ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.324.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 324/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 dovolání podané obviněným S. B. a J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 To 123/01, a dovolání podané obviněným M. H. a obviněným J. J., rozeným S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 5 To 158/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 14/2000, a rozhodl takto:
1. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněného S. B. a dovolání obviněného J. B. odmítá .
2. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání M. H. a dovolání J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 41 T 14/2000, byli obvinění uznáni vinnými:
· obviněný S. B. spácháním trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to účastenstvím formou pomoci, pokusu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 k §250 odst. 4 tr. zák., a to účastenstvím formou pomoci, trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.;
· obviněný J. B. spácháním pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák.;
· obviněný M. H. spácháním trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr.zák., a to účastenstvím formou pomoci;
· obviněný J. J. spácháním pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to účastenstvím formou pomoci.
Těchto trestných činů se obvinění dopustili tím, že
I. obviněný S. B. na popud obviněného M. H. založil v rozhodnutí nalézacího soudu přesně označené bankovní účty, na které neznámý pachatel převedl falšováním souborů s platebními příkazy přesně uvedené částky, následně obviněný B. tyto částky vybral, přičemž byl zadržen příslušníky Policie České republiky,
II. obviněný J. B. odeslal po S. B. na Fond národního majetku vlastnoručně podepsaný dopis, kterým žádal převod přesně uvedené částky, složené firmou R., s. r. o., P., na přesně označený účet, ač věděl, že tento účet byl založen pomocí padělaných dokladů, přičemž k převodu peněz nedošlo, jelikož Fond požadoval potvrzení tohoto dopisu,
III. obviněný J. obstaral na základě údajů poskytnutých obviněným B. občanský průkaz na jméno J. B., opatřený fotografií obviněného B., tento občanský průkaz mu předal, obviněný B. založil použitím tohoto průkazu přesně v rozhodnutí nalézacího soudu označený účet na firmu R., s. r. o., P., následně doručil obviněným B. sepsaný dopis Fondu národního majetku, v němž žádal Fond o převod přesně uvedené částky, přičemž k převedení této částky nedošlo,
IV. obviněný B. opakovaně podepsal při převodech přesně označených obchodních podílů v přesně označených obchodních společnostech na svou osobu čestná prohlášení, že je osobou bezúhonnou, ačkoliv věděl, že tyto listiny poslouží jako podklady pro zápis do obchodního rejstříku a on bezúhonný není, neboť byl ve zkušební lhůtě po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,
V. obviněný B. jako jednatel firmy D., s. r. o., M. L., uzavřel leasingovou smlouvu, ačkoliv si byl vědom toho, že předmětnému závazku nebude sto dostát.
Pro uvedené byli, obviněný S. B. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou (§250 odst. 4 tr. zák a §35 odst. 1 tr. zák., §39a odst. 2 písm. c) tr. zák), obviněný J. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem (§250 odst. 4 tr. zák., §39a odst. 3 tr. zák.), obviněný M. H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem (§250 odst. 4 tr. zák. , §39 odst. 3 tr. zák.) a obviněný J. J. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem (§250 odst. 4 tr. zák., §39 odst. 3 tr. zák.).
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému S. B. uložena povinnost zaplatit poškozené firmě P., a. s. na náhradě škody částku ve výši 118.889,- Kč, přičemž podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené obchodní společnosti A., a. s. V. a I. C. D., s. r. o., odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 To 123/01, o odvolání podaném městským státním zástupcem v Praze v neprospěch obviněného S. B. a odvolání obviněného J. B. a odvolání obviněného S. B. proti výše citovanému rozsudku nalézacího soudu rozhodl tak, že napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému S. B. v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody zrušil, a podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. mu nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou (§39a odst. 2 písm. c) tr. zák.). Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému S. B. povinnost zaplatit firmě P., a. s., škodu ve výši 118.889,- Kč, se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody ji pak odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 2 tr. řádu). Poškozená obchodní společnost A., a. s. V. s nárokem na náhradu škody pak byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních v celém rozsahu (§229 odst. 1 tr. řádu).
Odvolání obviněného J. B. bylo odvolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto.
O odvolání obviněného M. H. a J. J. proti výše uvedenému rozsudku nalézacího soudu, jako soudu odvolacího, rozhodoval Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 5 To 158/01, byl ve vztahu k obviněnému M. H. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. H. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 3 mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost A. V. odkázána s nárokem na náhradu škody vůči obviněnému H. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání J. J. bylo odvolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 To 123/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 41 T 14/2000, podali dovolání obviněný S. B. a J. B.
Obviněný S. B. dovolání opřel o dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel vytýká oběma soudům zejména to, že nesprávně právně posoudily skutky uvedené v napadeném rozhodnutí, a to především s přihlédnutím k subjektivní stránce trestného činu. Na podporu svého názoru uvádí, že sama obžaloba ho označila za „bílého koně“, k čemuž soud I. a II. stupně nepřihlédl. Dovolání přitom směřuje dovolatel do výroku o vině i do výroku o trestu. Ke skutkovému ději, jenž soudy vzaly za prokázaný, uvedl, že skutečně založil u banky účty, a to na popud obviněného H., neboť mu jmenovaný sdělil, že čeká peníze z dědictví a nechce, aby to vešlo ve známost, přičemž později na pokyn obviněného H. z účtu peníze vybral a předal mu je. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že neobstojí kvalifikace tohoto jeho jednání, jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Připomněl, že ust. §10 tr. zák. stanoví zásadu akcesority účastenství, tedy závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, kdy dle svého tvrzení nevěděl, komu a jak byla jeho pomoc poskytnuta a jeho úmysl při zakládání účtu rozhodně nesměřoval k pomoci určitého trestného činu konkrétního pachatele. Na podporu svého tvrzení dále poukázal na skutečnost, že nikdy se nepodařilo ani znalcům vysvětlit, jak a zejména kdo peníze, o kterých byl přesvědčen, že patří obviněnému H., převedl. V dovolání vyjádřil nadto přesvědčení, že v napadeném rozhodnutí byl nesprávně posouzen i skutek, na základě jehož zjištění byl uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Uznal své pochybení pouze v tom, že poskytl obviněnému J. občanský průkaz a fotografii, neboť ho jmenovaný informoval, že to potřebuje k jednání u notáře. Dále uvedl, že dopis podepsaný obviněným B. skutečně společně s obviněným J. doručil na Fond národního majetku a byl informován o tom, že jde o řádné vrácení peněz z fondu obviněnému B., přičemž „neměl tušení, že jde o nějaké podvodné jednání“. Ohledně uzavření leasingové smlouvy pak v dovolání dále konstatoval, že příslušnou techniku nechal nakoupit s tím, že mu byl představen technický ředitel obchodní společnosti D., s. r. o., M. L., Ing. P., který také zaplatil v hotovosti první splátku a sdělil mu, že bude proplácet i další částky. Smlouvu mu následně předal, přičemž by sám stejně pro nedostatek peněz nemohl uhradit dluh, avšak nebyl si vědom, jak uvádí rozsudek, že jmenovaný Ing. P. závazku nebude moci dostát. Dovolatel pak nemožnost sledování úhrady leasingových splátek odůvodnil vzetím do vazby od data 15. září 1999. V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 123/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. T 14/2000, ve výroku o vině v bodech I., III. a V. a dále aby postupoval podle §265l nebo §265m tr. řádu.
Obviněný J. B. v dovolání oběma soudům vytýká, že napadenými rozsudky byl porušen zákon a obě rozhodnutí soudu nesprávně hodnotily důkazní stav věci, tak jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Podle jeho názoru skutek, který byl zjištěn v důkazním řízení a popsán v odůvodnění napadených rozsudků se zřejmě stal, ale dovolatel na něm neměl žádný podíl a proto se domnívá, že soudy nesprávně hodnotily shromážděné důkazy a z nich dovodily neodpovídající právní závěry. Zákon byl porušen pak v tom, že ačkoliv zde byly zcela zřetelné a důvodné pochybnosti o vině dovolatele, soudy nepostupovaly ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Dovolatel také namítá, že uložený trest se jeví jako nepřiměřeně přísný a nesplňující příslušná zákonná kritéria. Ve srovnání s ostatními spolupachateli mělo být nepochybně přihlédnuto k tomu, co soudy považovaly za prokázané a přiměřeně těmto zjištěním měly výměru trestu přiměřeně snížit, s ohledem na zvláštní okolnosti případu. Dovolatel se domnívá, že pokud by soudy přesto shledaly jakýkoli podíl dovolatele na trestné činnosti, mělo být rozhodováno o nižším trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem tohoto trestu. V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby napadené rozsudky byly zrušeny a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 5 To 158/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 41 T 14/2000, podali dovolání obviněný M. H. a obviněný J. J., roz. S.
Obviněný M. H. opřel dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítl, že to, jak je formulován skutek v rozsudečném výroku, nenaplňuje znaky pomoci k trestnému činu. To, že odsouzený B. založil konta v K. b. na popud dovolatele, nemůže dle něj zakládat znaky pomoci k trestnému činu, spíš nasvědčuje tomu, že by se (pokud by bylo uvedené tvrzení pravdivé) mohlo jednat o návod podle §10 odst. 1 tr. zák. Dovolatel ve shodě s obsahem jím podaného odvolání uvedl, že ani toto tvrzení není doloženo řádnými důkazy. Skutečnost, že měl po dokonání jednání obviněného B. od něho převzít celkem 4.100.000,- Kč, podle něj nezaložila naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť se jedná o jednání, které následovalo po dokončení protiprávního jednání obviněného B., spočívajícího v dokonání trestného činu podvodu. Tento trestný čin byl dle dovolatele dokonán tím, že obviněný B. vybral příslušné peněžní částky z účtů vedených u K. b. a nikoliv tím, že by dovolateli nebo jiné osobě obviněný B. tyto částky po jejich vyzvednutí předal. Za této situace se dovolateli jeví podstatným, zda obviněného B. navedl k tomu, aby založil účty u K. b., přičemž odkázal na svoji neměnnou obhajobu v průběhu celého řízení a poukázal na nevěrohodnost obviněného B. I v případě přijetí předpokladu, že dovolací soud nebude zvažovat naznačená skutková tvrzení o jeho nevině, dovolatel namítl neexistenci zavinění směřujícího k těžšímu následku a tedy k okolnostem použití vyšší trestní sazby. Konstatoval, že ani z výpovědi obviněného B., ani z jiných důkazů není patrno, že by cokoliv říkal, naznačoval, či jinak uváděl obviněnému B. nebo jiné osobě o výši částky, jaká by případně měla být na účty převedena. Popsal situaci, kdy byl přítomen u zakládání konta obviněného B. u pobočky K. b., kde hovořil i se svědkyní H. a pomáhal v dobré víře obviněnému B. účet založit, přičemž dle něj ani zde nepadla zmínka o tom, jaká částka by na tento účet měla být převedena. Dovolatel dospěl k závěru, že v celém dokazování nebylo prokázáno, že by cokoliv věděl o výši částky, která na konta později byla zaslána. Z toho vyvodil důsledek, že za těchto okolností není u něj dáno zavinění ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. Poukázal na to, že i kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že částku uvedenou v rozsudečném výroku převzal, šlo by nanejvýš o trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. Uvedl, že za těchto okolností má za to, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a proto navrhl, aby Nejvyšší soud „postupoval v intencích §265 tr. řádu, napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
Obviněný J. J., roz. S., opřel dovolání o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vytkl soudům, že při svém rozhodování důsledně vycházely z výpovědi obviněného B., nikoliv z výpovědí svědků, kteří prokazovali nepřítomnost dovolatele na místě samém. Dovolatel v podrobnostech odkázal na své odvolání v této věci. Namítl, že pokud byl uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu (pod bodem III. rozsudečného výroku) podle §10 odst. 1 písm. c), §8odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. a namítá-li nesprávné právní posouzení skutku, musí se zabývat v dovolání tím, zda věděl o tom, co má být konáno (přičemž zde, stejně jako v dalším, abstrahuje od své deklarované neviny) a především pak otázkou, zda to, co konáno bylo (založení účtu a předložení dopisu Fondu národního majetku), bylo trestným činem. Dovolatel poukázal na to, že pokud by obstaral po dohodě s obviněným B. padělaný občanský průkaz, “ztěží by padělek obsahoval tolik fatálních chyb, které se ve skutečnosti zde nalézaly“. Dle něj ani objektivně se o žádný trestný čin nemohlo jednat, jak již uvedl ve svém návrhu na zastavení trestního stíhání. Připomenul, že obviněný B. byl oprávněn jednat samostatně. Dopis, který byl adresován Fondu, byl podle výsledků dokazování obviněným B. podepsán. Byl-li tedy dopis podepsán oprávněným jednatelem, nemohla Fondu v případě, že by částku odeslal, vzniknout škoda. Fondu by podle dovolatele vznikla škoda pouze v tom případě, kdyby žádost o odeslání částky byla podepsána jinou než oprávněnou osobou. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že soud neobjasnil, komu měla být jeho jednáním způsobena škoda, zda Fondu samotnému, či firmě R., s. r. o., P. Protože obviněný B. byl oprávněn k samostatnému jednání, tím, že byl doručen dopis jím podepsaný do podatelny Fondu, nedošlo dle dovolatele vůči Fondu k žádnému protiprávnímu jednání. Dovolatel se dále domnívá, že vycházeje již z tohoto aspektu neměl být uznán vinným. Odvolacímu soudu pak vytýká, že ve vztahu k námitkám dovolatele odkázal v podstatě na podle něj správné posouzení soudem I. stupně a námitkou tkvící v tom, že obviněný B. jako jednatel mohl jednat zcela samostatně, se nezabýval v podstatě vůbec.
Na podporu svého názoru dovolatel odkazuje na stanovisko daňového poradce Ing. W. Uvádí, že za těchto okolností není možno, jak to činí odvolací soud, předjímat, že mělo dojít k poškození firmy R. Polemizuje se závěry soudu dochází k závěru, že pokud by mělo dojít k takovému jednání zaviněním obviněného B., nejednalo by se o trestný čin podvodu, protože obchodní firma R. by nebyla uvedena v omyl, ale pokud by k takovému jednání došlo, o trestný čin zpronevěry či porušování povinnosti při správě cizího majetku, avšak ke škodě obchodní firmy R. by se nemohlo jednat o podvod, protože nebyly naplněny zákonné znaky takového trestného činu. Obviněný B. jednáním sub II. rozsudečného výroku dle dovolatele neuváděl Fond v omyl, pokud předmětný dopis jako oprávněná osoba podepsal. O vyvolání omylu by šlo pouze v takovém případě, pokud by dopis nepodepsala oprávněná osoba, ale šlo-li by o podpis padělaný, či o podpis osoby, která by nebyla zmocněna za obchodní firmu jednat. Protože jednání dovolatele je posuzováno v návaznosti na jednání obviněného B., nejde dle jeho názoru o pomoc k trestnému činu podvodu. Vychází-li právní kvalifikace jednání dovolatele, jak je uvedena v rozsudku soudu I. stupně, z právní kvalifikace obviněného B., neboť je posuzována jako pomoc k trestnému činu, jehož se měl ve stadiu pokusu dopustit obviněný B., dovolatel má za to, že i v jeho případě vycházel soud z nesprávného právního posouzení skutku. Dovolatel uzavírá, že za těchto okolností rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a navrhl, aby Nejvyšší soud „postupoval v intencích §265k tr. řádu, napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Z hlediska přípustnosti podání dovolání obviněnými S. B. a J. B. upozornil na skutečnost, že rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 123/01, jímž bylo pravomocně ukončeno trestní řízení v kauze Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 14/2000, ve vztahu k obviněným B. a B., byl vyhlášen dne 21. listopadu 2001, přičemž dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudů uvedené v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu jen tehdy, jestliže rozhodnutí, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, bylo vydáno po 1. lednu 2002, tedy již za účinnosti novely trestního řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., kterou bylo dovolání jako mimořádný opravný prostředek zavedeno do systému opravných prostředků. Jelikož v dané věci mohlo dojít ke specifické situaci spočívající v tom, že rozsudek soudu druhého stupně byl ve stejnopise doručen obviněným S. B. a J. B., respektive obhájcům, kteří jmenované obviněné obhajovali v průběhu trestního řízení, již za účinnosti novely trestního řádu, ve vyjádření je zkoumána otázka, zda tato skutečnost nemůže mít dopad na úvahy o přípustnosti dovolání. Datum doručení stejnopisu rozhodnutí odvolacího soudu má totiž význam pro počátek běhu lhůty k podání dovolání, neboť podle §265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Státní zástupce v této souvislosti uvedl, že v souladu s několikrát prezentovaným názorem Nejvyššího soudu lze vyslovit názor, že taková okolnost je právně irelevantní a nemůže mít význam pro právní vyhodnocení otázky, zda je dovolání přípustné, neboť všichni obvinění, jejichž trestní věci byly pravomocně ukončeny před dnem 1. ledna 2002, by zásadně měli být v rovném postavení. Pokud by se obecně připustila možnost podání dovolání i proti rozhodnutím soudu II. stupně, učiněným sice před tímto datem, avšak doručeným ve stejnopise stranám až po tomto datu, pak by dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství mohli být favorizováni ti obvinění, kteří se třeba dlouhodobě vyhýbali doručení rozhodnutí, nebo naopak znevýhodněni ti obvinění (v případě podání dovolání nejvyšším státním zástupcem v jejich neprospěch), v jejichž trestních věcech rozhodnutí nebylo ve stanovených lhůtách písemně vyhotoveno a doručeno. Popsaný stav by pak nebylo možné považovat z hlediska právní jistoty za únosný. Státní zástupce uzavírá, že z výše uvedených důvodů je třeba trvat na závěru, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé pouze tehdy, bylo-li soudem druhého stupně učiněno za účinnosti novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb.
K dovolání obviněných H. a J. se pak ve vyjádření uvádí, že v něm vytýkají rozhodnutí soudu II. stupně nesprávné právní posouzení skutku, v čemž spatřují důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání výše jmenovaných obviněných z důvodů uvedených v ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněných S. B. a J. B., shledal, že v posuzované věci není dovolání přípustné.
Dovolání bylo do trestního řádu zavedeno jako mimořádný opravný prostředek novelou trestního řádu, provedenou zák. č. 265/2001 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2002. Pro časovou působnost trestního řádu obecně platí, že procesní úkony se v průběhu trestního řízení provádějí podle v tom okamžiku účinného znění tohoto zákona, přičemž však pokud je zakládáno právo na opravný prostředek, který je zaveden novým procesním předpisem, nelze nabýt takového práva k rozhodnutím, která nabyla právní moci dříve, než nabyla účinnosti nová právní úprava. Výjimku z uvedeného pravidla mohou v případě novelizace stanovit zejména příslušná přechodná ustanovení. Protože však uvedená novela trestního řádu žádná přechodná ustanovení, týkající se dovolání, neobsahuje, je třeba na posuzovaný případ aplikovat uvedené obecné zásady.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. je dovoláním možné napadnout pouze pravomocné rozhodnutí ve věci samé vymezené v §265a odst. 2 tr. řádu, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Toto ustanovení je ve smyslu výše uvedené zásady účinné do budoucna, to znamená, že rozhodnutí soudu ve věci samé učiněná ve druhém stupni, proti kterým zákon podání dovolání připouští, jsou pouze ta, která jsou vydána a nabývají právní moci po účinnosti novely trestního řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., tj. po 1. lednu 2002.
V posuzovaných případech obviněného S. B. a obviněného J. B. bylo trestní stíhání pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 To 123/01, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou, provedenou zák. č. 265/2001 Sb. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 31/2002 Sb. rozh. tr.), příp. Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. III ÚS 471/02), je přitom právně irelevantní, kdy bylo doručeno pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému, resp. jeho obhájci, když rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vydáno před účinností předmětné novely trestního řádu. Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. zák. č. 265/2001 Sb. vyplývá, že zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle níž by bylo možno dovolání jako nově zavedený opravný prostředek aplikovat i v případech, kdy rozhodnutí, jež má na mysli nynější ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu, nabylo právní moci za účinnosti dřívějšího znění tr. řádu (tj. před 1. lednem 2002), a to ani za podmínky, že by od doručení takového dřívějšího rozhodnutí byla jinak zachována dvouměsíční dovolací lhůta (§265 odst. 1, 2 tr. řádu).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal, že by v projednávané věci obviněných Stanislava Bielika a Jiřího Bednáře byly splněny podmínky, jež by zakládaly přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §265a odst. 1 tr. řádu. Proto v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu/ rozhodl, že se toto dovolání podle §265i písm. a) tr. řádu odmítá, neboť není přípustné.
Při posouzení dovolání obviněného H. a obviněného J., vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obvinění H. i J. v dovolání formálně označují jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli takové rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V těchto ustanoveních ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští založení rozhodnutí na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění jako důvod dovolání.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde a nebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatelé H. a J. podstatnou část námitek nevznáší vůči správnosti právního posouzení skutkového stavu věci, nýbrž soudům obou stupňů pouze vytýkají nesprávná skutková zjištění, včetně neúplného a nesprávného hodnocení provedených důkazů. Z výše uvedeného zákonného ustanovení také jednoznačně plyne, že dovolacím důvodem nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a pokud jde o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vyplývá z něj, že Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu (§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu) přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí, se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu).
Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. řádu, ale ve skutečnosti jsou v něm vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v předmětné věci.
Ačkoli tedy obvinění H. a J. v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatnili ve skutečnosti v jeho podstatné části námitky, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. řádu obsahově naplnit. Dovolání obou obviněných se tedy do značné míry opírá o jiné důvody než jsou uvedeny v §265b tr. řádu. Důvodnost dovolání z těchto hledisek nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat a pokud by se dovolání obou obviněných omezilo pouze na ně, musel by dovolání obou obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Obviněný H. navíc argumentuje nesprávným právním posouzením skutku sub I. rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to účastenstvím formou pomoci s tím, že s ohledem na formulaci skutku v rozsudečném výroku by se mělo jednat spíše o návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a převzetím částky 4.100.000,- Kč od obviněného B. by mohla být naplněna pouze skutková podstata trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. vzhledem k tomu, že trestný čin podvodu byl již dokonán. Tato argumentace je zjevně neopodstatněná. Vědomě pomíjí fakt, že pachatelem trestného činu podvodu nebyl obviněný B., ale neznámá osoba či osoby. Obviněný B. se na trestném činu této neznámé osoby podílel „pouze“ jako účastník, a to formou uvedenou v §10 odst. 1 písm. c), tedy stejnou jako obviněný H.V podrobnostech lze odkázat na argumentaci k právní kvalifikaci jednání obviněného H., jak je uvedeno na str. 4 rozsudku Vrchního soudu a zejména na str. 22 rozsudku Městského soudu v Praze.
Obviněný J. argumentuje nesprávným právním posouzením skutku sub III. rozsudku nalézacího soudu jako pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to účastenstvím formou pomoci. Nejvyšší soud po přezkoumání věci konstatuje, že na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky výše označeného trestného činu. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tím kdo byl uveden v omyl, resp. měl být v omyl uveden, byl Fond národního majetku v tom, že na základě písemného pokynu obviněného B. by odeslal peníze na údajný firemní účet, se kterým však příslušná firma nedisponovala. A právě z tohoto důvodu by škoda vznikla firmě R. Úvahy na téma, že není zřejmé jak by obviněný B. s penězi naložil, naznačující, že by je mohl převést do dispozice firmy, jsou zavádějící a nelogické. Pokud by je chtěl poctivě odvést firmě, nebyla by celá složitá operace se zakládáním falešného účtu atd. potřebná. V dalším lze odkázat na přiléhavé zdůvodnění v rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněných H. a J. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman