ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.484.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 484/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. července 2003 o dovolání obviněného V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 4 To 200/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 205/98, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 4 To 200/2002 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 2 T 205/98, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Třebíči přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný V. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 2 T 205/98, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, přičemž byl současně zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999, sp. zn. 6 To 142/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný V. H. trestného činu dopustil tím, že ačkoli byl mimo jiné odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 T 5/88, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 tr. zák k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který vykonával v době od 12. 2. 1988 do 7. 2. 1990, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu, a při propuštění byla stanovena zkušební doba 4 roků, společně s D. O., R. K. a J. B., kteří již byli odsouzeni pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 10. 1988, č. j. 2 T 28/95-469, v nočních hodinách z 28. 3. 1994 na 29. 3. 1994 opakovaně v hotelu S. a před tímto hotelem na M. n. v N. n. O., okr. T., fyzicky napadali M. K. a to tak, že ho bili pěstmi do hlavy, srazili ho na zem a kopali ho do různých částí těla, zejména do hlavy a do břicha, čímž mu způsobili krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v čelní oblasti vlevo, podvrtnutí krční páteře, roztržení sleziny, roztržení závěsu tlustého střeva a předstěry, krvácení do dutiny břišní, oděrky a krevní výrony obou kolen, na pravé kyčli, pravém bérci a kotníku a krevní výron obou víček levého oka, pro kterážto zranění byl poškozený citelně omezen v obvyklé denní činnosti po dobu převyšující 6 týdnů.
Z podnětu odvolání obviněného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 4 To 200/2002, byl výše uvedený rozsudek v celém rozsahu zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněný V. H. byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za to a za sbíhající se trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona a neoprávněné užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 12. 1994, sp. zn. 2 T 159/94, a dále za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1998, sp. zn. 42 T 17/96, podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s ostrahou. Současně byl ve výroku o souhrnném trestu zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 1999, sp. zn. 6 To 142/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Trestné činnosti se podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že v nočních hodinách z 28. 3. 1994 na 29. 3. 1994 na M. n. v N. n. O., okr. T. fyzicky napadl M. K. tak, že ho vícekrát udeřil pěstí do různých částí těla a několikrát do něho kopl nohou, přičemž takto jednal poté, co poškozený byl fyzicky napaden D. O., R. K. a J. B., kteří byli odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 10. 1998, č. j. 2 T 28/95-469, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozhodnutí krajského soudu vychází z nesprávného právního posouzení skutku, resp. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, neboť závěry odvolacího soudu, které vedly ke kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. jsou v rozporu se skutkovými zjištěními obsaženými ve spise, na něž se napadený rozsudek odvolává, a podle nichž obviněný napadl poškozeného opakovaným bitím pěstí do různých částí těla a kopáním. Namítá, že soud nevzal v úvahu závěry znalkyně, podle které nelze rozlišit, který z již odsouzených, či obviněný H., mohl způsobit zranění poškozeného. Poukazuje na to, že součástí skutkových zjištění učiněných soudem není zmínka o možnosti způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Dále namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly intenzitou útoku obviněného a nebraly v úvahu závěry znalkyně, podle nichž by musel obviněný napadnout poškozeného velkou intenzitou, aby mu mohl způsobit závažné zranění. Domnívá se, že tato intenzita však nebyla prokázána. Podle jeho názoru soudy obou stupňů neměly důkazy pro závěr, že obviněný mohl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, když jeho úmysl způsobit těžkou újmu nebyl prokázán a nelze ho dovodit ani z jeho snahy dovést poškozeného do hotelu, aby zaplatil rozbité sklo, ani z následků, tj. ze skutečně způsobeného zranění poškozenému, a to s ohledem na to, že za tento následek byla již pravomocně odsouzena skupina jiných osob. Závěr soudu, že obviněný napadl poškozeného opakovaným bitím pěstí do různých částí těla a kopáním a že mu muselo být zřejmé, že takovým jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, nemá oporu v provedeném dokazování, ani v logice vlastního odůvodnění napadeného rozsudku. Provedené důkazy a skutkové závěry Krajského soudu v Brně tak neodůvodňují použití přísnější právní kvalifikace.
Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 4 To 200/2002, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu, v intencích tohoto dovolání znovu projednal a rozhodl, anebo aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že zprostí obviněného V. H. viny, případně aby jej uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví dle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. a upustil od uložení souhrnného trestu, případně mu uložil přiměřený souhrnný trest odpovídající změně právní kvalifikace.
Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku není z hlediska použité právní kvalifikace zcela precizní, neboť není specifikováno, proti kterým částem těla poškozeného útoky obviněného směřovaly, nejsou specifikovány škodlivé následky, resp. účinky, které mohly být obviněným způsobeny a okolnosti, pro které tyto účinky nenastaly. Avšak tyto vady výroku o vině nejsou dovoláním napadány. Dovolatel sice namítá nesprávnou právní kvalifikaci, avšak v zásadě jeho námitky směřují proti skutkovým závěrům soudu vyjádřeného v odůvodnění rozhodnutí a vůči hodnocení důkazů, zejména závěrů znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství MUDr. S. D., přestože právě na základě tohoto posudku byl obviněný H. uznán vinným toliko pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Dovolatelovy námitky považuje za primárně skutkové, které se nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jiným dovolacím důvodem, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k následujícím závěrům:
Ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je třeba v prvé řadě konstatovat, že z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že část dovolacích námitek nenaplňuje dovolatelem deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel totiž vznáší námitky skutkové povahy, které ovšem nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle výše již uvedeného ustanovení, jenž spočívá v tom, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud tedy dovolatel poukazuje na nesprávné vyhodnocení závěrů znaleckého posudku MUDr. D., popř. namítá že rozhodnutí se neopírá o dostatečný rozsah provedených důkazů, pak jeho námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. K těmto námitkám pak v rámci dovolacího řízení nebylo možno přihlížet.
Dovolatel ovšem na druhé straně vznáší též námitky, které lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. V tomto směru je třeba poukázat zejména na výhrady obviněného vůči tomu, že skutková zjištění učiněná v napadeném rozhodnutí neumožňují učinit závěr o takové intenzitě jím použitého násilí vůči poškozenému, které mohlo vést až k citelnému ohrožení zdraví poškozeného v podobě těžké újmy, jakož i výtky ohledně absence okolností svědčících o úmyslu obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
Proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a poté dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle §89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha na zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek jsou pak těžkou újmou na zdraví konkrétní zdravotní stavy (resp. jejich porucha) uvedené pod písm. a) až ch) tohoto ustanovení. Pokus tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a takového jednání se dopouští v úmyslu tento čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedojde (§8 odst. 1 tr. zák.).
Je třeba zdůraznit, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný V. H. dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. tím, že „…fyzicky napadl M. K. tak, že ho vícekrát udeřil pěstí do různých částí těla a několikrát do něho kopl nohou, přičemž takto jednal poté, co poškozený byl fyzicky napaden D. O., R. K. a J. B., kteří byli odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 10. 1998, č. j. 2 T 28/95-469, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona,…“. Dále je třeba připomenout, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, když nevzal za prokázáno, že se obviněný V. H. dopustil činu společně s D. O., R. K. a J. B. a že poškozenému společně způsobili zranění spočívající v krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v čelní oblasti vlevo, podvrtnutí krční páteře, roztržení sleziny, roztržení závěsu tlustého střeva a předstěry, krvácení do dutiny břišní, oděrky a krevní výrony obou kolen na pravém kyčli, pravém bérci a kotníku a krevní výron obou víček levého oka, jež poškozeného citelně omezovala v obvyklé denní činnosti po dobu převyšující 6 týdnů. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (na str. 4 a 5) dospěl k závěru, že výše popsaná zranění poškozenému způsobili výlučně již pravomocně odsouzení O., K. a B. a že obviněný V. H. se na těchto zraněních nepodílel. Tato zranění vznikla již v první fázi napadení poškozeného, na které obviněný H. nebyl účasten. Teprve když se poškozený vrátil zpět na M. n., tak zde byl posléze napaden už jen samotným obviněným V. H. tak, že „…ho vícekrát udeřil pěstí do různých částí těla a několikrát do něho kopl nohou,…“. Žádné bližší skutkové okolnosti napadení poškozeného ze strany obviněného (např. intenzita či směr útoku) či hrozící následky na zdraví poškozeného a důvody proč k nim nedošlo, nevyplývají ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud má za to, že výše uvedené skutkové závěry odvolacího soudu bez dalšího nenasvědčují důvodnosti právní kvalifikace činu jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Pro závěr o úmyslu obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví bylo potřeba učinit zjištění o intenzitě útoku, do kterých částí těla poškozeného útočil a jakým konkrétním způsobem.
Z dosud učiněných skutkových zjištění nelze dovodit ani to, v čem konkrétně měla spočívat reálná hrozba způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného K., v důsledku jakého konkrétního jednání ze strany obviněného mohla taková újma vzniknout a z jakých příčin se tak nestalo. Skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění zatím neobsahují takové skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že poškozenému K. hrozila v důsledku jednání obviněného taková újma na zdraví, která je těžkou újmou ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, v čem spočívalo jednání obviněného směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, a o které okolnosti odvolací soud opírá svůj závěr, že obviněný jednal v úmyslu takové zranění poškozenému způsobit. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se konstatuje jen to, že V. H. napadl poškozeného opakovaným bitím pěstí do různých částí těla a kopáním (str. 5). Jak bylo výše již uvedeno, z dosud učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, jak velkou intenzitou napadal obviněný poškozeného, do jakých konkrétních částí těla jej kopal, popř. bil pěstí. Nebylo zjištěno, jak se intenzita použitého násilí projevovala ve vztahu k jednotlivým částem těla poškozeného, jaké důsledky pro zdraví poškozeného to mohlo mít a z jakých důvodů k těmto hrozícím následkům nedošlo.
Na základě všech shora uvedených skutečností lze uzavřít, že dovolání obviněného V. H. opodstatněně namítá, že napadené rozhodnutí, jímž byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dosud učiněná skutková zjištění pak zatím zcela jednoznačně nevylučují možnost posouzení skutku i jako mírnějšího trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., resp. jeho pokusu, jak se toho dovolatel domáhá.
Proto Nejvyšší soud v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./ k dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu /§265k odst. 1, 2 tr. ř./. Poněvadž výše vytýkané nedostatky mají svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně, tak Nejvyšší soud zrušil též rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 2 T 205/98. Rovněž tak byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc obviněného V. H. znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Okresní soud v intencích tohoto rozhodnutí se vypořádá s výše již rozvedenými výhradami stran správnosti právního posouzení věci na podkladě dosud učiněných skutkových zjištění. Bude též důsledně postupovat podle pokynů, které jsou obsaženy v předchozím zrušovacím rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 4 To 371/2001. Již v citovaném rozhodnutí odvolací soud totiž uložil soudu prvního stupně, aby za pomocí znalce z oboru soudního lékařství zjistil, zda a které prokázané jednotlivé rány nebo kopy V. H., a do kterých oblastí těla poškozeného mohly vést ke zraněním poškozeného, a v závislosti na tom aby bylo rozlišeno, zda se obviněný dopustil dokonaného trestného činu ublížení na zdraví či pouze jeho pokusu, a to ve vztahu k ustanovení §221 nebo §222 tr. zák. Bude třeba tedy objasnit okolnosti, za kterých poškozenému K. reálně hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví jednáním obviněného V. H., bude třeba blíže objasnit intenzitu násilí použitého tímto obviněným a konkrétní mechanismus jeho působení na poškozeného. Za tím účelem pak není vyloučeno provést i další potřebné dokazování. Teprve na základě toho si soud vytvoří lepší předpoklady pro závěr, zda jím zjištěný skutkový stav vykazuje znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1, anebo mírnějšího trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., popř. jeho pokusu.
Pro úplnost je třeba poukázat na ustanovení §265s tr. ř, podle něhož je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Přitom v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, poněvadž napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného v jeho prospěch.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík