ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.868.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 868/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovolání, které podal obviněný M. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 126/2003-279, ze dne 8. 4. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 58/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 T 58/2002-268, ze dne 10. 1. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 126/2003-279, ze dne 8. 4. 2003, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že jako soukromý podnikatel s obchodním jménem M. W. - hotel „W.“ v době od října roku 1994 do konce roku 1999 úmyslně zkracoval podklady pro stanovení povinných plateb tím, že vykazoval nižší mzdy svých zaměstnanců, než ve skutečnosti dostávali, v důsledku čehož došlo ke zkrácení daně z příjmu fyzických osob a ze závislé činnosti a funkčních požitků ke škodě Finančního úřadu v T. ve výši nejméně 78.492,- Kč, ke zkrácení pojistného na sociálním zabezpečení ke škodě Okresní správy sociálního zabezpečení v T. ve výši nejméně 93.237,- Kč a ke zkrácení pojistného na zdravotním zabezpečení ke škodě Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ve výši nejméně 6.334,- Kč, celkem tedy ke zkrácení daně a pojistného na sociálním zabezpečení a na zdravotním pojištění ve výši nejméně 182.523,- Kč. Za to byl obviněný M. W. rozsudkem soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl postupem podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu současně byli poškození Finanční úřad T., Okresní správa sociálního zabezpečení T. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním u Krajskému soudu v Brně, který jej svým usnesením č. j. 4 To 126/2003-279, ze dne 8. 4. 2003 postupem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o náhradě škody a jinak jej ponechal nedotčen. Opis tohoto usnesení byl příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 6. 5. 2003, obhájkyni obviněného dne 7. 5. 2003 a obviněnému dne 9. 5. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný M. W. dne 4. 7. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jej odsoudily, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zásadní pochybení soudů prvního a druhého stupně spatřuje v tom, že nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy ve vztahu k povaze částek, které jeho zaměstnanci dostávali přímo od hostů, tzv. spropitného, a v důsledku toho učinily nesprávné právní závěry. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že je soukromým podnikatelem provozujícím na základě živnostenského oprávnění hostinskou činnost a zaměstnává kuchaře a číšníky. Za klíčový výsledek provedeného dokazování přitom označuje zjištění, že těmto svým zaměstnancům platil minimální mzdu, tu také náležitě vykazoval a řádně plnil i své povinnosti spojené s placením daní a pojistného. Současně připomíná, že vedle svých mezd dostávali jeho zaměstnanci nahodile od anonymních hostů částky kvalifikovatelné jako tzv. spropitné, a vyslovuje přesvědčení, že soudy prvního a druhého stupně toto spropitné zcela nesprávně posoudily jako součást mzdy, aniž by zohlednily, že jeho plátcem nikdy nebyl on jakožto zaměstnavatel. V této souvislosti zdůrazňuje, že skutečná výše tohoto spropitného nebyla v průběhu řízení prokázána, ale i kdyby se tak stalo a podařilo se ji vyčíslit, nebyla by podle jeho názoru započitatelným zdanitelným příjmem, a to ani jeho jako provozovatele daného pohostinství ani jeho zaměstnanců – ve své podstatě se totiž jednalo o dary ze strany hostů, za něž nebyl poskytován žádný ekvivalent, takže nemohlo jít ani o formu jeho příjmu z podnikatelské činnosti ani o součást tzv. pohyblivé složky mzdy jeho zaměstnanců. Z toho pak dovozuje, že mu nevznikla žádná povinnost takový příjem evidovat, zaúčtovat a zdanit, takže neměl ani důvod jeho výši jakkoliv zastírat a snižovat s cílem ponechat si jej nezdaněný pro sebe. To podle jeho přesvědčení vylučuje ve vztahu ke stíhanému skutku dovození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona a pokud jí soudy obou stupňů přesto všechno dovodily, pochybily. Navíc poukazuje na to, že v souvislosti s vyjádřením výše neodvedených plateb na daních a na pojistném na sociálním zabezpečení a na zdravotním pojištění nesprávně použily termín škody, ačkoliv daně a pojistné jsou specifickými zákonnými platbami ve prospěch státu, jejichž neodvedením nebo zkrácením nevzniká škoda v trestněprávním smyslu. V závěru svého dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že se nedopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a připomíná, že skutečnosti, kterými argumentuje nyní, uplatnil již ve svém odvolání. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Třebíči.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. W. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný své dovolací námitky opírá o skutkovou okolnost, která není vyjádřena v popisu skutku – že totiž částka, kterou obdrželi jeho zaměstnanci nad minimální mzdu sjednanou v pracovní smlouvě, byla tvořena spropitným. Namítanou právní vadu - nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání - tedy staví na skutkových okolnostech odchylných od těch, jež jsou zachyceny v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného M. W. i trest uložený mu soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. E. N., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K jeho podání došlo u Okresního soudu v Třebíči dne 4. 7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu. Pokud jde o podmínku splnění obsahových náležitostí podaného dovolání, Nejvyšší soud má za to, že návrh na rozhodnutí dovolacího soudu v dovolání obviněného M. W. není zcela vyčerpávající a plně neodpovídá požadavkům vymezeným v ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám tohoto dovolání, jež ve svých důsledcích vedly k jeho odmítnutí bez jeho věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.
Z hlediska obsahového musí být v dovolání vedle jednoznačné specifikace navrhovaného rozhodnutí uvedeno, z jakých důvodů je dovolání podáváno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný M. W. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání odkazující na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Východiskem pro úvahu, zda je dán tento dovolací důvod, je s ohledem na to popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, případně blíže rozvedený v jeho odůvodnění. Proto se s poukazem na tento dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani jej opřít o jiná skutková tvrzení, než ta, která odpovídají skutkovým zjištěním, z nichž vychází napadené rozhodnutí. Stejně tak není možné na podkladě tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky (návrh na povolení obnovy řízení a stížnost pro porušení zákona), jejichž uplatněním je možné řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních. Skutkový stav je tedy v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Právním posouzením skutku je přitom ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Právní posouzení skutku tedy spočívá jak v řešení otázky, zda je popsaný skutek vůbec trestným činem, tak otázky, o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona jde. Z toho vyplývá, že uvažovanému zákonnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité hmotně právní ustanovení, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jinak řečeno, dovolání lze s odkazem na tento dovolací důvod opírat jen o námitky právní povahy, nikoli námitky skutkové.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona, neboť v žádném ohledu nezatajoval žádný svůj příjem a nijak nezkresloval ani výši mezd vyplácených zaměstnancům. V tomto kontextu sice připouští, že jeho zaměstnanci získávali vedle minimální mzdy sjednané v pracovních smlouvách ještě další částky, současně však zdůrazňuje, že ty byly tvořeny tzv. spropitným, čili dary od zákazníků, s nimiž on sám neměl nic společné. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje ze zcela odlišných skutkových okolností než jsou ty, k jejichž existenci dospěly soudy prvního a druhého stupně na základě zhodnocení provedených důkazů. Vina obviněného je totiž těmito soudy odvozována od zjištěného rozdílu mezi v účetnictví vykázanými a Finančnímu úřadu v T., Okresní správě sociálního zabezpečení v T. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR deklarovanými mzdami zaměstnanců na jedné straně a skutečně vyplacenými mzdami na druhé straně. Žádné spropitné zde tedy nehraje (a ani nemůže hrát) žádnou roli. Tuto skutečnost soud prvního stupně také náležitě promítl do skutkové věty výroku o vině svého rozsudku, když v ní vyšel z toho, že bylo prokázáno, že obviněný „vykazoval nižší mzdy svých zaměstnanců, než ve skutečnosti dostávali“ (v odůvodnění svého rozsudku to pak rozvádí ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům – P. D., D. S. a D. S. - specifikací jim skutečně vyplácených částek na mzdě, výrazně vyšších než byly ty, které obviněný oficiálně vykazoval). Z uvedeného je zřejmé, že obviněnému není kladeno za vinu záměrné zatajení nějaké části jeho příjmu ani to, že do příjmů svých zaměstnanců nezahrnul ono spropitné od zákazníků. Postižen tedy nebyl za nic z toho, s čím ve svém dovolání polemizuje, nýbrž za to, že správcům daní a pojistného na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění vykázal nižší mzdy svých zaměstnanců, než jim ve skutečnosti vyplatil – tedy že zkreslil údaje o výši reálně vyplacených mezd – a v důsledku toho pak došlo ke zkrácení pojistných plnění a daní. Pokud naopak obviněný operuje tím, že soudy obou stupňů nesprávně považovaly za součást mzdy tzv. spropitné, brojí proti závěrům, které soudy vůbec neučinily. Svou argumentaci a namítané právní vady tedy staví na skutkových okolnostech zcela odlišných od těch, které vzaly soudy obou stupňů za prokázané. Zvláště markantní je to ve vztahu k jeho tvrzení, že „bylo zjištěno, že platil svým zaměstnancům minimální mzdu a své povinnosti platit daně a pojištění plnil řádně“. Žádné takové zjištění totiž soudy neučinily. Přesný opak je pravdou, protože shodně dospěly k závěru, že „vykazoval nižší mzdy svých zaměstnanců, než ve skutečnosti dostávali, a v důsledku toho zkrátil platby daně z příjmu fyzických osob a ze závislé činnosti a funkčních požitků a pojistného na sociálním zabezpečení a na zdravotním pojištění ve výši nejméně 182.523,- Kč“, jak je zřejmé z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozhodnutím soudu druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v odlišných skutkových okolnostech než jsou ty, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Ve svých důsledcích tedy zpochybňuje správnost jejich skutkových zjištění. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný M. W., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný M. W. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům obou stupňů fakticky nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. W. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona, a to i pokud jde o úmysl obviněného zkrátit odvody na daň z příjmu fyzických osob, na pojistné na sociálním zabezpečení a na pojistné na zdravotní pojištění vykázáním nižší výměry vyplacených mezd neodpovídající skutečně vyplaceným mzdám za příslušné rozhodné období. Způsobení škody v trestněprávním smyslu – zpochybňované rovněž v dovolání obviněného – přitom není znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. K argumentaci obviněného, použité v tomto směru, je nicméně namístě uvést, že se škodou jako znakem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby počítá ustanovení §148 odst. 3 trestního zákona a za škodu v tomto smyslu lze přitom považovat buď celou daň nebo pojistné (to v případě, že v důsledku jednání pachatele vůbec nedošlo k jejich vyměření) nebo rozdíl mezi zkrácenou vyměřenou daní (event. jinou povinnou platbou) a daní (event. jinou povinnou platbou), která měla být podle zákona správně – nebýt jednání pachatele – vyměřena. Úplně jinou otázkou je to, že zkrácená daň nebo zkrácené pojistné plnění nejsou majetkovými škodami uplatnitelnými v adhezním řízení podle §43 odst. 3 trestního řádu, poněvadž nárok na jejich zaplacení vzniká již tím, že určitý příjem podléhá zdanění podle příslušného daňového předpisu a odvodu pojistného plnění, a rozhodnutí o něm náleží příslušnému správnímu orgánu, nikoliv soudu.
Celkově vzato lze tedy uzavřít, že zmíněnými dovolacími námitkami obviněného M. W. ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž v podstatě nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku (neuplatňuje tedy právní námitky, nýbrž námitky skutkové povahy). Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. W. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář