ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.641.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 641/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. srpna 2003 dovolání obviněného P. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2003, sp. zn. 11 To 77/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor pod sp. zn. 9 T 2/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 9 T 2/2002, byl obviněný P. T. uznán vinným -
v bodě I. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako člen D. d. z. (dále jen DDZ) se sídlem nám. P. O. II. č. 24 v Č. B. (nyní DDZ v konkurzu) a současně jako člen úvěrové komise v měsících srpnu a září 1998 v pobočce DDZ v M. v okrese T. po projednání s přepážkovou pracovnicí této pobočky A. H., jakož i s prokuristou DDZ M. M. st., získal pro obchodní společnost T. E., s. r. o. M., jíž byl majitelem a jediným jednatelem, tzv. směneční úvěr ve výši nejméně 13.711.592,60 Kč, spočívající v získání peněžních prostředků na podkladě předložených směnek vystavených T. E., s. r. o. M., podepsaných obžalovaným P. T. jako jednatelem, a to dne 31. 8. 1998 na částku 1.023.971,20 Kč se splatností dne 30. 10. 1998, dne 31. 8. 1998 na částku 790.500,- Kč se splatností dne 30. 10. 1998, dne 31. 8. 1998 na částku 1.335.425,20 Kč se splatností dne 30. 10. 1998, dne 1. 9. 1998 na částku 642.010,20 Kč se splatností dne 31. 10. 1998, dne 1. 9. 1998 na částku 2.583.333,40 Kč se splatností dne 31. 10. 1998, dne 2. 9. 1998 na částku 1.549.999,80 Kč se splatností dne 1. 11. 1998, dne 3. 9. 1998 na částku 4.753.475,80 Kč se splatností dne 2. 11. 1998 a dne 7. 9. 1998 na částku 1.032.877,- Kč se splatností dne 6. 11. 1998, ačkoliv v době vystavení směnek věděl, že vzhledem k ekonomické situaci své firmy nebude schopen v době jejich splatnosti poskytnuté finanční prostředky uhradit, přitom naprosto nereálně spoléhal na finanční prostředky ze zahraničí, poskytnuté prostředky také neuhradil až do současné doby, přičemž takto poškodil DDZ Č. B. o částku nejméně 13.711.592,60 Kč,
a v bodě III. účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., kterého se měl dopustit společně se spoluobviněnou A. H. tím, že
a) společně s A. H. po předchozí vzájemné dohodě za účelem úhrady předchozích dluhů společnosti T. E., s. r. o. M., majitele P. T. u DDZ Č. B. bez vědomí a souhlasu představenstva DDZ obviněný nejprve dne 4. 2. 1999 získal zaměstnance své firmy M. V. a K. Š. pro to, aby podepsali žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru u DDZ Č. B., pobočka M., pro sebe, ačkoliv ani jeden z nich neměl prostředky k úhradě takových úvěrů, následně po předložení těchto žádostí v pobočce DDZ v M. obž. A. H. jako přepážková pracovnice pobočky, ač znala finanční situaci P. T., když nesplácel předchozí úvěry poskytnuté mu DDZ, nepovoleně zřídila kontokorentní úvěr ve výši 2.400.000,- Kč pro M. V. a kontokorentní úvěr ve výši 2.500.000,- Kč pro K. Š. a takto získané peněžní prostředky obratem poukázala ve prospěch firmy obviněného P. T. i ve prospěch svůj v částkách konkretizovaných ve výroku soudu prvního stupně a záporné zůstatky účtů vyrovnala bezhotovostním převodem zpět až po výhradách M. V. a K. Š., následně tyto finanční převody stornovala, takže finanční prostředky byly DDZ Č. B. vráceny, takto byla v prvním stadiu poškozena DDZ Č. B. celkem o částku 10.750.000,- Kč,
a v dalších třech případech /bod III. písm. b) - d) rozsudku soudu prvního stupně/ obdobným způsobem společně s A. H. ovlivnil J. T., A. T. a K. T. k podání žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru u DDZ, ačkoliv věděl, že žádný z žadatelů není schopen přijatý závazek splácet, přičemž většina takto získaných peněz byla převedena na jeho účet, a celkem tak byla DDZ způsobena další škoda ve výši 8.598.000,- Kč.
Obviněnému byl podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, podle §39a odst. 3 tr. zák. byl zařazen do věznice s dozorem a současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu jakýchkoliv funkcí volených či jmenovaných v bankovním a analogicky podobném sektoru v souvislosti s dohledem, dozorem nebo kontrolou finančních činností, a to na pět roků. Současně byl zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 2 T 34/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 14 To 96/2002.
Proti rozsudku podal obviněný P. T. odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 11 To 77/02 ( jímž bylo současně rozhodováno o odvolání spoluobviněné A. H.), podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný P. T. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 11 To 77/02, dovolání, které opírá o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve vztahu k bodu I. prvostupňového rozsudku v dovolání namítá, že skutková zjištění stran ekonomické situace jeho firmy nejsou správná a logická.Vzhledem k tomu, že měl reálný příslib zahraničního úvěru, mohl úvěr splácet, přičemž jeho ekonomická situace byla odpovědným pracovníkům DDZ známa. Pokud jde o bod III. rozsudku, namítá, že popis skutku ve výroku rozsudku ve vztahu k jeho osobě nenaplňuje znaky účastenství ve formě organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť zajištění několika osob pro postup vymyšlený spoluobviněnou A. H. neznamená ani zorganizování trestného činu, neboť ten byl v té době již zorganizovaný a nelze ho ani považovat za řízení páchání trestného činu. Uvádí, že on se řídil pokyny A. H., aniž by byl organizátorem, a že podnikatelské a finanční poměry žadatelů byly pracovníkům DDZ známé, přičemž oni sami žádosti nevyplňovali, neboť ty byly vyplněny pracovníky DDZ. Namítá, že se v tomto směru žádné trestné činnosti nedopustil, přičemž použité právní posouzení je v rozporu i s učiněnými skutkovými zjištěními.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze z důvodů §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a zprostil ho obžaloby.
Z obsahu vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství především vyplývá, že soudy obou stupňů byl řádně a v dostatečném rozsahu zjištěn skutkový stav věci. Poukazuje pak na určitou nepřesnost vyjádření účastenství ve formě organizátorství v popisu skutku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, kdy je nedostatečně vyjádřen úmysl obviněného T. zosnovat a organizovat spáchání trestného činu úvěrového podvodu.
Konstatuje, že napadené rozhodnutí trpí teoreticky vadou podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž by byl naplněn uplatněný dovolací důvod ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Zdůrazňuje ovšem, že každá ze skutkových vět vztahující se k obviněnému T. je uvedena „po předchozí dohodě“ s obviněnou H. Podle jeho názoru se tak oba soudy v odůvodnění rozsudků náležitě vypořádaly s právní kvalifikací jednání obviněného, o vině rozhodly věcně správně a subjektivní stránku soudy obou stupňů považovaly v případě dovolatele za naplněnou zjištěním, že společně s A. H. zosnoval a organizoval trestnou činnost, která měla vždy téměř totožný průběh a postupně do ní zapojil i další osoby. Za tohoto stavu, kdy popis skutku není sice formulován bezvadně, avšak z celkového kontextu lze dovodit, že uvedený údaj „po předchozí dohodě“ zahrnuje i subjektivní stránku jeho protiprávního jednání, navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V případě, že by nepřesnosti v popisu skutku byly Nejvyšším soudem hodnoceny jako vady podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm g) tr. ř., alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonných lhůtách, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné zejména namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tudíž nejde, popřípadě, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k následujícím závěrům:
Co se týče námitek dovolatele vztahujících se k trestné činnosti v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně, tedy k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., tyto nenaplňují dovolatelem deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky jsou v tomto směru jen výhradami ohledně správnosti skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a způsobu hodnocení důkazů. Dovolatel opakovaně poukazuje na příslib poskytnutí úvěru od D. B. v M. a to, že směnečný úvěr vymyslel svědek M. M. Takové námitky ovšem nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. a k těmto námitkám pak v rámci dovolacího řízení nebylo možno přihlédnout. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v rámci výše již citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovoláním vytýkat pouze vady právní, nikoliv vady skutkové. Nelze tedy namítat neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů apod. Z obsahu dovolání však v tomto směru vyplývá, že dovolatel uplatnil výlučně námitky skutkové povahy.
Pokud jde o dovolací námitky ve vztahu k trestné činnosti v bodě III. prvostupňového rozsudku /účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák./, uplatňuje dovolatel též námitky, které lze pod jím uváděný dovolací důvod podřadit, neboť z důvodů již blíže rozvedených namítá, že soudy učiněná skutková zjištění neodůvodňují výše uvedené právní posouzení jeho činu.
Ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je organizátorem trestného činu účastník na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, který úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil.
Organizátorem je tedy takový účastník, který se podílí na spáchání trestného činu rozhodujícím způsobem ve skupinových věcech, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je pak považována např. činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám atd.
Výše popsané zákonné znaky účastenství ve formě organizátorství však jsou podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vyjádřeny ve skutkových zjištěních obou nižších soudů tak, jak jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a blíže rozvedeny v jeho odůvodnění, s nimiž se v plném rozsahu ztotožnil i soud odvolací. I když v tzv. skutkové větě výroku prvoinstančního rozsudku lze postrádat vyjádření některých zákonných znaků účastenství ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu, jak na to poukazuje dovolatel i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tak nelze přehlédnout, že s přihlédnutím i k obsahu odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že soudy oprávněně dospěly k závěrům umožňujícím souhlasit s jimi použitou právní kvalifikací jednání obviněného jako účastenství ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. Proto byl obviněný P. T. důvodně označen organizátorem uvedeného trestného činu. Soudy totiž nepochybně učinily zjištění, že obviněný P. T. se dohodl se spoluobviněnou H. na tom, že prostřednictvím dalších osob vylákají úvěry od poškozené DDZ. Za tím účelem získal z řad zaměstnanců své firmy a z okruhu svých příbuzných osoby, které konkrétně instruoval k podání žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru u DDZ Č. B., s obviněnou H. dohodl vyhovění těmto žádostem, přičemž si byl vědom, že úvěr nebude splácen a že takto získané peněžní prostředky budou v zásadě převedeny ve prospěch jeho vlastního účtu. Takto jednal po předchozí dohodě s obviněnou A. H., která v rámci DDZ zajistila zřízení kontokorentního úvěru. Takto rozhodujícím způsobem (společně s obviněnou A. H.) se podílel na spáchání tohoto trestného činu, když získal a ovlivnil další osoby při jejich jednání spočívajícím v podání žádosti o kontokorentní úvěr a ve vlastním sjednání tohoto úvěru, ve skutečnosti v jeho prospěch. Takové jednání obviněného již překračuje znaky účastenství na spáchání trestného činu ve formě návodu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., jako méně nebezpečné formy účastenství, ale lze je pokládat za účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b tr. zák. Je tak zřejmé, že obviněný P. T. zorganizoval ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Proto jeho dovolání je evidentně neodůvodněné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. T. z důvodu uvedeného v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když shledal, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Ve shodě s ustanovením §265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud jen stručně uvedl důvody odmítnutí podaného dovolání s tím, že toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík