ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.642.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 642/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2003 dovolání obviněných M. B., L. J. a V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 To 171/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ustí nad Labem pod sp. zn. 2 T 85/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 2 T 85/2001, byli obvinění M. B., L. J., V. F. a V. P. uznáni vinnými, že: „obviněný M. B. v přesně nezjištěné době od listopadu 1997 do 23. 1. 1998 na přesně nezjištěném místě v okolí K. V. požádal obviněného L. J., aby za odměnu zajistil osoby, které usmrtí poškozeného JUDr. Č. F., aby se mu pomstil za to, že ten přivodil svou činností notáře odhalení rozsáhlého podvodného prodeje pozemků za 43.998.000,- Kč, z něhož by měl obviněný M. B. velký zisk, což posléze vedlo i k jeho trestnímu stíhání ve věci nyní vedené pod sp. zn. 2 T 12/99 Krajského soudu Ústí nad Labem a po úmyslném usmrcení poškozeného 23. 1. 1998 v M. i před ním předal obviněnému L. J. odměnu za provedení činu i pro další obviněné ve výši přesně nezjištěné, nejméně 100.000,- Kč“, tedy navedl jiného ke spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jiný úmyslně usmrtí jiného a čin spáchá v úmyslu získat majetkový prospěch, čímž spáchal návod k trestnému činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., a byl odsouzen též za účastenství na trestném činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, č. j. 9 To 41/02-3564, ve věci sp. zn. 1 T 59/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, č. j. 9 To 41/02- 3564, ve věci sp. zn. 1 T 59/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný L. J. byl uznán vinným, že „v přesně nezjištěné době od listopadu 1997 do 23. 1. 1998 v restauraci D. v O. v okr. K. V. a pak jinde v O. u bydliště obviněného V. F. požádal tohoto obviněného, aby za odměnu ve výši nejméně 100.000,- Kč zajistil prostřednictvím další osoby úmyslné usmrcení poškozeného JUDr. Č. F., přitom mu předal lístek se jménem a adresou poškozeného a jako zálohu mu pak předal nejméně 50.000,- Kč a poté když 23. 1. 1998 v M. byl poškozený usmrcen, mu dále předal nejméně 30.000,- Kč“, tedy navedl jiného ke spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jiný úmyslně usmrtí jiného a čin spáchá v úmyslu získat majetkový prospěch, čímž spáchal návod k trestnému činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Za toto jednání byl odsouzen podle §219odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků a pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný V. F. byl uznán vinným, že „v přesně nezjištěné době od listopadu 1997 do 23. 1. 1998 zejména v prostorách diskotéky D. v O. seznámil obviněného V. P. s požadavkem na usmrcení poškozeného JUDr. Č. F., za peněžitou odměnu, zajistil mu dopravu do M. osobním autem řízeným K. P. k seznámení s místem, kde mělo dojít k usmrcení poškozeného a též při vlastní realizaci činu, tedy usmrcení poškozeného JUDr. Č. F. obviněným V. P., k němuž došlo 23. 1. 1998 v M., poté předal obviněnému V. P. odměnu ve výši nejméně 15.000,- Kč, když již před činem mu předal 30.000,- Kč pro tohoto obviněného a svědka K. P. z částky 50.000,- Kč předané mu obviněným L. J.“, tedy řídil spáchání trestného činu, spočívajícího v tom, že jiný úmyslně usmrtí jiného a čin spáchá v úmyslu získat majetkový prospěch. Tím spáchal trestný čin organizátorství trestného činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Za toto jednání byl podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků. Pro výkon tohoto trestu byl dle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný V. P. byl uznán vinným, že „dne 23. 1. 1998 kolem 17.30 hod. u výtahu v suterénu domu, v němž poškozený bydlel v M., K. ul. 3122, z přesně nezjištěné střelné zbraně ráže 22 LR ze vzdálenosti 30 - 100 cm vystřelil na poškozeného JUDr. Č. F. a způsobil mu průstřel hlavy se vstřelem v levé čelní až spánkové krajině s výstřelovým otvorem v pravé krajině týlní a přivodil mu tak smrt, k níž zhmožděním a otokem mozku došlo týž den v 19.15 hod., přičemž tento čin spáchal za odměnu poskytnutou mu obviněným V. F., který ho o provedení činu požádal, ve výši nejméně 45.000,- Kč, přičemž částku nejméně 15.000,- Kč obdržel již před činem, zbytek po provedení činu“, tedy jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal v úmyslu získat majetkový prospěch, čímž spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Za toto jednání a též za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 112/98 Sb., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2001, č. j. 1 T 3/2000-1853, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001, č. j. 10 To 130/01-1913, byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2001, č. j. 1 T 3/2000-1853, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění M. B., L. J., V. F. a V. P. zavázáni zaplatit na náhradu škody, společně a nerozdílně Mgr. M. F., bytem M., K. ul. 3122/14, částku 11.680,- Kč a všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovna v M., V. 1, M., částku 8.990,- Kč.
Z podnětu obviněných byla věc projednána v odvolacím řízení Vrchním soudem v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 To 171/02, rozhodl tak, že:
I. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněného M. B.
II. podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že:
obviněný M. B. byl uznán vinným tím, že spáchal trestný čin návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a za tento trestný čin a za účastenství na trestném činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, č. j. 9 To 41/02-3564, ve věci sp. zn. 1 T 59/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti ) roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. se pro výkon trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, č. j. 9 To 41/02-3564, ve věci sp. zn. 1 T 59/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný M. B. povinen zaplatit na náhradě škody 1) Mgr. M. F., bytem M., K. ulice 3122/14, částku 11.680,- Kč a 2) Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně v M., V. 1, částku 8.990,- Kč.
III. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných L. J., V. F. a V. P. zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. B., L. J. a V. P. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný M. B. opírá dovolání o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadá ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Neztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu, který neposuzoval dle názoru dovolatele důkazy provedené ve veřejném zasedání ve spojitosti s důkazy, které byly provedeny před soudem I. stupně v průběhu hlavního líčení. Dovolatel má dále za to, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť odvolací soud rezignoval dle mínění dovolatele na možnost zjistit takový skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. V závěru dovolání obviněný uvedl, že s ohledem na množství prokazujících důkazů měl odvolací soud buď postupovat podle zásady in dubio pro reo a v pochybnostech vynést ohledně obviněného M. B. zprošťující rozhodnutí anebo otevřít další dokazování, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 To 171/02, a to ve výroku o vině a trestu a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. P. jako dovolací důvod uvádí ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvádí, že zejména na základě svědecké výpovědi svědka R. T. a dále z výpovědi spoluobviněného V. F. je zřejmé, že jak nalézací soud, tak i odvolací soud nesprávně hodnotily jeho jednání z hlediska hmotného práva, když ho kvalifikovaly jako trestný čin vraždy. Podle mínění dovolatele V. P. dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto dovolatel trvá na tom, že je nevinen a tudíž jsou v dané trestní věci dány důvody pro zproštění obžaloby podle ustanovení §226 písm. c) tr. ř. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadené části rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 To 171/02, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných M. B. a V. P. ze dne 26. 5. 2003 se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně s tím, že dovoláním, ač přípustným, je třeba vytknout, že dovolateli uváděný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ nekoresponduje s obsahem podání, neboť jejich argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Dle názoru státní zástupkyně se dovolatelé domáhají výlučně odlišného hodnocení důkazů, zejména odvolacím soudem, když lze plně souhlasit s tím, jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědků R. T. a spoluobviněného V. F. Vzhledem k tomu, že shora uvedená dovolání byla podána z jiného důvodu než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř., státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Obviněný L. J. v podaném dovolání jakožto dovolací důvod označil ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dovolatel je toho názoru, že jak soud nalézací, tak soud odvolací jeho trestní věc nesprávně právně posoudily, když ve věci provedené důkazy hodnotily přísně jednostranně a za podklad pro svá skutková zjištění vzaly jen ty důkazy, které svědčí v jeho neprospěch, a proto navrhuje, aby z jeho podnětu Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného L. J. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně s tím, že předmětné dovolání se výslovně opírá o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť dovolatel má za to, že rozhodnutí druhoinstančního soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Ve vyjádření státní zástupkyně uvedla, že dovolatelem uváděný důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem dovolání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Dále státní zástupkyně konstatuje, že dovolatel se domáhá výlučně odlišného hodnocení důkazů zejména odvolacím soudem, když lze plně souhlasit s tím, jak tento a prvoinstanční soud hodnotily provedená skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř., státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obvinění M. B., L. J. a V. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými prostředky.
Důvod dovolání, který podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil vedle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako druhý dovolací důvod obviněný L. J., se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl, aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
Ve věci obviněných M. B., L. J. a V. P. směřují dovolací námitky výlučně do oblasti hodnocení důkazů, je-li dovolateli poukazováno na to, že předmětný skutek se nestal tak, jak je popsán ve výrokové části rozhodnutí. Na tomto namítaném vadném skutkovém základě, z něhož soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, pak mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže obvinění byli uznáni vinnými výše popsanými trestnými činy.
Navíc dovolatel L. J. nesplnění konkrétních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 tr. ř.) neuvádí, pouze obecně konstatuje, že odvolací soud pochybil, když odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Zcela v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem námitky obviněného L. J. směřují k tomu, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů neprokázal zásadní skutečnost, tedy že došlo k jeho setkání se spoluobviněným V. F., popřípadě k jejich telefonickému kontaktu. Rovněž tvrzení dovolatele L. J., které vychází z jeho přesvědčení, že jak nalézací, tak odvolací soud hodnotil ve věci provedené důkazy přísně jednostranně a za podklad pro svá skutková zjištění vzal jen ty důkazy, které svědčí v jeho neprospěch, Nejvyšší soud shledal, že nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolateli M. B., L.m J. a V. P. opírán o namítaný vadně zjištěný skutkový stav věci (t. j. porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení skutku. O tytéž skutečnosti pak dovolatel L. J. opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Námitky dovolatelů pak ve skutečnosti směřují k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, avšak důvodům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neodpovídají a nelze je současně považovat ani za žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že dovolatel musí na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí podaných dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman