ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.389.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 389/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2003 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 3 To 335/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 210/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 4 T 210/2001, byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že ve Z.-M. dne 10. 10. 2001 kolem 18.50 hod. násilím zatáhl do domu čp. 192 na ul. Š. poškozenou E. B., kde na ní pod pohrůžkou fyzického násilí vykonal soulož, tedy pod pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži.
Za toto jednání byl podle §241 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který svým usnesením ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 3 To 335/2002 odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný M. Š. podal prostřednictvím svého obhájce dne 7. 11. 2002 dovolání. Nejvyššímu soudu bylo Okresním soudem ve Zlíně předloženo dne 31. 3. 2003.
Dovolatel svoje námitky opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů o vině obviněného je chybné a na základě toho je chybný i výrok o uložení trestu. Dovolatel dále namítá nedostatečné provedení důkazů a v důsledku toho i jednostranné hodnocení provedených důkazů, což mělo za následek dle názoru dovolatele i nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolatel tedy napadá výrok o vině i trestu a v petitu svého dovolání navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu byly zrušeny a věc byla vrácena k novému řízení a provedení důkazů ve prospěch obhajoby tak, aby byla zaručena možnost obhajoby.
K dovolání obviněného se dne 5. 2. 2003 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně s tím, že většina uplatněných námitek směřuje proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění ve věci učiněných a nekryje se s formálně uplatněným dovolacím důvodem. Podle názoru státního zástupce jedinou námitkou, která se alespoň částečně kryje s uvedeným dovolacím důvodem je námitka, týkající se obsahu a intenzity pronášených výhrůžek, když lze dovodit, že tyto námitky se týkají existence zákonného znaku trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., který spočívá v donucení k souloži „pohrůžkou bezprostředního násilí“. V závěru vyjádření státní zástupce uvádí, že jednání obviněného, vymezené ve výroku o vině a podrobněji popsané v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, vykazovalo všechny zákonné znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., a proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné , a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst.1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud z dovolání zjistil, že obviněný M. Š. opírá své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudem, avšak není možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů, apod. To znamená, že s uvedeným dovolacím důvodem korespondují jen právní námitky, pokud se vztahují ke skutkovému stavu, jak ho zjistil soud.
Obviněný M. Š. založil své dovolání převážně jen na skutkových námitkách směřujících proti zjištění, že se nedopustil skutku, jímž byl uznán vinným.
Z předloženého dovolání vyplývá, že námitky obviněného směřují především proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a na základě této skutečnosti i proti výroku o vině a trestu.
Obviněný vytýká soudům obou stupňů neprovedení navržených důkazů (soud nepřizval dle názoru dovolatele k výslechu svědkyni, která se zdržovala v rozhodné době několik metrů od místa, na kterém mělo dojít ke vtažení poškozené do domu) a dále vadné hodnocení provedených důkazů (soud dle názoru dovolatele nepřihlížel v dostatečné míře ke znaleckému posudku lékařky, která na těle poškozené neshledala stopy násilí, a ani neumožnil, aby jí byly položeny doplňující otázky).
Těžiště právní argumentace soustředil obviněný na otázku „pohrůžky bezprostředního fyzického násilí“. Nejvyšší soud shledal, že tato námitka alespoň částečně koresponduje s uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), neboť bezprostředně souvisí s existencí zákonného znaku trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.
K této otázce je třeba uvést, že dle judikatury se donucením ženy k souloži rozumí překonání vážně míněného odporu ženy nebo podlehnutí ženy při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že jí pachatel za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že žena po vyjádření vážně míněného nesouhlasu projevením odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku bezprostředního násilí uskuteční.
V posuzovaném případě je zřejmé, že ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. nestanoví intenzitu bezprostředního násilí, kterým musí být ženě vyhrožováno, aby byl naplněn zákonný znak trestného činu znásilnění.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci odvolacího řízení je patrno, že rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním obviněného i jemu předcházející řízení, netrpí vytýkanými vadami.
Na základě skutečností, rozvedených v předcházejících odstavcích, je možné uzavřít, že popis skutku, jenž je uveden ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, v dané trestní věci odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy nedovodil nesoulad mezi skutkem, jak byl soudem zjištěn a popsán v rozsudku, a právní kvalifikací.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Š. odmítl.
Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman