazů, provedeným ohledně takto právně kvalifikovaného deliktu soudem prvního stupně, v plné míře ztotožnil. Skutek stabilizovaný do podoby uvedené v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 5 T 161/2000, nelze, jak se dále konstatuje ve vyjádření státního zástupce, v žádném případě právně kvalifikovat jako jiný trestný čin než jako trestný čin krádeže podle §247 odst.1 písm. a) tr. zák. Jelikož obviněný J. V. ve svém dovolání v podstatě opět prezentoval námitky, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, a s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Závěrem svého vyjádření upozornil na ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého může Nejvyšší soud odmítnout dovolání v neveřejném zasedání i bez souhlasu státního zástupce a pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání podané v předmětných trestních věcech obviněné J. M. a obviněného J. V. splňují všechny podmínky tak, aby na jejich podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř., tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání u obou trestních věcí je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.), neboť napadá pravomocný rozsudek soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznání vinnými a byl jim uložen trest, dále shledal, že obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že obě dovolání byla dále podána oprávněnými osobami (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.).
V případě obviněné J. M. výlučně a v případě obviněného J. V. zčásti, směřují námitky uplatněné v dovoláních do oblasti zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Oba obvinění v dovolání formálně označují jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli takové rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V těchto ustanoveních, ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1, trestní řád nepřipouští založení rozhodnutí na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění jako důvod dovolání.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou v něm vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v předmětné věci.
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že námitky obviněné J. M. zcela a zčásti i obviněného J. V., se netýkaly právního posouzení skutku zjištěného nalézacím a odvolacím soudem. Směřovaly proti neúplnosti skutkových zjištění a proti způsobu, jakým byly vyhodnoceny důkazy provedené soudem.
Ačkoli tedy obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili ve skutečnosti námitky, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. obsahově naplnit. Protože dovolání obviněné J. M. bylo podáno zcela z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo.
Obviněný J. V. jako důvod dovolání uplatnil i nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to s odůvodněním, že v dané věci nedošlo k naplnění požadavku zákona, který pro případ, aby mohl být obviněný uznán vinným uvedeným deliktem, vyžaduje prokázání skutečnosti, že obviněný si přisvojil cizí věc. Pro uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že předmětné dovolání bylo alespoň z části podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Veden již uvedenou, v konstantní judikatuře již stvrzenou, interpretací dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., omezil se proto Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnil-li obviněný svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu, akceptovaných soudem odvolacím, znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Dle uvedeného ustanovení tr. zák se trestného činu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt; trestného činu krádeže se dle uvedeného ustanovení tr. zák. dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, popsané jednání obviněného jednoznačně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž soud prvního stupně se odpovídajícím způsobem vypořádal nejen s objektivní, ale i se subjektivní stránkou trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., když soud druhého stupně se pak v plné míře ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů, provedeným ohledně takto právně kvalifikovaného deliktu soudem prvního stupně. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, byly v činu obviněné správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněného J. V. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman