ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1111.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1111/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. K., správci konkursní podstaty úpadce M. K., proti povinnému M. K., zastoupenému advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. E 2137/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2001, č. j. 22 Co 1815/2001-11, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 7. 2001, č. j. E 2137/2001-6, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci nařídil výkon rozhodnutí (svého rozsudku z 28. 4. 2000, č. j. 5 C 271/2000-26, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9. 8. 2000, č. j. 7 Co 1579/2000-63) uložením pokuty ve výši 5.000,- Kč k vymožení povinnosti umožnit oprávněnému a znalci vstup do nemovitosti č. p. 55 v katastrálním území D. L. S odvolací námitkou povinného, že oprávněný nepožádal o umožnění vstupu do nemovitosti (jak jej k tomu – podle názoru povinného – se stanovením 30-ti denní lhůty počítané od právní moci titulu zavázal nalézací soud) a že se tedy povinný „nedopustil žádného jednání v rozporu s (vykonávaným) rozsudkem“, se krajský soud vypořádal závěrem, že při nařízení exekuce podle §351 odst. 1 o.s.ř. soud nezkoumá, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu, a že v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že povinnost splněna nebyla; domnívá-li se povinný, že uloženou povinnost splnil, nebo že tato povinnost zanikla či se stala nevymahatelnou, může (uvádí dále odvolací soud) podat návrh na zastavení exekuce.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním s odůvodněním, že přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založil odvolací soud (s poukazem – bez dalšího – na ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) v poučení svého rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení, tedy naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., dovolatel spatřuje v tom, že soudy obou stupňů opominuly, že „povinnost povinného umožnit oprávněnému vstup do nemovitosti byla vázána na splnění podmínky – a to výzvy oprávněného, doručené povinnému sedm dní předem, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.“ Protože rozsudek nabyl právní moci dne 20. 9. 2000, zaniklo podle povinného právo oprávněného založené citovaným rozsudkem marným uplynutím 30-ti denní lhůty od právní moci rozsudku, tj. nejpozději 20. 10. 2000, jelikož oprávněný v této lhůtě svého práva nevyužil a učinil tak až svým podáním datovaným ve Š. 24. 4. 2001, kdy oznámil povinnému, že prohlídka nemovitosti bude provedena 2. 5. 2001 v době od 10.00 hod. Výkon rozhodnutí lze podle povinného nařídit jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila, „což však v tomto případě oprávněný neučinil, ale pouze se dovolal exekučního titulu.“ Povinný se domnívá, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže věc posuzovaly pouze z hlediska procesního práva a pominuly otázku, zda „právo, potažmo povinnost, v době rozhodování o pokutě existovaly, když jejich trvání je nutno posuzovat podle hmotněprávního ustanovení §36 občanského zákoníku.“
Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není (k nesprávnosti poučení připojeného k napadenému rozhodnutí srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003, pod poř. č. 51).
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Povinný však v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (pomíjeje ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř.) v dovolání (jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ neobsahuje) ani nenamítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou nebo že řeší právní otázku dosud neřešenou či odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně. Podklad pro závěr, že je naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., přitom neskýtá ani samotné rozhodnutí, jelikož v daném případě nejde o otázku judikatorně nevyřešenou či řešenou rozdílně, ale naopak vyřešenou v souladu s dosavadní praxí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21), podle níž okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí (okamžik právní moci či vykonatelnosti je v těchto souvislostech nerozhodný) zaniklo, může být významná jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o.s.ř.).
Namítá-li dovolatel dále, že jeho povinnost umožnit oprávněnému vstup do nemovitosti byla vázána na „splnění podmínky – a to výzvy oprávněného doručené povinnému 7 dnů předem, do 30 dnů od právní moci rozsudku“, (která podle jeho názoru splněna nebyla), je tato námitka nedůvodná a tedy nezpůsobilá založit přípustnost dovolání (patrně k výkladu ustanovení §262 o.s.ř.), a to již proto, že (vůbec) nemá oporu ve znění výroku podkladového rozsudku. Ten totiž na uplynutí 30-ti denní lhůty nevázal povinnost oprávněného sdělit povinnému 7 dnů předem, že má v úmyslu vstoupit do jeho nemovitosti, nýbrž povinnost odpůrce, tedy povinného, aby navrhovateli (oprávněnému) a znalci vstup do nemovitosti umožnil (poté, co mu oprávněný – ten ovšem bez jakéhokoli časového omezení, nikoli tedy, jak se nesprávně domnívá dovolatel, ve třicetidenní lhůtě od právní moci rozsudku – sdělí v sedmidenním předstihu termín zamýšleného vstupu do nemovitosti).
O případný rozpor s hmotným právem nemůže jít již z povahy věci, jelikož exekuce a tudíž i její nařízení (§261 a násl. o.s.ř.) je institutem práva procesního.
Protože dovolání neshledal přípustným, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a ost. 1, věta první o.s.ř.) – podle ustanovení §243b ost. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první o.s.ř. odůvodněn skutečností, že dovolání bylo odmítnuto, a že oprávněnému prokazatelné náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu