ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.111.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 111/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. C. R. a. s., proti povinnému K. L., pro částku 19.489,50,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 707/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2002, č.j. 10 Co 836/2002-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 16. května 2002, č.j. 48 E 707/2000-20, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí, nařízený usnesením Okresního soudu v Ostravě z 7. srpna 2000, č. j. 48 E 707/2000-9, a dále žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu je podkladové rozhodnutí (tj. rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR, Českého telekomunikačního úřadu ze 17. 2. 1999, č. j. 251142/99-6381) způsobilým exekučním titulem jak podle §274 písm. e/ o.s.ř., tak i podle §72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Správní řád stanoví možnost domáhat se nuceného výkonu i mimo jeho rámec, tedy rovněž soudním výkonem. Řízení před správním orgánem je tak obecně upraveno ve správním řádě, jenž ve svém §71 odst. 3 stanoví prekluzivní lhůtu tří let po uplynutí lhůty k plnění uvedené v rozhodnutí správního orgánu, přičemž jejím uplynutím rozhodnutí nelze vykonat.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem §71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotný právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – českého telekomunikačního úřadu ze 17. 2. 1999, č. j. 251142/99-6381. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, srov. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je právě takový titul vykonáván, dovolatelka nevznesla)– i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní Judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Protože se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 5 o.s.ř.).
Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu