ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.110.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 110/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné, T. C. R. a. s., proti povinnému P. K., pro částku 3.639,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 52/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2002, č.j. 11 Co 370/2002-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. ledna 2002, č.j. 48 E 52/99-14, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí, nařízený usnesením Okresního soudu v Ostravě z 27. dubna 1999, č. j. 48 E 52/99-8, a dále žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu se správní rozhodnutí soudně vykonávají na základě ustanovení §274 písm. e/ o.s.ř. podle §251 až 271 s vyjímkou §261a odst. 2 a 3, nelze však přitom odhlédnout od ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, který obecně stanoví, že správní rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Tato lhůta je svojí povahou prekluzivní, a proto během ní musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno. Soud druhého stupně dále ve svém odůvodnění odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem §71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu v Ostravě z 25. 11. 1998, č. j. 258335/98-6381-I. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je vykonáván právě takový titul, dovolatelka nevznesla)– i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu