ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.290.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 290/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 dovolání podaná obviněnými T. K., J. Č. a R. N., proti usnesení Městského soudu v Praze čj. 8 To 195/2002-281 ze dne 18. 6. 2002 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 199/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných T. K., J. Č. a R. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byli obvinění J. Č. a R. N. uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Obviněný T. K. byl stejným rozsudkem uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Za tyto trestné činy byli obvinění J. Č. a R. N. odsouzeni podle §234 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný T. K. pak byl odsouzen podle §235 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 78/2001 ze dne 21. 11. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena obviněnému T. K. povinnost uhradit poškozenému J. J., bytem P., L. 773/8, škodu ve výši 50.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili tím, že
I. obviněný T. K.
v blíže nezjištěné době v únoru 2000 převzal v P. v R. ulici před domem č. 1237/170 od J. K. za účelem dokončení opravy motocykl značky Suzuki GSX 600 F v hodnotě 97.200,-Kč, avšak motocykl neopravil, sám jej užíval, havaroval s ním a odmítl jej vrátit majiteli J. J.,
II. obvinění T. K., J. Č. a R. N.
dne 23. 8. 2001 kolem 17:30 hod. nastoupili obvinění J. Č. a R. N. v P. ve V. ulici na tramvajové zastávce O. do tramvaje č. 6, v níž cestoval poškozený T. P., zabránili mu vystoupit a během jízdy do stanice K. jej obviněný J. Č. opakovaně bil a obviněný R. N. mu vzal z ruky mobilní telefon zn. Ericsson v hodnotě 8.000,-Kč, po příjezdu do stanice K. držel obviněný J. Č. poškozeného T. P. za krk a násilím ho s obviněným R. N. donutili vystoupit, zatímco obviněný T. K. podle dohody již čekal s vozidlem značky Fiat Ritmo spz DOD 84-29 u zastávky, kde po příjezdu tramvaje přistoupil k T. P. a společně jej odvlekli k vozidlu, naložili do zavazadlového prostoru, poté všichni nastoupili do vozidla a odjeli, avšak byli zadrženi policejní hlídkou.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění a státní zástupce odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze čj. 8 To 195/2002-281 ze dne 18. 6. 2002 podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněným a jejich obhájcům dne 11. 11. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 7. 11. 2002.
Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění J. Č. (19. 12. 2002), R. N. (8. 1. 2003) i T. K. (15. 1. 2003) prostřednictvím svých obhájců dovolání, kterými napadli jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jejich odvolání.
Obviněný T. K. jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V odůvodnění svého dovolání vyslovil přesvědčení, že mu nebylo prokázáno spáchání trestného činu vydírání, neboť důkazy, kterými je usvědčován, nevyznívají zcela jednoznačně. V tomto kontextu zpochybnil zejména výpovědní hodnotu záznamů z průmyslové kamery a svědectví poškozeného T. P. Poškozeného P. současně označil za nevěrohodnou osobu, v minulosti páchající trestnou činnost a závislou na užívání drog. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry pak namítl, že nebylo dostatečně objasněno, v jakém poměru k němu byl majitel autoopravny, a to jak s ohledem na jeho nájemní vztah k nebytovým prostorám, tak s ohledem na provozování živnosti. V této souvislosti zdůraznil, že není jedinou odpovědnou osobou za nekvalitně a opožděně provedenou práci na motocyklu odevzdaném k opravě provozovateli firmy, a proto také nemůže nést odpovědnost za veškerou v trestním řízení vyčíslenou škodu. Současně vyloučil, že by sám jakkoliv poškodil tento motocykl. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám rozhodl.
Obviněný R. N. dovolací důvod specifikoval odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, podle kterého lze dovolání podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že dokazování před soudem prvního i druhého stupně neprobíhalo v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť soudy posuzovaly důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Současně vyslovil přesvědčení, že kdyby soudy postupovaly podle těchto ustanovení, nemohly by dospět k závěru, že důkazem svědčícím v jeho neprospěch je pořízený policejní videozáznam, neboť jeho kvalita jej činila nepoužitelným. Vedle toho zpochybnil výpověď poškozeného T. P. s tím, že soudy se nevypořádaly s jeho návrhem na přibrání znalce k posouzení jeho věrohodnosti. Celkově vzato zdůraznil, že podle jeho názoru neexistuje žádný přímý či nepřímý důkaz, ze kterého by bylo možné dovodit jeho úmysl zmocnit se mobilního telefonu poškozeného, proto mu nelze klást za vinu ani naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže. Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil.
Obviněný J. Č. jako dovolací důvody uvedl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, kterého se měl dopustit, což podle jeho názoru mělo za následek vydání právně chybného rozhodnutí, a dále, že rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, aniž pro takové rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky. Odkázal přitom na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. V odůvodnění svého dovolání namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže shledal, že se dopustil trestných činů loupeže a vydírání a že trest, který mu byl uložen, je přiměřený okolnostem případu a jeho osobním poměrům. V tomto kontextu vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že je z trestné činnosti usvědčován prakticky všemi provedenými důkazy a zvláště pak výpovědí poškozeného T. P. Výpověď poškozeného označil za nevěrohodnou a závěr soudu prvního i druhého stupně, že není osobou zneužívající návykové látky, za nesprávný. Poškozený měl být podle jeho názoru podroben znaleckému zkoumání k posouzení věrohodnosti a k zneužívání návykových látek. Současně zpochybnil hodnocení výpovědi zasahujícího policisty a videozáznamu policejní kamery. Stejně tak zdůraznil, že se soud druhého stupně náležitě nevypořádal s jeho námitkou spočívající v tom, že mu nebylo sděleno žádné obvinění pro odcizení mobilního telefonu a že skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání je ve sdělení obvinění popsán odlišně než v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně. Celkově vzato vyslovil přesvědčení, že v průběhu jeho trestního stíhání nebyl proveden dostatečný počet takových důkazů, na jejichž základě by bylo možno zcela jednoznačně konstatovat, že se žalovaného jednání dopustil. Odvolací soud měl tedy podle jeho názoru postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. V odůvodnění tohoto vyjádření předně poukázala na to, že dovolání obviněného R. N. neobsahuje návrh na postup dovolacího soudu podle §265l až §265m trestního řádu a jeho petit tak není kompatibilní s požadavky obsahových náležitostí dovolání ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných uvedla, že tyto jsou až na jednu výjimku vně zákonných dovolacích důvodů. Pokud dovolatelé za pomoci přehodnocení výsledků provedeného dokazování zpochybňují skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně, činí tak způsobem odporujícím účelu a povaze použitého dovolacího důvodu, který neslouží k nápravě otázek skutkové povahy. Totéž podle nejvyšší státní zástupkyně platí i ohledně námitky obviněného J. Č., že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro jaký mu bylo sděleno obvinění, potažmo podána obžaloba. Jestliže obviněný Č. navíc uplatnil ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu s tím, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přehlédl, že tento dovolací důvod nedopadá na ty případy, kdy odvolací soud provedl věcný přezkum napadeného rozhodnutí. Za jedinou řádně uplatněnou námitku dovolatelů za této situace označila nejvyšší státní zástupkyně tvrzení obviněného R. N., že nebyl dán jeho úmysl zmocnit se cizí věci, konkrétně mobilního telefonu, neboť nevěděl, že jej poškozený má u sebe. Tato námitka je však podle jejího názoru zjevně neopodstatněná, neboť soudy prvního a druhého stupně důvodně dospěly k závěru, že jednal v úmyslu násilím se zmocnit cizí věci ve smyslu §234 odst. 1 trestního zákona a tedy v rozporu se svým tvrzením, že mu mobilní telefon dobrovolně předal poškozený. Nejvyšší státní zástupkyně tedy zdůraznila, že podaná dovolání se – až na dovolání posledně jmenovaného obviněného - svými námitkami pohybují mimo rámec uplatněných zákonných dovolacích důvodů. Dovolání obviněného N. pak označila za zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných T. K. a J. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání obviněného R. N. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu [případně podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu], a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda mají podaná dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu či zda tu není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 trestního řádu, pro který by byl povinován dovolání odmítnout. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněných T. K., J. Č. a R. N. i jim uložené tresty [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím obhájců JUDr. F. M., JUDr. M. J. a JUDr. O. V., byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání obviněných J. Č. a R. N. došlo včas (dne 19. 12. 2002 a dne 8. 1. 2003) u příslušného Obvodního soudu pro Prahu 10. Naopak určité pochybnosti o tom, zda ve smyslu §265e trestního řádu dodržel stanovenou lhůtu k podání dovolání, vyvstaly toliko ohledně dovolání obviněného R. K.:
Podle §265e trestního řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, přičemž jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Lhůta k podání dovolání je však zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Dovolání obviněného R. K. bylo soudu prvního stupně doručeno dne 15. 1. 2003. Lhůta k podání dovolání tomuto obviněnému však skončila dne 13. 1. 2003. Podle podacího razítka Obvodního soudu pro Prahu 10 na prvopisu dovolání bylo toto soudu doručeno poštou, přičemž obálka, jež dovolání obsahovala, nebo jiný doklad o jeho poštovní přepravě v trestním spise ve věci vedeném zcela chybí. Není tedy možno posoudit, bylo-li podání, jež obsahovalo dovolání, dáno ve lhůtě na poštu, čímž by lhůta k podání dovolání byla zachována, či nikoliv. Jelikož však možnost, že dovolání bylo na poštu podáno včas, nelze s určitostí vyloučit, Nejvyšší soud vyšel z toho, že k jeho včasnému podání došlo.
Pokud jde o podmínku splnění obsahových náležitostí jednotlivých dovolání, Nejvyšší soud má ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní za to, že návrh na rozhodnutí dovolacího soudu v dovolání obviněného R. N. není zcela vyčerpávající a plně neodpovídá požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám tohoto i všech ostatních podaných dovolání, jež ve svých důsledcích vedly k jejich odmítnutí bez jejich věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud dále na posouzení otázky, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v uvedeném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Obvinění ve svých dovoláních shodně označují za uplatněný dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nadto obviněný Č. jako další dovolací důvod uvádí zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem, aniž pro takovéto rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci specifikace tohoto dovolacího důvodu odkazuje na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Přitom však zjevně přehlíží skutečnost, že v okamžiku podání dovolání, tedy dne 19. 12. 2002, již byla v účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem č. 200/2002 Sb., která zaměnila a částečně doplnila text dovolacích důvodů, uvedených do účinnosti zmíněné novely v §265b odst. 1 písm. k) a l) trestního řádu. Z citace zákonného vymezení původního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu (před novelou provedenou zákonem č. 200/2002 Sb.) v podaném dovolání i z jeho obsahu je zřejmé, že obviněný opírá své dovolání o důvod, který je nyní obsažen v ustanovení §265 odst. 1 písm. l) trestního řádu [nikoli pod písmenem k) tohoto ustanovení].
Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, však výslovně stanoví za dovolací důvod to, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…“. Ony procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně vzdala, anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však obviněný Č. nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 trestního řádu) neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením stíhaných skutků, neboť podle názoru obviněného měl odvolací soud po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a po přezkoumání napadeného rozsudku tento rozsudek zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale nesprávnost jeho skutkových závěrů a z nich vyplývajícího právního posouzení stíhaných skutků.
Konkrétní argumentace dovolání obviněného Č. se za této situace blíží tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm l) trestního řádu, a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v §265a odst. 2 písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u prvostupňového soudu. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Nejvyšší soud se proto zbýval tím, zda tento i oba další obvinění řádně uplatnili některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:
Předně všichni tři obvinění poukázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že rozhodnutí vydaná v dané trestní věci soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnili. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, jsou dovolání podána i v případě, kdy jsou v nich sice citována některá z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Jak vyplývá z námitek vyslovených obviněnými, podstata jejich dovolání spočívá ve výtkách vůči nedostatečnosti provedeného dokazování, procesním pochybením při provádění důkazů, nesprávnému hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících pochybení při vymezení klíčových skutkových závěrů. Všichni obvinění ve svých dovoláních zdůraznili, že se nedopustili žádného trestného činu, tedy ani trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, neboť nikoho nijak k ničemu nenutili a nezmocnili se žádných cizích věcí. Z toho pak obvinění dovozují, že neměli být uznáni vinnými těmito trestnými činy, nýbrž v plném rozsahu zproštěni obžaloby. Tento názor obviněných je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obvinění ho dovozují z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy činné dříve ve věci, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného T. P. a vypovídací hodnoty pořízeného policejního videozáznamu. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obvinění shledávají primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozují nikoli z jiného právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněnými zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaných skutků z hlediska naplnění znaků skutkových podstat určitých trestných činů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí či rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnili obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků, ale tento svůj názor dovozovali jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obvinění neuplatnili. Jinými slovy řečeno, odvozují-li obvinění nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků od jimi deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jimi uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod.
Tento závěr koresponduje také s tím, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných T. K., J. Č. a R. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaných skutků jako trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, a to i pokud jde o použití násilí vůči poškozenému T. P. nejdříve v úmysl zmocnit se jeho věcí a následně s cílem přimět ho k tomu, aby obviněné proti své vůli následoval na neznámé místo, stejně jako co se týče úmyslu obviněného T. K. zmocnit se svěřeného motocyklu v hodnotě vyčíslené znaleckým posudkem z oboru ekonomiky na částku 97.200,- Kč.
Vně zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 trestního řádu je za dané situace z výše rozvedených důvodů i námitka obviněného T. K. ohledně rozsahu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou na motocyklu poškozeného J. J. a námitka obviněného J. Č. ohledně rozporu v popisech skutků ve sdělení obvinění, v obžalobě a ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. První z těchto námitek se totiž opírá o jiné hodnocení důkazů ve vztahu k vyčíslené škodě než učinily soudy prvního a druhého stupně a druhá z nich je procesní námitkou, na níž nepamatuje žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b trestního řádu.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání všech obviněných odmítl, aniž z jejich podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3 a 4 trestního řádu.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář