ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.483.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 483/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 dovolání podané obviněným S. F., proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 305/2002-167 ze dne 13. 11. 2002 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp. zn. 13 T 226/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, č. j. 13 T 226/2000-149 ze dne 13. 5. 2002 byl obviněný S. F. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona, za který byl podle §247 odst. 2 trestního zákona a §53 odst. 1 trestního zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 12 To 305/2002-167 ze dne 13. 11. 2002 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil. Současně pak postupem podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a za něj jej odsoudil podle §248 odst. 2 trestního zákona a §53 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 trestního zákona k peněžitému trestu ve výměře 25 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Poškozenou O. - S., s. r. o., přitom podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému doručen dne 8. 1. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 6. 1. 2003.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný trestného činu zpronevěry dopustil tím, že dne 9. 7. 1998 jako jednatel firmy S.\'s S. M. s. r. o. se sídlem v P., B. 130, na jejíž majetek byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 96 K 90/98-27 ze dne 15. 4. 1999 prohlášen konkurs, vydal pokyn svému zaměstnanci J. O., který jako řidič v rámci vytížení pro zpáteční cestu převzal k přepravě potravinářské zboží od firmy O. S. s. r. o. se sídlem U. H., S. č. 406, pro firmu M. ČR s. r. o. se sídlem P., E. č. 15, k tomu, aby zboží pro tuto společnost složil do skladu O. T. v Ch. namísto do skladu firmy M. s. r. o. v P., což J. O. učinil, poté si obviněný zboží přisvojil pod záminkou úhrady dosud neuhrazeného dluhu firmy O. - S. s. r. o. vůči firmě S.\'s S. M. s. r. o. ve výši 20 000,- Kč a zboží prodal, čímž způsobil poškozené firmě O. - S. s. r. o. se sídlem v U. H., S. č. 406, škodu ve výši 132 949,- Kč.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný S. F. prostřednictvím svého obhájce dne 10. 3. 2003 dovolání, jímž napadl výrok o vině a výrok o trestu. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení stíhaného skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V odůvodnění svého dovolání obviněný zdůraznil, že soud druhého stupně jej shledal vinným a odsoudil jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že stíhaným skutkem naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry a že jeho úmysl směřoval k jejich naplnění. Jeho zásadní pochybení spatřuje v tom, že provedené důkazy nevyhodnotil ve všech jejich souvislostech a v důsledku toho učinil nesprávná skutková zjištění. V tomto kontextu obviněný vyslovuje přesvědčení, že z provedeného dokazování není nade vší pochybnost zřejmý jeho úmysl přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena a způsobit tak škodu firmě O. - S. s. r. o. Sám přitom vylučuje, že by v takovémto úmyslu jednal, neboť vše činil jen ve snaze spravedlivě uspořádat vztahy mezi věřitelskou firmou S.\'s S. M. s. r. o., jejímž byl jednatelem, a dlužnickou firmou O.?S. s. r. o., a to v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a s pravidly uznávanými společností. Současně poukazuje na to, že se v posuzovaném případě nejdříve snažil domoci svých práv cestou mimosoudního jednání, když firmu O. - S. s. r. o. několikrát telefonicky i písemně vyzval k zaplacení dlužných částek, a že byl nakonec nucen uplatnit své právo u soudu, neboť firma O. - S. s. r. o. úhradu dlužných částek odmítala. Připomíná tedy, že nepochybnou skutečností je, že dluh této firmy vůči firmě, jejímž jednatelem byl, v době spáchání činu skutečně existoval. Stejně tak podle jeho názoru nic nezpochybňuje fakt, že si nesnažil ponechat výtěžek z prodeje zadrženého zboží pro sebe, ale při jeho prodeji vystavil kupujícímu řádný pokladní doklad o koupi zboží a fakturu a následně kontaktoval zástupce firmy O. - S. s. r. o., aby jim vyplatil získaný výtěžek ponížený o dlužnou částku. Tento postup, který byl ostatně konzultovaný s odborníky a byl shledán zákonným, však zástupci firmy O. - S. s. r. o. odmítli. S ohledem na tyto skutečnosti má obviněný současně za to, že jeho jednání nevykazuje žádnou společenskou nebezpečnost - ve své podstatě se totiž nesnažil o nic jiného než se domoci svého práva na zaplacení dlužné částky a po pečlivém zvážení všech možností a po konzultaci s odborníky se rozhodl uspokojit se ze zadrženého zboží dlužníka.
V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že se nedopustil žádného trestného činu, neboť nejednal v úmyslu způsobit na cizím majetku škodu přisvojením si cizí svěřené věci, a za pochybení odvolacího soudu označuje to, že při provádění a hodnocení opatřených důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu a s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když neodstranil důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci a provedené důkazy nesprávně hodnotil pouze k jeho tíži. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu věc přikázal znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění svého vyjádření poukazuje na to, že obviněným namítané a již dříve v rámci jeho obhajoby připomínané okolnosti případu, ovlivňující jeho jednání a týkající se nesplněné platební povinnosti poškozené firmy vůči firmě, jejímž jednatelem byl, vyhodnotily soudy prvního i druhého stupně správně a zákonu odpovídajícím způsobem. Současně zdůrazňuje, že i když se výsledná právní kvalifikace jednání obviněného na obou soudních úrovních rozcházela, okolnosti případu nezakládaly na jeho straně právo jednat za použití občanskoprávních zajišťovacích institutů. Za dané situace tedy postupoval jednoznačně svévolně způsobem nepožívajícím ochrany zákona a podle názoru státní zástupkyně odvolací soud zcela správně dovodil, že si v rozporu se zákonem přisvojil cizí věc, která byla jeho firmě svěřena k přepravě. Současně vyslovuje státní zástupkyně přesvědčení, že právě zmíněné okolnosti případu, za kterých ke způsobení škody nikoli malé z jeho strany došlo, umožňují dovodit též nedbalostní formu jeho zavinění minimálně v jejím nižším stupni, která plně postačuje z hlediska právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona. Jeho výtka o absenci úmyslu způsobit škodu tedy není podle jejího názoru opodstatněná. Stejně tak má státní zástupkyně za to, že jím připomínané okolnosti případu nemohou být ani důvodem absence materiálního znaku uvedeného trestného činu. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítnul jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok o vině i trestu obviněného S. F. z rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Z. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu, byť je nevhodně formulováno tak, jako by ho podával obhájce sám, který ovšem právo podat dovolání nemá. K podání dovolání došlo u Okresního soudu pro Prahu - východ dne 10. 3. 2003 (první pracovní den po dni pracovního volna, během nějž uplynula dvouměsíční lhůta k jeho podání), tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný S. F. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, neboť nejednal v úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc a způsobit tak na cizím majetku škodu. Současně zdůrazňuje, že neučinil nic jiného, než že se snažil domoci svého práva na zaplacení dlužné částky. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve svém tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a v tomto směru též namítá porušení ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a neúplnost provedeného dokazování z toho hlediska, že během něj nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci. Celkově pak označuje hodnocení provedených důkazů za jednostranné, jednoznačně směřující k jeho tíži. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, ale primárně z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný S. F., je přitom koncipován tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný S. F. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů, a zejména pak soud odvolací, hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného S. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobit tak na cizím majetku škodu.
K této právní kvalifikaci a k argumentaci použité obviněným je na místě připomenout, že o zpronevěru ve smyslu §248 trestního zákona jde v případě, že pachatel disponuje ke škodě cizího majetku s cizí svěřenou věcí tak, jako by byla jeho vlastní, a přisvojí si jí. Po subjektivní stránce se přitom vyžaduje úmyslné zavinění ve vztahu ke všem těmto znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obecným předpokladem toho, aby šlo o zpronevěru v uvedeném smyslu je to, aby úmysl pachatele přisvojit si cizí svěřenou věc vznikl až poté, co mu byla taková věc svěřena. Vyloučeno však není, aby existoval již při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu. Předmětem útoku je v tomto případě cizí věc, která byla pachateli svěřena. O přisvojení si takové věci pak jde v případě, že s ní pachatel nakládá jako s vlastním majetkem.
V posuzovaném případě obviněný S. F. podle skutkových zjištění soudu druhého stupně promítnutých do výroku o vině i do odůvodnění napadeného rozsudku disponoval s věcí svěřenou mu k přepravě - s potravinářským zbožím patřícím firmě O. S. s. r. o. - a místo toho, aby jej v souladu se sjednanou smlouvou o přepravě dodal do skladu firmy M. ČR s. r. o. v P., naložil s ním v průběhu přepravy jako s vlastní věcí - nechal jí složit ve skladu O. T. v Ch. - tedy si jí přisvojil (č. l. 168 a 176 trestního spisu). V průběhu dispozice s tímto zbožím si byl vědom toho, že jde o věc svěřenou mu k přepravě, která mu nepatří, a při nakládání s ní výše uvedeným způsobem postupoval zcela cíleně: vydal pokyny svému zaměstnanci (řidiči J. O.), aby celý přepravovaný náklad v hodnotě 132. 949,- Kč složil do skladu v Ch. a následně jej prodal. Poškozené firmě O. S. s. r. o. tím způsobil škodu ve výši odpovídající hodnotě jejího zboží, které si přisvojil. Tyto skutečnosti obviněný nezpochybňoval ani v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně ani v podaném dovolání. Po právní stránce přitom tímto jednáním nepochybně naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry, a to v úmyslu přímém, neboť se takto chtěl zachovat a také se tak zachoval [§4 písm. a) trestního zákona]. K dokonání tohoto trestného činu došlo již v okamžiku, kdy si přepravovanou svěřenou věc přisvojil, tedy kdy s ní naložil jako s vlastní. To se stalo ve chvíli, kdy změnil směr její přepravy a místo v skladu firmy M. ČR s. r. o. v P. jí nechal složit v skladu O. T. v Ch., odkud jí následně odprodal. K tomuto okamžiku také vznikla na majetku firmy O. S. s. r. o škoda ve výši její plné hodnoty, a to v přímé příčinné souvislosti s jeho jednáním. Tento jím sledovaný a chtěný následek (přisvojení si zboží svěřeného mu k přepravě a jeho zpeněžení) přitom nelze zaměňovat s motivem jeho jednání (snahou domoci se úhrady dluhu, který měla poškozená firma vůči jeho firmě). Tento motiv také nikterak nevylučuje jeho úmysl způsobit uvedený následek. Jestliže si tedy obviněný podle skutkových zjištění soudu druhého stupně za výše popsaných okolností chtěl přisvojit předmětné zboží a také si ho skutečně přisvojil a tím způsobil škodu na majetku poškozené firmy, je i tento následek jeho jednání pokryt úmyslnou formou jeho zavinění. Na tom nemůže nic změnit ani to, že se následně snažil určitou část výtěžku prodeje zboží, kterého se zmocnil, vrátit poškozené firmě. Nešlo totiž o nic jiného než o náhradu části způsobené škody. To mohlo mít význam z hlediska úvahy o trestu, nikoliv však při úvaze o tom, zda svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry či nikoliv. Soud druhého stupně ostatně k této okolnosti - stejně jako k celkovému motivu jeho jednání - také skutečně přihlédl při úvaze o trestu a uložil mu pouze velice mírný peněžitý trest při samotné spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí. Na druhé straně však důvodně v tomto kontextu poukázal na to, že si obviněný svévolně přisvojil cizí majetkové hodnoty ve výši několikrát převyšující rozsah jeho pohledávky vůči poškozené firmě (ta činila 4. 889,80 Kč, zatímco hodnota neoprávněně přisvojeného zboží dosahovala částky 132. 949,- Kč), což zvýšilo stupeň nebezpečnosti jeho jednání do té míry, jakou zákon požaduje u trestných činů (§3 odst. 2 trestního zákona), a to i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 trestního zákona).
Obstát nemůže ani argumentace obviněného tím, že se daným způsobem snažil domoci svého práva. Právě způsob jakým to učinil (užil svémoci) totiž zákon zakazuje a porušení tohoto zákazu za okolností předpokládaných ustanovením §248 trestního zákona sankcionuje jako trestný čin zpronevěry. V tomto kontextu je na místě připomenout, že obviněný měl k dispozici legální cesty k dosažení svého práva a dvě z nich také využil. První z nich bylo přímé jednání s poškozenou firmou, svým dlužníkem, a druhou podání soudní žaloby. Pokud se však následně za výše popsaných okolností uchýlil k tomu co sám označil za \"zadržení zboží\" poškozené firmy, nepochybně jednal svévolně a v rozporu se zákonem, jak správně dovodil a podrobně vyložil soud druhého stupně. Nejvyšší soud se s jeho argumentací vztahující se k možnostem uplatnění zadržovacího a zástavního práva, rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, plně ztotožňuje. Ve shodě s ním má tedy za to, že podle §628 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s §299 odst. 1 obchodního zákoníku náleží sice dopravci přepravujícímu zboží zákonné zástavní právo k přepravované zásilce, avšak toto je vázáno výlučně na zajištění jeho nároků vyplývajících z dané smlouvy o přepravě. Tato právní úprava jej tedy nijak neopravňuje k využití zástavního práva k právě přepravované zásilce k tomu, aby zajistil svá práva plynoucí z jiných přepravních smluv uzavřených v době předchozí. Co se pak týče práva zadržovacího (retenčního), to má (na rozdíl od zástavního práva) jen zajišťovací funkci, nikoliv funkci uhrazovací (§151s až §151v občanského zákoníku). Podle §151s odst. 1 a 2 občanského zákoníku přitom může ten, kdo je povinen vydat určitou movitou věc, zajistit splatnou peněžitou pohledávku zadržením takové věci pouze v případě, že je jinak povinen jí vydat tomu, vůči němuž má danou pohledávku (tedy svému dlužníkovi). Nelze tedy tímto způsobem zadržet věc určenou třetí osobě a stejně tak není možné zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou. Navíc toto právo nemá ten, jemuž oprávněná osoba při předání věci uložila, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva. V posuzovaném případě přitom obviněný S. F. podle skutkových zjištění soudu druhého stupně potravinářské zboží, které při přepravě \"zadržel\", nebyl povinen vydat dlužníkovi (firmě O. S. s. r. o.), ale dopravit jinému subjektu (firmě M. ČR s. r. o.), vůči němuž nemohl uplatnit zadržovací právo. S přepravovaným potravinářským zbožím navíc naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva, neboť z uzavřené smlouvy pro něho vyplývala povinnost uložená mu oprávněnou osobou (firmou O. S. s. r. o.) zboží přepravit a předat určenému příjemci (firmě M. ČR s. r. o.), což neučinil a sám jej v rozporu se zákonem prodal. Důvodně lze mít též za to, že obviněný podnikající dlouhodobě v oblasti přepravy zboží si byl plně vědom všech těchto skutečností. Ostatně ve svém dovolání ani nesprávnou aplikaci citovaných ustanovení odvolacím soudem nenamítá a své dovolací námitky soustřeďuje převážně do oblasti způsobu hodnocení skutkových okolností zjištěných soudem druhého stupně, přičemž důraz klade na to, že nechtěl způsobit na majetku poškozené firmy žádnou škodu ani nebyl s tímto následkem jako možným srozuměn a že jeho jednání nebylo nikterak společensky nebezpečné a zavrženíhodné, neboť se jím domáhal pouze svého práva.
Celkově vzato je tedy zřejmé, že pokud obviněný ve svém dovolání tvrdí, že nejednal v úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc a způsobit na majetku poškozené firmy škodu, je to v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudu druhého stupně. Těmto skutkovým zjištěním, která jsou z výše rozvedených důvodů pro dovolací soud rozhodující, přitom odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, a to i pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného, tedy o jeho zavinění ve vztahu k způsobenému následku. Jestliže pak obviněný ve svém dovolání brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako tohoto trestného činu prostřednictvím toho, že zpochybňuje skutková zjištění soudu druhého stupně, uplatňuje ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazuje. V tomto rozsahu je tedy jeho dovolání podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu částečně odpovídají jen ty výhrady obviněného, jimiž se dovolává toho, že jeho jednání nevykazovalo žádnou společenskou nebezpečnost, a že jej tudíž po materiální stránce nelze kvalifikovat jako trestný čin. Obviněný tak činí především s odkazem na motivaci tohoto svého jednání, ani tato jeho argumentace však nemůže z důvodů výše rozvedených s ohledem na zjištěné okolnosti případu věcně obstát.
Nejvyšší soud tedy na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný S. F. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář