ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.771.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 771/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. října 2003 dovolání obviněné L. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2003, sp. zn. 8 To 173/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná L. B. podala prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 8 To 173/02, jímž byl k jejímu odvolání zrušen ve výrocích o trestu a ochranném léčení rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, č. j. 10 T 9/2002-347, kterým byla obviněná uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. b), e) tr. zák., a při nezměněném výroku o vině jí byl odvolacím soudem nově uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let s výkonem ve věznici s dozorem, a dále jí bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení ambulantní formou.
Obviněná v podaném dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítá tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, neboť nebyl předložen žádný přímý ani nepřímý důkaz, že se stal skutek, který by bylo možno kvalifikovat jako pokus trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. b), e) tr. zák. Podle dovolatelky měla být správně uznána vinnou trestným činem podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. V této souvislosti poukázala na to, že u ní zjištěný tzv. Münchhausenův syndrom, kdy motivací jednání pachatele je vyhledávání léčby, vyvolávání příznaků špatného zdravotního stavu a prodlužování doby léčení, neodůvodňuje právní kvalifikaci skutku jako pokusu vraždy. Takový syndrom vysvětluje pohnutky jejího jednání, nikoliv ovšem pokus jiného úmyslně usmrtit. Obviněná postižena touto duševní chorobou nemohla bezpečně vědět, co svým jednáním může způsobit a nemohla být seznámena a srozuměna s nejzávažnějšími následky, včetně smrti nezletilé. Soud dospěl k závěru, že jednala v nepřímém úmyslu, ovšem pro takový závěr nestačí pouhé zjištění, že se stal předmětný skutek a že obviněná věděla, že může svým jednáním způsobit smrt nezletilé, když bylo zapotřebí vycházet z okolností věci, tj. že ke spáchání skutku došlo v nemocnici, za stálého dohledu a neustálých léčebných procedur, když právě prodlužování tohoto stavu bylo pohnutkou jednání obviněné. Dále pak vytýká, že se nepodařilo bezpečně zjistit důvod přeložení nezletilé na oddělení ARO, a zda tedy jednání obviněné bezprostředně vedlo k ohrožení života nezletilé, popř. zda toto přeložení nebylo z důvodu předchozích lékařských zákroků. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze, a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Z obsahu vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání obviněné vyplývá, že námitky obviněné se týkají hodnocení důkazů, což ovšem nenaplňuje uváděný dovolací důvod. Obviněná se domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů. Přitom soudy zjištěný skutkový stav vykazuje jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky zákonné znaky pokusu kvalifikovaného trestného činu vraždy. Proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., že podané dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno včas a prostřednictvím obhájce.
Nejvyšší soud ovšem poté dospěl k závěru, že obviněná L. B. podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněná opírá své dovolání, lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek zjištěný soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně ovšem platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná uplatnila toliko námitky, které směřovaly jednak proti zjištění nižších soudů o její vině předmětným skutkem („…..nebyl předložen žádný přímý, ani nepřímý důkaz, že se stal skutek ….“), jednak proti způsobu, jakým byly soudy hodnoceny provedené důkazy. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i odvolací soud, se obviněná pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. b), e) tr. zák. dopustila v podstatě tak, že v době od 21. 11. 2000 do 4. 1. 2001 na oddělení 4B, I. Dětské kliniky Fakultní nemocnice M. v P., kde byla hospitalizována společně se svou nezletilou dcerou M. N. opakovaně injekčně do těla nezletilé aplikovala materiál kontaminovaný stolicí, a to do 3. 1. prostřednictvím zavedené kanily, a poté nejméně 2x vpichy do rukou, což vyvolávalo opakované septické a šokové stavy, které nezletilou ohrožovaly na životě, přičemž dne 27. 12. 2000 byl její zdravotní stav natolik kritický, že pro záchranu života musela být ošetřena na odd. anesteziologicko-resuscitačním, a toto jednání způsobilo útrapy nezletilé, přičemž dalším útokům proti nezletilé zamezil personál nemocnice. Námitky obviněné pak směřují jen proti způsobu, jakým soud hodnotil provedené důkazy při utváření skutkového podkladu pro závěr, že obviněná jednala se záměrem způsobit smrt nezletilé v tom smyslu, že byla srozuměna s takovým následkem svého jednání. Obviněná vytýká, že soudy dostatečně nepřihlédly ke zjištěné duševní chorobě (Münchhausenův syndrom) a že v důsledku toho jsou závěry o její vině pokusem trestného činu vraždy nesprávné. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů tak, jako jsou vyjádřeny ve výrokové části a blíže rozvedeny v části odůvodňovací, však vyplývají konkrétní okolnosti, které soudy posuzovaly v rámci svých úvah o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění činu ze strany obviněné. Jestliže obviněná v dovolání v tomto směru napadá způsob hodnocení důkazů, pak je zřejmé, že své dovolání založila na námitkách, jimiž se primárně domáhá změny skutkových zjištění, když vytýká nesprávnost hodnocení provedených důkazů, resp. i neúplnost skutkových zjištění („….nepodařilo se zjistit důvod přeložení nezl. M. na odd. ARO…“). Těmito námitkami se tedy domáhá změny skutkových zjištění, zvláště ve vztahu k subjektivní stránce, a teprve na základě této změny dovozuje, že její čin byl nesprávně právně kvalifikován. Je tak evidentní, že vady, které obviněná napadenému rozsudku a předcházejícímu řízení vytýkala mají povahu vad skutkových, nikoli právních.
Ačkoliv tedy obviněná deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila ve skutečnosti pouze námitky skutkové, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. obsahově naplnit.
Protože dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík